Foto Ester Klimecká, Chanov
Architekti bez hranic jsou spolek architektů a designérů, které zajímá veřejný prostor a sociální přesahy architektury a urbanismu. Snaží se zpřístupnit služby architektů komunitám a lidem, kteří by na tyto služby jinak nedosáhli – ve svých projektech se Architekti bez hranic například zabývají fenomény sociálního vyloučení nebo bezdomovectví. Spolek pořádal participativní workshopy pro úpravy veřejného prostoru v Chanově a tento rok proběhne workshop na sídlišti Janov v Litvínově. S architektem Vojtěchem Sigmundem o Architektech bez hranic a jejich aktivitách na Mostecku.
Sociální segregace, které se váš spolek Architekti bez hranic věnuje, je mimořádně komplexní fenomén, který je propojený se segregací ve vzdělávání, diskriminací na trhu práce, strukturální chudobou nebo strukturálním rasismem. Jakým způsobem, když to trochu zbanalizuji, mohou „úpravy domů“ napomoci vyřešení tohoto problému?
Je pravda, že sociální vyloučení je způsobeno řadou důvodů a ovlivňuje ho řada faktorů. My chceme propojit naše architektonické zaměření a sociální témata, a proto jsme si vybrali úpravu veřejného prostoru jako jednu z věcí, která může celou situaci o něco zlepšit. To neznamená, že ostatní sféry nejsou důležité. Z mého pohledu je také významné zapojení místních – dlouhodobě se snažím přicházet s myšlenkou zapojení místních obyvatel včetně možnosti finanční participace.
Je to paradox – mluví se o tom, že je nedostatek dostupného bydlení, a zároveň město samo financuje demolici celých bytových domů, které ještě nemusely být na konci své životnosti.
Jde o princip zapojení místní komunity do nějakého procesu. Například v rámci workshopů jsme se místních ptali na to, o jakých místech ve veřejném prostoru si myslí, že potřebují změnu. Také jsme se jich ale ptali, zda jsou ochotní se do procesu změny zapojit. A pak se hlasovalo. Věřím, že podobný princip lze aplikovat ve více oblastech. Jednak je možné se místních ptát, co si myslí, že je potřeba změnit – v jejich domě, v jejich lokalitě, v jejich městě – a pak je nutné umožnit jim se do toho zapojit. Ať už fyzickou prací nebo finanční participací. Tento princip se dá přenést i do nájemních domů, zejména když je vlastníkem město jako v Chanově. A taky se to děje – v Chanově si opravují vchody, vstupy a společné prostory svépomocí, město přispívalo materiálem a práci zde obstarávali místní. To je z mého pohledu příklad dobré praxe.
A jsou urbanisticky, geograficky a sociálně segregovaná místa a sídliště odlišná od normálních sídlišť? Je tam nutné činit nějaké specifické urbanistické kroky?
V Chanově jsme v rámci dvou let s místními realizovali dva participativní workshopy. Výsledky jsme poté vždy prezentovali zástupcům města se záměrem realizovat drobná vylepšení veřejného prostoru na sídlišti. Financování jsme uvažovali formou grantu a potřebovali jsme souhlas města jakožto vlastníka pozemku. Od radního Jiřího Nedvěda se nám dostalo následující reakce: „Zde máte jen malou část sídliště – my bychom přitom potřebovali vidět sídliště rozmyšlené celé, aby navrhované úpravy byly koncepční. Abychom někde nezasázeli stromy, přestože by celkový plán sídliště byl v budoucnu jiný.“ S tím jsme souhlasili, a proto jsme v dalším roce na základě podnětů místních obyvatel zpracovali studii veřejných prostor celého sídliště, která vznikla za podpory Nadace české architektury. Ta byla potom opět prezentována městu, konkrétně odboru rozvoje a dotací. Jejich první reakce byla, že se to tímto způsobem nedělá. Říkali, že vždy po nějaké době vyberou sídliště a nechají tam zpracovat odbornou firmou studii na revitalizaci sídliště. Z praxe vím, že tyto komplexní studie se mohou jen v nákladech na projekt pohybovat v řádech milionů korun, a proto jsem se zeptal, kdy bude na řadě Chanov? Odpověď byla, že v blízké budoucnosti se zde žádná revitalizace neplánuje. Na to jsem navázal, že to je právě důvod, proč s naší studií přicházíme mimo standardní procesy. To, myslím si, může být odpovědí na to, na co se ptáte.
Jaký je rozdíl mezi segregovanými lokalitami a těmi nesegregovanými? Na těch běžných najdeme spoustu prvků občanské vybavenosti, která zkvalitňuje veřejný prostor. Jedná se například o lavičky, zeleň nebo dětská hřiště. Kdežto ve vyloučených lokalitách často takové prvky nenajdeme. Má to různé důvody, mezi nimi i ty, že tyto prvky někdy zkrátka místní obyvatelé poničí a město je odstraní. Zároveň si ale myslím, že se do segregovaných lokalit – alespoň do těch, které jsem měl možnost vidět – rozhodně neinvestuje tolik jako do jiných sídlišť. Můžeme polemizovat o tom, proč tomu tak je. Ale je to jednoznačný rozdíl. A to platí o lavičkách, dětských hřištích i o zeleni.
Myslím, že je škoda, že se sem dostatečně neinvestuje, mohlo by to totiž tyto lokality pozvednout. A ve výsledku by to mohlo městu ušetřit spoustu peněz, protože by se tak segregovaná lokalita mohla stát atraktivnější. Navíc věříme, že riziko vandalismu lze minimalizovat tím, že do úprav veřejného prostoru místní zapojíme. Tedy tam nebude vznikat něco, co jim připadá jako nesmyslná vybavenost. V Chanově jsme například už umístili ve spolupráci s místními několik laviček. Přišli jsme s jednoduchým návrhem, hlavně jsme tedy pořídili materiál, a pak jsme jej společnými silami zrealizovali. Nyní jsou tam ty lavičky už dva až tři roky. Zaznamenali jsme komentáře, že to nemá vůbec žádný smysl, že se to hned zničí. Přitom tam do dnešního dne lavičky slouží.
V článku vaší kolegyně Pavlíny Suché zveřejněném v Deníku Referendum, který se týkal právě workshopu Architektů bez hranic v Chanově, autorka upozorňuje, že protože se v Chanově několik panelových domů v minulosti zbořilo, je zde na některých místech stále místo zeleně rozvalená suť. To způsobuje, že se voda při prudkých deštích velmi špatně vsakuje a místním obyvatelům pak déšť stéká před vchody. I to možná svědčí o tom, že toto sídliště nemá od vedení města zdaleka takovou pozornost, jakou by si zasloužilo. Na sídlišti, kde žije majorita, by se terénní úpravy, které by tento problém vyřešily, pravděpodobně provedly daleko rychleji.
O tom můžeme jen spekulovat. Podle mě je to motivované i tím, že odvoz suti a zavezení místa větším množstvím zeminy – aby zde mohla vyrůst standardní zeleň – stojí peníze, které může být politicky složité investovat právě do Chanova. I kdyby se tam zeleň vysázela, město se o ni musí dál starat, což stojí další peníze. Proto se zvolilo toto úsporné řešení, které ale neskutečným způsobem snižuje kvalitu zdejšího veřejného prostoru. Pro majoritní společnost je nepředstavitelné, že by na „běžném sídlišti“ byl veřejný prostor takový – v některých místech je tam vlastně měsíční krajina.
Vy jste se tématu participace věnoval i ve své dizertační práci. Zmínil byste další pozitiva participace místních při urbanistických změnách? Dovedu si zároveň představit, že ze strany města může být participace místních organizačně náročnější – nejde jen o schválení úprav a předání zakázky externí firmě.
Participace může mít samozřejmě mnoho úrovní. Ať už se jedná o dotazníky nebo zapojení místních do připomínkování studie. Může to být i zapojení vlastními silami – třeba v rámci stavby nebo úprav terénu. Pak je důležitá participace na správě – to se děje například v Chanově. Místní spravují své domy a podílejí se na úklidu. A pak jsem mluvil i o finanční participaci. To spektrum je široké.
Myslím si, že základním přínosem je, že se tak zvýší šance na vznik kvalitního projektu, který bude více odpovídat potřebám uživatelů. Proto nebudou veřejné peníze nebo jakékoliv jiné vynaloženy nehospodárně. Také už tady zaznělo, že to pomáhá snižovat sociálně patologické jevy, například vandalismus. To bylo prokázáno i odbornými studiemi. A konečně ti, kteří se participace účastní, se cítí tzv. zmocňovaní, tedy mají pocit, že jejich názor je důležitý a že se o ně někdo zajímá. To má pozitivní psychologický dopad a může to snižovat pocity frustrace.
S návrhy na úpravu veřejného prostoru Chanova jste před lety žádali o financování z participativního rozpočtu města Hejbni Mostem. V tomto programu veřejnost hlasuje o tom, který projekt má být financován. Váš projekt peníze nakonec nedostal, protože patrně nebyl dostatečně zajímavý z hlediska veřejného hlasování. Když se zasazujete o participaci veřejnosti na plánování veřejného prostoru, není toto příklad odvrácené strany participace?
Jsou určitě různé způsoby a různé úrovně participace. Návrh do Hejbni Mostem byla revitalizace centrálního prostoru sídliště. Navrhovali jsme, aby tam vznikla struktura na sezení a případně i hraní – napůl socha, napůl lavička z přírodního materiálu doplněná zelení. V rozpočtu bylo počítáno, že na zahradních úpravách se budou podílet místní – například na výsadbě a tak podobně.
Zajímavé na tom bylo, že v Hejbni Mostem mohli dávat občané Mostu pozitivní i negativní hlasy. Náš projekt získal velké množství negativních hlasů. Přestože získal i dost pozitivních, tak těch negativních bylo tolik, že jsme v hlasování skončili na posledním místě. Ti, co hlasovali, tak dali najevo, že nechtějí, aby město do Chanova posílalo další peníze. My jsme z toho tenkrát byli docela zdrcení, ale nakonec jsme to brali pozitivně – je dobré, že se to dostává mezi lidi a tematizuje se to.
Vaše organizace teď má projekt v Janově u Litvínova. Chanovské i janovské sídliště, byť můžou být obě označovaná jako sociálně vyloučené lokality, jsou velmi odlišná. V Chanově jsou jen městské byty, místní v nich žijí dlouhodobě a všichni se znají, zatímco v Janově jsou byty privatizované, existuje zde obchod s chudobou a část populace fluktuuje. Odráží se individuální rozdíly komunit a vůbec majetkové pozadí sídlišť nějak na vaší práci?
Je to určitě obrovský rozdíl. Pro uvažování o tom, jak nakládat s domy, je to jednoznačně jiný přístup. To, že má město v Chanově domy ve svém vlastnictví, je velká výhoda. Může tak ovlivnit, co se s těmi domy děje. V Janově je to naopak velká komplikace, protože město zde musí vyjednávat s dalšími aktéry. Nicméně v Janově se plánujeme stejně jako v Chanově zaměřovat na veřejný prostor mezi domy – z tohoto pohledu tam tak velký rozdíl není.
Ale každé sídliště je jiné. Janov zase není tolik geograficky segregovaný jako Chanov, který je trochu takový ostrov. Janovské sídliště navazuje na některé části Litvínova a jsou tam části, které mají i nižší míru sociálního vyloučení. Za sebe bych byl rád, kdyby cílová skupina, kterou v Litvínově budeme oslovovat, nebyla složená jen z obyvatel segregovaných domů, ale jednalo se o všechny obyvatele širšího okolí.
Jaké jsou plánované úpravy veřejného prostoru v Janově? Budou to zase lavičky a dětská hřiště, nebo to bude i něco jiného než v Chanově?
Společně se spolkem MY Litvínov připravujeme workshop participativní architektury, který bude podpořen Nadací české architektury. Jsme tam stále na začátku, teprve od místních zjišťujeme, co je potřeba. V Chanově to byla specifická záležitost, tam skutečně téměř ani jedna lavička na celém sídlišti nebyla, protože byly odvezeny pryč. Na sídlišti Janov se lavičky vyskytují, o čemž jsem měl možnost se přesvědčit na procházce po sídlišti asi před měsícem.
Nicméně nás napadlo, že bychom mohli symbolicky využít nějaké části materiálů z pěti až osmi domů, které tam jsou nyní vybydlené, opuštěné, prázdné a směřují k tomu, že budou zdemolovány. To je mimochodem poměrně složitý proces vzhledem k roztříštěné vlastnické struktuře. Tak nás napadlo použít nějaké části materiálů, konkrétně jsme koukali na vstupní schody, které jsou z pěkných žulových bloků. Hodně nás také zajímá obnova sportovních hřišť, která na sídlištích jsou.
Jak jste zmínil, v lokalitách typu Chanova nebo Janova v posledních 30 letech došlo k vybydlení a ke zbourání několika panelových domů. Přitom trendem celé České republiky je, že dostupného bydlení je nedostatek a naopak se ho nestačí dost nového stavět. V místech jako Mostecko ale dochází k setrvalému vylidňování. Jak je možné z pozice architektury a urbanistiky tyto dva protichůdné fenomény konstruktivně uchopit?
Jedná se jednoznačně o komplexní problém. Je to paradox – mluví se o tom, že je nedostatek dostupného bydlení, a zároveň město samo financuje demolici celých bytových domů, které ještě nemusely být na konci své životnosti. Kdyby se nějak základně průběžně udržovaly, tak mohly fungovat ještě 10 nebo 15 let. Pokud by se navíc městu podařilo tyto lokality zatraktivnit, změnila by se tu sociodemografická struktura, nežili by zde jen lidé v sociální tísni, a domy by se tak staly domovem pro širší skupinu obyvatel. Věřím tomu, že pokud by se pracovalo systematicky na tom, aby se odstraňovaly důsledky sociálního vyloučení daných lokalit, tak by to v konečném důsledku mohlo mít ekonomický přínos i pro celé město. Ale je to ohromně složité. My každopádně věříme, že je možné zatraktivnit tyto lokality i třeba jenom drobnými zásahy do veřejného prostoru.
Tento rozhovor byl podpořen grantovým programem Journalismfund Europe Local Media for Democracy.