Foto FrankMagelyns, Pixabay, CC0 1.0
Je notoricky známé, že Česká republika dlouhodobě vychází v žebříčcích kriminality jako nadprůměrně bezpečná evropská země – ať už se jedná o srovnání na základě množství spáchaných vražd v zemi za rok, nebo o pohled na celkový žebříček kriminality. Přestože mají některá místa v Česku míru kriminality vyšší než jiná (podle mapy kriminality neziskové organizace Otevřená společnost je nejvyšší míra kriminality v přepočtu na obyvatele v Praze, Mostecko disponuje kriminalitou nadprůměrnou), lze poměrně sebevědomě konstatovat, že s přihlédnutím ke globálnímu kontextu z hlediska bezpečí prostě vyhráváme. Přesto však v souladu s pravidlem, že bezpečí není nikdy dost, mají obvykle opatření ve jménu veřejné bezpečnosti velkou společenskou podporu.
Slova „bezpečí“ a „dohled“ nejsou synonyma. Každý z nás si přeje žít v bezpečí, ovšem ne každý za to chce platit svým soukromím.
V interním průzkumu Městské policie Most 91 procent respondentů vyjádřilo, „že by se cítili bezpečněji, kdyby bylo okolí jejich bydliště monitorováno městským kamerovým dohledovým systémem městské policie, a 82 procent respondentů vítá užití prvků umělé inteligence v městském kamerovém dohledovém systému,“ jak uvedl ředitel Městské policie Most Jaroslav Hrvol pro Deník Alarm. Městská policie veřejnosti vychází vstříc – za přispění dotace Ministerstva vnitra inovovala městský kamerový systém a zřídila nové dohledové a analytické středisko. V něm jsou nyní zpracovávány záznamy z více než 100 kamer umístěných po celém městě. Hrvol upozorňuje, že záznamy z kamerového systému mohou fungovat jako důkazní materiál k odhalení i usvědčení pachatelů, umožňují lépe organizovat pohyb a zákrok hlídek a také lépe řešit dopravní nehody. Hrvol vyzdvihuje také preventivní funkci kamerových systémů, kdy přítomnost kamery může pachatele odradit od majetkové trestné činnosti (například od krádeží automobilů).
Instalace dohlížecích policejních zařízení – mezi něž kamerový systém nutně patří – nicméně vznáší otázku, jakou mírou ztráty soukromí je třeba za pocit bezpečí ve veřejném prostoru platit. Přestože se data o našem pohybu ve městě mohou na úrovni jednotlivce zdát nevýznamnými, zvlášť v intenzivně sledovaných oblastech se může stát míra dozoru znepokojivou – koneckonců ke sbírání dat o našem pohybu nedáváme policii jako jednotlivci svůj souhlas. Digitální policejní dohlížecí zařízení se v posledních letech stávají kontroverzními také proto, že pro zpracování obrovského množství materiálu natočeného kamerovými systémy je třeba proces za pomoci umělé inteligence částečně automatizovat. Největší kontroverze vyvolává technologie rozpoznání obličeje (face recognition) – po zákazu technologie volají protestující z USA i Británie, kde je technologie užívána. V Česku technologii může užívat pouze státní policie ve vybraných případech – městská policie ji tedy používat nebude. Nicméně i mostecká policie v rámci inovace využívá strojové zpracování dat, které usnadňuje procházení audiovizuálního materiálu. Software, který používá, umožňuje filtrování osob podle barvy oblečení nebo rychlosti auta. Může policii také upozornit na to, že někdo začal náhle utíkat, upadl nebo nese nezvykle velké břemeno. „Jedná se o přehledové kamery zaměřené na snímání co největšího prostoru. V tomto zobrazení obličeje lidí nejsou vidět. Operátor kamerového systému pak zoomuje až v okamžiku, kdy zaznamená podezřelé chování nebo monitoruje pohyb pachatele, místo oznámení, zákrok hlídky strážníků a tak podobně,“ popisuje Hrvol.
Je nutné říci, že městská policie nesleduje všechny části Mostu stejně intenzivně. V tiskové zprávě ředitel uvádí, že prioritně se analytické středisko bude zaměřovat na sociálně vyloučené lokality. Nejvíce kamerových zařízení je tak v lokalitách jako sídliště Stovky, ulice M. G. Dobnera, ulice Javorová či blok 525. To, podle jakých kritérií byly vybrány, Hrvol objasňuje: „Zaměřujeme se proto na lokality, kde registruje Policie ČR největší koncentraci trestné a přestupkové činnosti. V případě městské policie na základě mapového monitoringu přestupků v oblasti veřejného pořádku a také mapového monitoringu počtu přijatých oznámení od občanů.“ Apelovat pro vyšší míru policejní přítomnosti v místech, kde je také vyšší míra trestné a přestupkové činnosti, se může zdát logické. Tato policejní strategie je však dnes, zvlášť v zahraničních studiích, často napadána jako problematická. Zákonitě totiž jakákoliv vyšší míra policejního dohledu musí vést k vyšší míře odhalování kriminální činnosti – pokud je dohled aplikován ve větší míře na (již i tak) stigmatizované lokality, nastává zpětnovazební smyčka a dochází k další stigmatizaci lidí zde žijících.
Když se zeptám tří kluků, které potkám na sídlišti ve Stovkách, zda se tam cítí bezpečně, zasmějí se nad zvláštním dotazem a odpoví, že jo. Na otázku, zda by na sídlišti uvítali více policistů nebo kamer, chvíli neví, co odpovědět, a pak starší z nich odpoví, že neví proč, že je na sídlišti klid. Stejné otázky položím i dvěma dospívajícím dívkám, které na sídlišti potkám. Jedna z nich odpoví, že ve Stovkách už je policistů dost. Ale instalace dalších kamer jí nevadí. Druhá se na sídlišti bezpečně cítí, ale na množství policistů ani kamer příliš názor nemá.
Slova „bezpečí“ a „dohled“ nejsou synonyma. Každý z nás si přeje žít v bezpečí, ovšem ne každý za to chce platit svým soukromím. Jaroslav Hrvol v tiskové zprávě oznamující vznik nového policejního analytického střediska zdůrazňuje, že chce, „aby prioritou tohoto střediska byl veřejný pořádek v sociálně vyloučených lokalitách.“ Prohlášení zní především jako ujištění „slušných“ občanů, že oni sledováni nebudou. Pokud ale 91 procent respondentů v interním průzkumu policie vyjádřilo, že by se cítilo lépe, pokud by bylo jejich bydliště monitorováno městskými kamerami, měla by se policie stát skutečně spravedlivou institucí a všem obyvatelům ve městě to rovnoměrně dopřát. Nikoliv obdařit kamerami jen šťastlivce na vybraných místech.
Autorka je redaktorka mostecké redakce Alarmu.
Tento text byl podpořen grantovým programem Journalismfund Europe Local Media for Democracy.