Foto tugendhat.eu
Je pozoruhodné, že při výkladu let 1989–1993 nedokáže celá plejáda k liberalismu, konzervatismu, ale i sociální demokracii se hlásících politiků, komentátorů či analytiků opustit nacionalistický rámec. V žádném případě nechci zlehčovat politický význam, trauma či nové horizonty vyplývající z rozdělení republiky. Nicméně česká a slovenská společnost a celá střední a východní Evropa procházely po roce 1989 mnohočetnými změnami. Zúžením společenské reflexe tohoto období na rozdělení státu a případnou povinnou paměťovou jízdu obsesí „něžné revoluce“ se ale ochuzujeme o reflexi dalších zásadních témat. Patří mezi ně specifika ekonomické transformace, povaha parlamentní demokracie a kvalita institucí, populismus a v konečném důsledku i samotný nacionalismus v obou nástupnických republikách.
Whodunnit
Červnové speciální číslo časopisu Respekt se věnovalo tématu rozdělení Československa z několika pohledů. Celé číslo se neslo v „postkoloniálním“ duchu, přestože poměrně velký prostor dostali slovenské protagonistky (Tereza Nvotová) a protagonisti (Martin M. Šimečka), či řekněme „proslovensky“ orientovaní Jan Rychlík a Pavel Kosatík. Tato vyváženost však neopouštěla nacionalistický rámec definovaný především otázkami „přirozenosti“ lineárního národního vývoje a věčného hledání viníka. Při hledání viníka jsme přitom mohli sledovat přesunutí břímě viny z ramen slovenského nacionalismu na klausovský pragmatismus, což ústilo ve floskule, že „cílem každého národa je vlastní státnost.“ Při takovém komentování se nelze ubránit pocitu, že jde o projev archetypální figury bouřícího se sedláka, kde v doslovu připustíme, že na to ten sedlák má právo. Z českého prostředí přitom takový argument připomíná lítost bývalého kolonisty, jenž však v konečném důsledku reprodukuje zjednodušený nacionalistický narativ.
Tím, že každý rok absolvujeme povinnou jízdu paměťové obsese, při výročích o něco vypouklejší, selháváme ve zkoumání dějin demokracie. Ty jsou u nás redukovány na dobré demokraty a špatné nacionalisty a populisty.
Pátrání po vinících má však ještě jeden rozměr. Je to bitva mezi tezí o rozpadu a tezí o rozdělení. Ne, že by to nebylo sémanticky podnětné, ale akceptování kterékoli z tezí vytváří dva statické monolity. Na jedné straně stojí Mečiar a jeho nacionalismus, na druhé straně Klaus a jeho neoliberální zájmy. Publicista Pavel Kosatík nezapomněl v posledním rozhovoru pro slovenský Denník N poměrně bombasticky dodat, že zakládajícím otcem Slovenska byl právě Klaus. V pozadí pak celou situaci sleduje bývalý disent, který včas rozeznal zlo jednoho i druhého. Vnímáme-li porevoluční období takto schematicky, neptáme se, speciálně v případě Slovenska, proč většina čelných představitelů Veřejnosti proti násilí nepřevzala vládní ani ministerskou odpovědnost. Co je k tomu vedlo a jaké to mělo důsledky? Je dost možné, že bychom se pak nespokojili s odpovědí Martina M. Šimečky, že netoužili po moci. Komentátor a analytik Marián Leško považuje tento fakt za klíčový a tvrdí, že přímo vydláždil cestu Vladimíru Mečiarovi.
Ale i v tomto případě stále zůstáváme v zajetí metodologicky nacionalistického nazírání na svět. Co se změnilo, že Vladimír Mečiar nejprve počátkem roku 1990 ostře vystupoval proti požadavkům poměrně marginálních separatistů, ale v roce 1991 již deklaroval, že národní a demokratický princip jsou spojené nádoby? Tím, že každý rok absolvujeme povinnou jízdu paměťové obsese, při výročích o něco vypouklejší, selháváme ve zkoumání dějin demokracie. Ty jsou u nás redukovány na dobré demokraty a špatné nacionalisty a populisty. V čem nám ale tato moralizující póza pomáhá?
Past neustálého porovnávání
Vývoj dvou samostatných republik nepochybně od počátku sváděl k všemožným srovnáním. Od komparace HDP, platů, výše ekonomického růstu až po sportovní úspěchy. Zpočátku šlo o jakousi legitimizační disciplínu té které politické skupiny použitelné proti domácí konkurenci, ale časem se přetransformovala do žánru upevňujícího nacionalistický rámec úspěchů a selhání. Ve slovenském kontextu k tomu přispívá také postdisidentské trauma z vlád Vladimíra Mečiara. Sociolog Dominik Želinský ve své vynikající recenzi knihy Martina Šimečky Príhody tuláka po Slovensku pojmenovává funkci, kterou samoúčelné porovnávání slovenské společnosti s českou plní. Fráze typu „slovenská společnost se nevyrovnala se svou minulostí“ mají sice ambici nabídnout širší komparativní rámec – nasnadě je vždy Německo – ale pokud je zasadíme do rámce retrospektivy samostatnosti Slovenska, vyplývá z nich pouze jeden odkaz. Nejsme jako oni a já vím, že oni jsou lepší.
Jak se tedy Německo a Česko vyrovnaly s minulostí? A je to vůbec ukončitelný proces? A když se s minulostí vyrovnáme, začneme se vyrovnávat s přítomností? Takto formulovaný pohled vychází z předpokladu, že tam, kde končí horizont postdisidentské imaginace, končí i potřeba společenského snažení. A tento horizont končí na Slovensku v roce 1998, kdy občanská společnost zastavila Vladimíra Mečiara. Pokud pak například studenti kladou požadavky na vyrovnání se s minulostí, hrozí jim označení „kulturně-marxistických“ pomatenců, co si neváží díla svých předků.
Fakt? Ale veď máte Čaputovú!
Komparativní rámec deformuje kritiku našich nedostatků vůči české společnosti. V nedávné diskusi k reformě vysokého školství zazněly informace, že v Česku má v průměru jeden učitel o pět studentů více než na Slovensku. Ačkoli menší počet studentů na pedagoga by se měl jevit spíše jako známka kvality, ve slovenské debatě byla tato skutečnost prezentována tak, že si „žijeme nad poměry“. Argument tak podsouvá informaci o nedostatečné flexibilitě slovenského vysokého školství a navozuje dojem, že důvodem zaostávání země je jeho bujný byrokratický aparát. Archetypální neoliberální argument tak dostává v kontextu československého soupeření zdánlivě relevantní podtón. Samozřejmě už nezůstává prostor k diskusi o strukturálně poddimenzovaném financování vědy a výzkumu v poměru k HDP.
Problémem výročního srovnávání je i to, že je bytostně nostalgické. V rukou slovenského postdisentu představuje nástroj vytváření jakéhosi „weberovského“ ideálního typu, který je měřítkem všeho. K těmto ideálním typům se pak často utíkáme jako k definici té které společnosti. Výsledkem česko-slovenské debaty, kdy se člověk snaží poukázat na to, že nikomu na Slovensku nevadí, že od vypuknutí pandemie covidu se sem nedováží zahraniční tisk (kromě českého) a univerzitní knihovna raději ponechala otevírací dobu od 10:00 do 18:00 a o víkendu pro jistotu neotevírá, pak často bývá utěšující povzbuzení „no, ale vy máte Čaputovou.“
Alternativy
Zkoumat rozdělení společného státu samozřejmě mělo a bude mít smysl. Je však nejvyšší čas, abychom samotný výzkum a diskusi neomezovali na prostor, kde jsou předem jasně dané nacionalisticky definované subjekty. Přitom by se dala otevírat témata, která přímo souvisí s důsledky politického a hospodářského uspořádání po rozdělení federace. Na Slovensku například prakticky neexistuje mainstreamová diskuse o chudobě. Sociologické, antropologické či historické diskurzy jako by vůbec nepronikaly do lokálního liberálního diskurzu názorových médií. Ekonomická transformace se vyčerpává rámcováním na divokou mečiarovskou privatizaci a dzurindovské reformy.
Je rovněž žalostné, že téměř centrální bod všech úvah o rozdělení republiky, absence referenda a fakt, že většina obyvatelek a obyvatel si rozdělení nepřála, jsme nedokázali využít k smysluplnější diskusi o charakteru a vývoji našich institucí. Zmůžeme se na konstatování, že referendum je problematický nástroj, ale jsme rádi, že to o vstupu do EU dopadlo dobře.
Samozřejmě, kapacity jsou omezené, Slovensko je malá země a prosazování změn chce čas. O to důležitější je uvědomit si, že zabývat se neustále rekapitulací rozdělení společného československého státu, dokonce i když nejste nacionalista, je luxus, který si nemůžeme dovolit.
Autor je historik, působí na Univerzitě Komenského v Bratislavě.