Foto Alarm / Ester Klimecká
Při čtení výroků některých českých politických představitelů by se mohlo zdát, že nás v příštích letech čeká nadějná ekonomická budoucnost. Pnutí v energetice vyvolané ruskou válkou na Ukrajině polevilo, meziroční inflace se v lednu dále přiblížila dvouprocentnímu cíli ČNB a reálné mzdy mají letos po dvou letech opět zaznamenat růst. Celorepubliková čísla sice jaksi sugerují pocit prosperity, z možného oživení však nebudou těžit všichni – a zdaleka ne všude.
Namísto solidarity a soustavné, strukturované a rozsáhlé podpory, kterou by Severozápad potřeboval, zvolíme cestu vytunelování i posledních přírodních a lidských zdrojů, které regionu ještě zbyly.
Pokud nám mají být vodítkem dosavadní trendy, je zřejmé, že některé regiony, jako je například právě Mostecko, dlouhodobě tahají za kratší konec provazu. Zatímco například v Praze mezi lety 2017 a 2022 vzrostlo HDP (PPS) na obyvatele o 30,5 procent, v Ústeckém kraji to bylo za stejnou dobu jen 14,3 procent. Pohled na absolutní čísla odhaluje rozdíly ještě propastnější: při srovnání úrovní HDP na obyvatele Prahy a Karlovarského kraje se totiž dostáváme k podobným poměrům jako u sousedního Německa a jihoamerického Mexika.
Vlastností a charakteristik, které předurčují „úspěch“ či „neúspěch“ regionů v našem volnotržním uspořádání, je celá řada a vydaly by na nejedno knižní pojednání. Na současný neutěšený stav však mají neodmyslitelný vliv mimo jiné dva zásadní faktory: historický vývoj a politika rozvoje regionů. A ta je doposud – jak se zdá – k ekonomické historii v podstatě lhostejná.
Kapitál, kapitál, kapitál…
Pokud nejste zrovna světovým či regionálním centrem, můžete se v současném zběsile se urbanizujícím světě rychle ocitnout na vedlejší koleji. V případě, že se navíc váš region tradičně orientuje na odvětví, kde dochází k výrazné automatizaci či setrvalému odlivu kapitálu – průmyslová výroba, těžařský a zpracovatelský průmysl, případně další oblasti tzv. nízko-vzdělanostní ekonomiky – inu, smůla.
Jak vysvětluje profesor Daniel Markovits ve své knize The Meritocracy Trap (Past meritokracie), naše ekonomiky v posledních desetiletích prochází hlubokou proměnou. V rámci procesu „meritokratizace“ hospodářství je totiž stále větší část přidané hodnoty vytvářena ve službách a rostoucí část mezd je koncentrována v rukou několika málo „překvalifikovaných“ pracovníků. Oblasti, kde chybí odpovídající kupní síla a lidský kapitál (tedy především vzdělaní lidé schopní a ochotní pracovat), se tak skrze tržní mechanismy stávají stále více izolovanými.
Podobně jako u soukromého kapitálu i u toho „regionálního“ navíc platí, že „halíře dělají talíře“. Jinými slovy, pokud se regionu daří a již nějakými (pro trh) atraktivními prostředky disponuje, je pro něj relativně jednoduché další kapitál „přitáhnout“. Tyto „dobré cykly“ (virtuous cycles) však působí oběma směry.
Negativní šok – například že mnoho lidí v regionu náhle přijde o práci – totiž může uvést do pohybu spirálu strádání a úpadku. Obzvlášť pokud zasáhne oblast, kde již v minulosti došlo k narušení přirozených hospodářských struktur nebo místních sociálních vazeb. Jak nám ukazuje ekonomická historie, ty mohou být – podobně jako dopravní propojenost, infrastruktura nebo třeba dostupnost zdravotní péče – pro lokální rozvoj určující.
Nástroji, jak odlivu kapitálu a vzniku „zlých cyklů“ (vicious cycles) zabraňovat, státní politika přitom disponuje. A při pohledu do zahraničí navíc zjistíme, že právě funkční intervence může být mnohdy klíčem k úspěchu.
Je libo Lipsko?
Česko není zdaleka jedinou rozvinutou zemí, která se s propastnými rozdíly mezi regiony musí vypořádávat. Ať už jde o východoněmecké Lipsko, ohijský Cleveland nebo francouzské Nantes, ekonomická ostrakizace znevýhodněných oblastí je složitým problémem nejedné ze západních vlád. Příběhy některých pozapomenutých lokalit nám přitom mohou připadat zvláštně povědomé. V čem se ovšem realita Ústecka, Karlovarska nebo třeba Ostravska zásadně odlišuje, jsou tuzemské přístupy k (ne)řešení problému.
Symptomy lokální deprivace sice mohou odrážet podobné původce – kolaps regionálních zaměstnavatelů, koncentrace nízko-vzdělanostní ekonomiky nebo setrvalý odliv obyvatelstva – ale to, jakým způsobem s nimi stát pracuje, však může být zcela rozhodujícím faktorem pro oživení regionu. Jak vyplývá ze studie University of Birmingham, postupy, jak obrousit strukturální nerovnosti mezi regiony, existují; vyžadují ovšem vynaložení nemalých prostředků a dlouhodobou péči a úsilí společně s jasnou vizí ohledně budoucnosti regionu. Tedy „kombo“, které v kontextu ověřených českých „řešení“ působí až výsměšně utopicky.
Ke složitosti problému přispívá také fakt, že jedním z pilířů úspěchu je taktéž cílená spolupráce národní vlády s místní samosprávou. Sdílená politická vůle totiž v tuzemsku není vůbec samozřejmostí – a i v případě shody na nutnosti změn nemusí panovat shoda na preferovaných řešeních. Národní vláda sice ve svých strategických dokumentech – jakým je třeba Strategie sociálního začleňování 2021-2030 Ministerstva práce a sociálních věcí – může cílit na budování infrastruktury ve znevýhodněných čtvrtích, pomoc předluženým domácnostem nebo třeba na tolik potřebné desegregační iniciativy. Pokud je ale nucena spolupracovat s představiteli typu bývalého primátora města Most Jana Paparegy, kteří podobné iniciativy dlouhodobě torpédují, není se co divit, že snahy o integraci běžně končí ještě dřív, než začnou.
Naše domácí zkušenost je o to nešťastnější vezmeme-li v potaz, že – jak dokládá analýza londýnské New Economic Foundation – „odklon od centrálního řízení k lokálnímu rozhodování a správě“ je zcela zásadním předpokladem pro úspěch „vyrovnávacích“ programů. To ostatně lze vysledovat i z příkladu již zmíněného Lipska, v rámci jehož ekonomické transformace hrála městská rada a její široké pravomoci velmi podstatnou roli.
Situaci, kde by tou hlavní překážkou pro rozvoj regionů byla neochota místních samospráv, je však Česká republika stále velmi vzdálena. Jak již bylo řečeno, nutnou podmínkou pro odklon od postindustriálního úpadku k vyšší kvalitě života mimo centrum jsou totiž prostředky a aktivita národních vlád. Přístup těch českých se však – v tom lepším případě – doposud omezuje na politiku laissez-faire, v horším pak odpovídá jakési vnitrostátní verzi trhem poháněného kolonialismu.
Rovnost vs. rozdílnost
Pokud se totiž zaměříme na způsob, jakým se český stát ke svým regionům vztahuje, zjistíme, že je až překvapivě rovnostářský. Ať už sledujeme objemy transferů na obyvatele, státní výdaje na vzdělávání nebo třeba rozpočtové určení daní, můžeme dojít k závěru, že stát mezi jednotlivými kraji příliš nerozlišuje (snad s výjimkou Prahy). To by se možná určitou optikou mohlo jevit jako spravedlivé. Taková interpretace by však opomíjela jeden podstatný detail.
Rovnostářské nastavení by snad mohlo fungovat za předpokladu, že životní podmínky a ekonomický potenciál všech krajů jsou víceméně srovnatelné. Tak tomu však v Česku rozhodně není. Ať jde o již zmíněnou dostupnost zdravotní péče, kvalitu vzdělávání či počet lidí ohrožených chudobou, vykazují regiony rozdíly dost výrazné. A regionální ekonomiky s nimi.
Přitom právě uvědomění si diametrálně odlišných výchozích podmínek by mělo být alfou a omegou nastavení veřejné politiky. Ta by totiž skrze respekt k různým regionálním potřebám mohla udělat mnohem víc než v našem současném systému fungování „na volnoběh“. Jak ostatně říká bývalý premiér Spojeného království, Boris Johnson (sic!), který si – ač hodnotový i ekonomický konzervativec – vytyčil vyrovnávání kvality života v regionech za vládní prioritu: „Ačkoli talent je rozložen rovnoměrně, příležitosti nikoliv. Jde o zlepšování zdravotnictví, vzdělávání, (…) a jde o zlepšování způsobů života, které se netočí jenom kolem ekonomiky.“
Nepochopení alespoň zdánlivě „neekonomických“ rozměrů života může být právě jednou z příčin přístupu českých politiků k otázce regionů. Zatímco zástupci vědecké komunity mluví o potřebě udržet v pozapomenutých lokalitách schopné lidi se specializovanými dovednostmi, o rozšiřování vzdělání a schopností místních obyvatel, o investicích do veřejných služeb atd., plán českého premiéra pro obnovu Severozápadu je otevřít na Teplicku lithiový důl, a navrátit tak do regionu zlatou éru těžby a tunelování.
Pokud máte cit pro ironii, v jistém smyslu je možné mít pro Fialův plán pochopení. Co taky jiného s regionem, který se tradičně co do kvality života umisťuje na nejzazších příčkách v Evropě. V tom se ovšem jeví být jádro celého problému. Namísto solidarity a soustavné, strukturované a rozsáhlé podpory, kterou by Severozápad potřeboval, zvolíme cestu vytunelování i posledních přírodních a lidských zdrojů, které regionu ještě zbyly. Jistě, jedná se bezpochyby o jednoduché a v zásadě výhodné řešení. To ho ale samo o sobě nečiní správným.
Lze namítnout, že český stát si je problémů regionů pochopitelně vědom. Například ve strategii regionálního rozvoje Ministerstva pro místní rozvoj se mnoho z již zmíněných problémů vyskytuje hned v několika oblastech. Efektivitu a funkčnost zvolených řešení nechme pro tuto chvíli stranou; z hlediska objektivních metrik – ať už jde třeba právě o kvalitu života, ohrožení chudobou nebo o vývoj počtu lékařů na obyvatele – se však nezdá, že by se situace Ústecka a Karlovarska nějak zásadně měnila.
Od strádání k ekonomické emancipaci
Když německý kancléř Helmut Kohl dne 28. listopadu 1989 v tehdejším Spolkovém sněmu přednášel svůj slavný desetibodový plán pro sbližování západního Německa a ekonomicky strádající Německé demokratické republiky, jen těžko mohl v danou chvíli předvídat sílu bouřlivých společensko-ekonomických změn, které sjednocování volnotržní a centrálně řízené ekonomiky přinese.
Jak je však patrné, i přes obrovskou výzvu, kterou proces představoval, rozdíly v HDP na obyvatele ve východním Německu jsou nyní nižší než na mnoha místech v severní Anglii a Walesu. To lze bezpochyby považovat – i přes určitou hrubost tohoto srovnání a obrovské přesuny veřejných peněz ze západu na východ – za ne zcela bezvýznamný ekonomický úspěch.
Před současnou českou politickou reprezentací pochopitelně stojí úkol podstatně menší. Projekt ekonomického narovnání metropolitního Česka a Česka periferie snad nebude zdaleka tak divoký. Bez velkých politických ambicí se však bezpochyby neobejde.
Jak totiž poznamenávají profesor Henry Overman z London School of Economics a profesorka Helen Simpson z University of Bristol, k prolomení „zlých cyklů“ a vytvoření nových, dobře placených příležitostí pro regiony bude zapotřebí nejen rozvoj vzdělání a služeb, ale také dobře cílené „velké investice“ ve strukturálně znevýhodněných místech. To ostatně dokládá i příběh Německa.
Hlavní motivací německého znovusjednocení totiž nebyla a nemohla být vidina rychlého zisku, ale především sounáležitost, solidarita a snaha umožnit východním krajanům získat zpět kontrolu – mimo jiné i tu ekonomickou – nad svými životy.
Tyto pohnutky bohužel, zdá se, stále u regionální politiky českého státu chybí. Což je dost nešťastné. Téměř 35 let od našeho kroku k národní ekonomické emancipaci bychom snad už mohli pozvolna vykročit i k emancipaci regionální. Pokud totiž nadále necháme regiony strádat pod imperativy volnotržních manter, může se stát, že o ně přijdeme definitivně. A to by byla škoda.
Autor je ekonom.
Tato analýza byla podpořena grantovým programem Journalismfund Europe Local Media for Democracy.