Krajina pro všechny. Je možné rekultivovat krajinu severních Čech skutečně udržitelně?

Ústecký kraj je regionem historických rozporů. Původně území vznosných měst a novověké vzdělanosti, ve 20. století spíše zásobárna průmyslových surovin a levné energie. Na prahu 21. století se naskýtá příležitost trend otočit: transformací regionální ekonomiky, dokončením obnovy území a vyřešením sociálních problémů. Tato transformace je jedinečnou příležitostí – pokus je pouze jeden a ve hře je doslova budoucnost regionu. Jak by tedy měla vypadat rekultivace těžbou devastovaných území, aby se jednalo o obnovu podněcující místní komunitu i lokální ekonomiku?

Jen málokterý jiný region České republiky prošel ve své minulosti obdobnými turbulencemi. Současně jen málokterý jiný má dnes obdobně silnou motivaci ke změně.

Zatímco na počátku 21. stoleti patří Ústecký kraj mezi ekonomickou a kulturní periferii, ve středověku i v novověku se jednalo o území se silnou vazbou jak na Prahu, tak i na německé země. Přírodní podmínky tohoto regionu, s přímým vlivem na rozvoj zemědělství, lze srovnávat s podmínkami středních Čech, Polabí či jižní Moravy. Pokud bylo nějaké území střední Evropy předurčeno k hustému osídlení a ekonomickému vzestupu, byly to vedle středních Čech i Čechy severní. A jakkoli velká část tohoto území reprezentovaná Krušnými horami zemědělsky nikdy využitelná nebyla, existovaly zde i četné jiné a ekonomicky dokonce výnosnější alternativy – těžba kovů, produkce dřeva, později lázeňství. V průběhu středověku a novověku tak vznikají základy ekonomické a kulturní prosperity, která kulminuje v 18. a 19. století. V mimořádně silném česko-německém regionu se tehdy schází intelektuální i ekonomická elita, myšlenky i investice.

V uhlí druzí nejlepší na světě

Hovoříme-li o uhelném průmyslu v Ústeckém kraji, je nutné podotknout, že uhlí nehrálo v rozvoji regionu významnou roli v podstatě až do poloviny 19. století. Okřídlenou frázi „co vedlo k vzestupu regionu, vedlo také k jeho pádu“ zde tak použít spíše nelze. Jakkoli tento trend v mnoha jiných případech platí, a to v podstatě globálně, zde v severních Čechách začíná velkokapacitní těžba uhlí teprve v momentu, kdy už region ekonomicky i kulturně na vrcholu je. Definitivním impulsem těžební expanze se stává nezadržitelně sílící průmyslová revoluce. Na Mostecku bylo hnědé uhlí mimořádně lehce dostupné, těžba v tomto prostoru se proto zpětně zdá prakticky nevyhnutelnou. Uhelná sloj zde byla tak silná a tak mělce uložená, že bylo možné ji i s technikou dostupnou v 19. století těžit snadno a rychle, což znamená především levně.

Uhelnou sloj si při zjednodušeném geologickém pohledu můžeme představit jako svébytnou vrstvu prolínající se s uložením jiných vrstev sedimentů v nejsvrchnější zemské kůře. Tato vrstva může být z různých míst zemského povrchu rozdílně dostupná. Vždy záleží na hloubce uložení a na materiálu, ze kterého se skládá nadloží. Právě tam, kde je hloubka nejmenší a materiál nejprostupnější, těžba vždy začíná. A od tohoto jádra se šíří k méně efektivním nalezištím. Takto funguje v podstatě jakákoli těžba a nejinak tomu bylo i v případě uhelných nalezišť v obou severočeských hnědouhelných pánvích, Mostecké i Sokolovské.

Ačkoli zákresy povrchových i hlubinných dolů zaznamenáváme již na mapách Stabilního katastru datovaných k roku 1842, tyto rané počátky těžby lze s odstupem označit za pozvolné a poměrně váhavé. Skutečný „boom“ je pak nastartován v průběhu druhé poloviny 19. století a významně akcelerován v první polovině 20. století. Ve druhé polovině 20. století jsme pak svědky dodnes jen obtížně představitelného stavu. V šedesátých letech totiž tehdejší Československo zaujímá druhou příčku v těžbě uhlí v přepočtu na obyvatele v celosvětovém srovnání. Většina zde vytěženého uhlí pochází právě ze severu Čech. Hnací momenty popsaného vývoje jsou dva: jednak nebývalé technické možnosti a schopnosti člověka, jednak benevolence právního řádu komunistického Československa k exploataci a devastaci životního prostředí. Úměrně s prohlubujícími se dopady obřích průmyslových projektů ale začíná růst také poptávka po obnově území.

Jak obnovit krajinu severních Čech?

Představu o tom, jak realita tehdejší doby vypadala, ilustrují popisy pamětníků. V podstatě ve všech směrech kolem města Most, centra uhelného revíru, vznikají těžební jámy a výsypky, doprovázené průmyslovými komplexy. Naprosto enormní rozměr popsaného zaznamenáváme v prostoru vymezeném městy Mostem, Jirkovem, Litvínovem a Bílinou, méně výrazné projevy pak sledujeme i ve směru od Mostu na jih. Zemědělská krajina mizí a příměstská nedostala čas vzniknout. Průmyslové aktivity tlačí obyvatele nemilosrdně zpět do hranic města. Historické hradby Starého Mostu sice dávno padly, nyní však byly nahrazeny plechovými ploty industriálních území.

Není náhodou, že právě tehdy se rodí dvě nové kapitoly vyprávěného severočeského příběhu: nový Most a rekultivace krajiny. Oba fenomény reagují na neúnosnost tehdejších poměrů, respektive na naprostou absenci perspektivy životních podmínek v regionu. Zcela nové modernistické město se pokouší reflektovat alarmující situaci v oblasti bytového fondu, jenž je trvale ochromen kontinuálním úbytkem a dlouhodobým zanedbáváním obytných kapacit. Obdobný vývoj nastává také v případě krajiny. Na jedné straně je definitivně zdevastována historická kulturní krajina, na straně druhé však vznikají nové antropogenní formy krajiny rekultivační. Zcela mizí původní krajinný ráz, zato však roste ekologická diverzita území.

Pojem „rekultivace“ získává ve druhé polovině 20. století novou náplň. Zatímco prvorepublikové rekultivační akce se soustředily zejména na majetkové kompenzace a obnovu zemědělských a lesních kultur a vodních ploch, zhruba od šedesátých let jsme svědky tvorby opravdu nové krajiny. Úměrně růstu objemu těžby musí růst také rozsah rekultivační činnosti. První etapa rekultivací, kterou bychom mohli označit za  krajinářsko-ekologickou, se etabluje v padesátých a šedesátých letech. Původně nehostinné šedavé haldy zeminy na okrajích povrchových dolů a v sousedství průmyslových měst se najednou zelenají. V rámci této etapy jsou obnovována přírodní společenství. Nevzniká tedy kulturní krajina, ale jsou regenerovány alespoň její základní ekosystémové funkce – je zde snaha krajinu „ozelenit“. Základními nástroji jsou zde terénní modelace a mechanizovaná výsadba.

Netrvá to dlouho a v reakci na prvotní krajinářsko-ekologickou rekultivaci území se začíná formovat i nový požadavek na druhotnou krajinářsko-urbanistickou etapu. Vývoj od sedmdesátých do osmdesátých let 20. století zvyšuje nároky z původního pouhého „přidání zeleně“ na řádově ambicióznější „znovuvyužití“. Tedy z obnovy pouze přírodních společenství na obnovu včetně urbanistických a kulturních vazeb. Toto dvacetiletí je v regionálním kontextu poměrně rozporuplné. Na jedné straně v severních Čechách dochází ke stále větší exploataci životního prostředí v celkovém rozsahu, na straně druhé se ale tento jev děje už dál od větších měst – a v jejich blízkosti je naopak formována přívětivější příměstská krajina. Jsou likvidovány další vesnice, mizí další zemědělská půda, lesy Krušných hor jsou dále ničeny kyselými dešti i absurdně nerozumnými snahami člověka o nápravu. Vše popsané se ale děje daleko od populačních center. A ačkoli jsou města sužována silnějšími smogovými kalamitami než kdy předtím či poté, rozvoj jejich veřejné zeleně zažívá doslova zlatý věk. Situaci trefně vystihuje dobové heslo „dohnat a předehnat“. Občanská vybavenost je leskem regionu. Kvalita ovzduší pak jeho bídou.

Pompézní areály i zatopené těžební jámy

Krajinářsko-urbanistická rekultivační etapa osmdesátých let se orientuje takřka výhradně právě na občanskou vybavenost. A to i na takovou, jež by se v kontextu vážných problémů regionu mohla zcela oprávněně jevit jako zbytná. Technicky pojaté rekultivace začínají dalece překračovat míru minimálního nutného zásahu ozelenění, jakož i čistě utilitárních projektů obnovy zemědělských a lesních kultur a vodních ploch. Zářným příkladem této tendence je areál Autodrom Most, který vzniká k roku 1983 na výsypce Vrbenský. Popisovaný trend se později přelévá i do politicky zcela odlišných devadesátých let, kdy je k roku 1996 dokončen další počin obdobného typu, areál Hippodrom Most na výsypce Velebudice. Jakkoli jsou oba jmenované areály jedinečné a hodnotné, je zcela na místě se zpětně ptát, zda je tvorba podobných areálů skutečnou podstatou rekultivací, nebo spíše ambiciózní snahou o okázalé zaplnění vyprázdněných prostor.

Nicméně, nejsou zde samozřejmě jen tyto zbytečné investice. Vzniká také řada smysluplných projektů. Například se formuje nový přístup k vodní rekultivaci ve zbytkových jámách povrchové těžby. Tam, kde dříve vznikala jezera samovolně, jsou nyní ve větším rozsahu a s užší vazbou na sídla realizována programově. Tendence tvorby jezer ve zbytkových prostorech těžby se stává trendem nastoleným i pro 21. století. Ačkoli se jedná o optimální způsob rekultivace řady někdejších těžebních lokalit, zcela určitě budeme i v tomto případě poměrně brzy čelit otázce vhodné míry, a to s přihlédnutím k počtu nově vznikajících jezer i k celkové ploše, kterou zaujmou.

A co dál?

Ve dvacátých letech 21. století musíme – na základě soudobých nároků a standardů, ale i s ohlédnutím za uplynulými dekádami – konstatovat, že ačkoli byly dosavadní počiny krajinářsko-urbanistické etapy rekultivace území většinou úspěšné, stále ještě se ani zdaleka nejedná o kompletní a ukončený proces. Po roce 1990 došlo v ohledu těžby i rekultivace k nové celkové rozvaze. Krajinářsko-ekologická rekultivace pokračuje až do současnosti víceméně bez významnějších změn. Oproti tomu krajinářsko-urbanistická rekultivace zaznamenala silný posun priorit: vnímáme útlum investic do oslňujících areálů typu Autodrom či Hippodrom (které hrají spornou roli ve vztahu k místní komunitě i k občanské vybavenosti města) a naopak dochází k citlivějšímu propojování jednotlivých území a realizaci často sice drobnějších, ale o to praktičtějších projektů. Pochvalnou zmínku v tomto ohledu zasluhuje zejména postupné otevírání vodních a lesnických rekultivací, jakož i četných de facto bezzásahových meziploch, které sice nejsou občanskou vybaveností v pravém slova smyslu, zato ale mají dramatický vliv na percepci krajiny jejím obyvatelstvem – na individuální mentální mapy krajiny.

Proč je ono mentální mapování důležité? O definici krajiny rozhodují ti, kteří v ní žijí. Toto tvrzení je nejen logické, ale i pevně právně ukotvené. Jedna z ústředních idejí Evropské úmluvy o krajině předpokládá silný vztah mezi člověkem a krajinou jeho domova, vztah založený na zpětnovazební smyčce: krajina ovlivňuje nás a my ovlivňujeme ji. Pokud je pro nás obtížné identifikovat se s krajinou, v níž žijeme, jedná se o závažný problém vykořenění na obou stranách. Cesta k vyřešení tohoto problému tkví v povýšení rekultivace na takzvanou resocializaci, tedy nejen v obnově krajiny a v jejím znovuvyužití, ale především v posunu až ke znovuosídlení. Čím více krajinu otevřeme jejím obyvatelům a přiznáme její skutečný charakter, o to širší ponecháváme prostor pro vznik a prohloubení oboustranného pouta. Resocializace, tedy narovnání vztahu mezi člověkem a jeho krajinným zázemím, je dosud málo akcentovanou, ale zcela nezbytnou součástí cesty k řešení palčivých severočeských problémů. Tam, kde rekultivace dala obyvatelům území program, resocializace jim musí nabídnout prostor pro seberealizaci.

Otázka budoucnosti Ústeckého kraje zůstává i nadále otevřená. Jen málokterý jiný region České republiky prošel ve své minulosti obdobnými turbulencemi. Současně jen málokterý jiný má dnes obdobně silnou motivaci ke změně. Zda ji proměníme, to bude záviset na kvalitě nastavení aktuálně zahajovaného postupného transformačního procesu. Pozitivní zprávou – podloženou vývojem regionu v několika posledních dekádách – je, že citlivost místního obyvatelstva i politických reprezentací vůči životnímu prostředí se v průběhu času pozvolna zvyšuje. Zároveň však – zejména v posledních letech – sílí také tlaky na určitou privatizaci transformačního procesu. Je-li pro úspěšný rozvoj regionu zapotřebí nového impulsu, pamatujme, že by tento impuls měl proaktivně a rovnocenně pracovat s místními sociálními, ekonomickými i ekologickými poměry. Regionální problémy nevyřešíme prostým zatopením těžebních jam či nahrazením špinavé energetiky čistou. Silné regiony stojí a padají na síle svých komunit.

Autor je krajinný architekt.

Tento text byl podpořen grantovým programem Journalismfund Europe Local Media for Democracy.