Foto U.S. Air Force, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0
Změny, které zavádějí nové japonské bezpečnostní dokumenty – tedy Národní bezpečnostní strategie (NSS), Program národní obrany (NDPG) a Střednědobý obranný plán (MTDP) – jsou závažné. Ty nejvýznamnější by se daly shrnout do dvou částí. První je zavedení takzvaných kapacit odvetného úderu, které mají zemi umožnit preventivní úder proti nepřátelským ofenzivním zařízením, zejména střelnicím balistických raket. Spolu s již dříve definovanou kolektivní sebeobranou by tato změna mohla Japonsku umožnit zasáhnout proti agresorovi útočícímu na Japonsko nebo i japonské spojence. Pokud by tedy například Severní Korea zaútočila na Spojené státy, Japonci by nyní mohli zničit severokorejské odpalovací rampy. Druhou podstatnou změnou je redefinice nejvýznamnější hrozby pro zemi. Definitivně se jí stala Čína a zásadně si pohoršilo i Rusko, které se z pozice potenciálního partnera, definovaného v bezpečnostní strategii z roku 2013, stalo jasnou a zřetelnou hrozbou pro celý indo-pacifický region.
Podle mnoha komentátorů aktuální změny z dosavadní obranné doktríny vytvářejí doktrínu útočnou.
Vedle těchto nejdůležitějších částí dokumentů doznaly určitých změn i organizace armády (pokračuje trend propojování ministerstev obrany, zahraničí a premiérského úřadu Kantei), ulehčilo se využívání civilní infrastruktury a posílila obrana proti kybernetickým útokům. Na obranu mají od roku 2027 jít nově dvě procenta hrubého domácího produktu, tedy dvojnásobek současného stavu. Podle mnoha komentátorů aktuální změny z dosavadní obranné doktríny vytvářejí doktrínu útočnou. Radikální zvýšení nákladů a jasné definování agresorů ukazují, že si země definitivně vybrala stranu světového konfliktu a opustila poválečnou Jošidovu doktrínu nízkého profilu a obchodní diplomacie. Jason Willick v deníku Washington Post mluví o „posledním hřebíku do rakve japonského pacifismu“ a Tim Shorrock ve své analýze tvrdí, že Japonsko „překročilo Rubikon“.
Opravdu radikální změna?
Změny přijaté v prosinci jsou jistě důležité. Určitě ale nepřišly z ničeho nic a jen těžko bychom o nich mohli mluvit jako o zásadním obratu v japonské bezpečnosti. Zmíněné dva zásadní komponenty revidovaných dokumentů symbolizují vyvrcholení procesů, kterými prochází japonská armáda od svého vytvoření v padesátých letech.
Doktrína preventivních úderů byla jednou z nich. Diskuse o schopnosti Japonska preventivně zasáhnout cizí území se vedou nejméně šedesát let. Zásadní překážkou pro jejich dřívější schválení byla poválečná mírová ústava, která dle tehdejších intepretací zemi zakazovala vlastnit vojenský potenciál (například balistické střely) využitelný v ofenzivní válce. Aby se vládnoucí kabinet premiéra Fumia Kišidy s tímto problémem vyrovnal, definoval nová opatření jako čistě odvetná, a tedy ne preemptivní (využitelná i v případě, pokud útok protivníka ještě nezačal). „Counterstrike capabilities“ mají tedy být využitelné jen jako „další součást japonské protiraketové obrany“ na ochranu před „následujícími útoky“. Tím se řadí k již existujícím instrumentům japonské exkluzivně obranné strategie, a tedy prakticky „jen“ rozšiřují arsenál zbraní, jež země může využít.
Podobně nesenzační se v souvislostech bude jevit i začlenění Číny mezi nejvýznamnější bezpečnostní hrozby. Je sice pravda, že bezpečnostní strategie z roku 2013 mluví o Číně v diplomatičtějších termínech, nicméně již tehdy bylo Japonsko mnohem obezřetnější vůči růstu čínského vlivu než většina západního světa. Ve strategii tedy již tehdy poukazovalo na „netransparentní armádní velení“ a vymezovalo se proti čínským vojenským akcím zejména v Jihočínském a Východočínském moři. Definice Číny jako hrozby byla následně viditelná prakticky ve všech výročních bezpečnostních dokumentech (takzvaných Modrých knihách) – například v roce 2018 dokument uváděl, že „Čína pokračuje v unilaterálních snahách změnit status quo“, čímž „je nekompatibilní s existujícím řádem ve východní Asii“.
Možná větší změnou ovšem prošlo Rusko. Před deseti lety se někdejší japonský premiér Šinzó Abe pokoušel vytvořit stabilní vztahy s Moskvou s vidinou toho, že by přispěly k diverzifikaci japonské energetiky a zároveň dopomohly k řešení sporných teritorií v Kurilském souostroví. Proto měl Abe i poněkud odměřenou reakci vůči ruské agresi na Krym v roce 2014. Válka na Ukrajině a změna ruské ústavy, nově zakazující teritoriální koncese, ale tyto snahy definitivně zničily a pro Tokio je nyní Rusko podobnou hrozbou jako Čína či Severní Korea.
Podobně je třeba brát i ostatní zamýšlené změny. Zvýšení rozpočtu na dvojnásobek je jistě zásadní, ale dopředu se vše plánuje jednoduše. Kišidova vláda sice uvedla několik příkladů, z čeho se budou výdaje dotovat (například zvýšením daně z tabáku a alkoholu), ale japonská společnost je už tři dekáda sužována vleklou ekonomickou stagnací, rozvírají se nůžky nerovnosti a každý vládní výdaj bude bedlivě střežen. Jednoduché navýšení obranného rozpočtu proto neočekávají ani největší optimisté a pesimisté mluví o tom, že se budou redefinovat armádní výdaje tak, aby do nich spadaly již dnes vynakládané finance bez nutnosti navýšení.
Spíš ideové než praktické posuny
V kontextu se tedy předkládané změny nezdají tak radikální, jak o nich někteří komentátoři mluví. Přesto ovšem několik zásadních změn vidím, a to paradoxně těch méně zmiňovaných. Předně se mění slovník japonské vlády. Zatímco dřívější strategie neznala termíny, jako je „svobodný a otevřený mezinárodní řád“, „indo-pacifický region“ či „hybridní válka“, nyní je běžně používá. Některé z pojmů, které dříve používala (například „mírový stát“), nyní zase opouští. Z toho je patrné sílící vnímání regionu jako hrozby, a nikoli příležitosti. Abeho odkazem je jasná geopolitická preference Spojených států a snaha obkroužit Čínu aliancemi postavenými na základě „indo-pacifického“ půdorysu.
Není divu, že Washington i EU novým dokumentům tleskají. V praktické rovině změny možná nepřinesou zásadní trasnformaci japonské bezpečnostní strategie, doprovodný slovník ale pokračuje v rámování pacifismu jako nedostatečné či přímo nežádoucí cesty pro současnou asijskou politiku. Tím japonští politici vylučují z diskuse jakoukoliv alternativu ke zbrojení a zahazují koncept, na který ještě před několika dekádami právem mohli být hrdí.
Autor je vedoucí Katedry asijských studií na Metropolitní univerzitě Praha.