Jednoznačné vítězství Likudu v izraelských parlamentních volbách 17. března je pro mnohé uvnitř i vně Izraele překvapením. Čekal se o hodně těsnější výsledek a možná i konec éry šéfa vládnoucího pravicového Likudu, Benjamina „Bibiho“ Netanjahua. Skutečně špatnou zprávou ale není ani tak samotné vítězství Likudu, jako spíš okolnosti, za nichž jej dosáhl. Ukázalo se, že velké části izraelské společnosti jsou nadále ochotny vinit za špatnou ekonomickou situaci nikoli nekompetentní vládu, ale cizí živly za branami i mezi svými spoluobčany. Když Bibi v prosinci rozpustil vládu, a vyvolal tak předčasné volby, jeho cílem bylo ve volbách získat ještě silnější mandát. Volební kampaň se však Likudu příliš nedařila a hrozilo, že se mu risk vymstí. Dnes už víme, že Netanjahu situaci ustál, byť neposílil: síly pravice v knesetu neoslabily, jak se očekávalo, v podstatě zůstaly na svém (strany bývalé koalice věrné premiérovi o jeden hlas posílily). Likud se v kampani zaměřil především na íránskou hrozbu a bezpečnostní situaci v regionu a přenechal opozici, včetně odštěpenecké strany Kulanu, sociální a ekonomickou agendu. To se mu málem nevyplatilo. Rostoucí náklady na život v Izraeli ohrožují životní podmínky čím dál většího počtu Izraelců a Netanjahuova neochota tyto otázky vůbec zmiňovat vedla k vzniku hnutí V15 (Vítězství v roce 2015), které si dalo za cíl motivovat voliče k hlasování pro kohokoli, jen ne pro Netanjahua a jeho spojence.
Arabské a levicové naděje pohasly
Největší protiváhou Likudu se stal nově vzniklý Sionistický svaz, spojení sociálních demokratů ze Strany práce a liberálů ze strany Hatnua bývalé ministryně spravedlnosti Cipi Livniové. Livniová i předseda Strany práce Jicchak Herzog vystupovali ostře proti Netanjahuově zahraniční politice, která vede Izrael do mezinárodní izolace a hrozí přerušit strategické a pro koncepci Izraele jako židovského státu existenční spojenectví s USA. Kdyby jestřába Netanjahua vystřídal Herzog s Livniovou, případně kdyby došlo ke vzniku vlády národní jednoty (tedy velké koalice), bezesporu by si ve Washingtonu, ale i v Bruselu, Berlíně či Paříži po letech vlády v podstatě extrémní pravice hlasitě oddechli.
Po volbách v Izraeli je těžko představitelné, že by došlo ke změně dosavadní politiky vyhroceného židovského nacionalismu, protiarabské xenofobie a podpory osadnického hnutí.
Avšak když odhlédneme od veřejných prohlášení a podíváme se na konkrétní politický program, rozdíl mezi Sionistickým svazem a Likudem není zas tak velký (ostatně Livniová je bývalá členka Likudu a Herzog má za sebou působení v Šaronově vládě). Pro obě strany je íránský jaderný program největší mezinárodní hrozbou, ani jedna strana neplánuje plošné rušení nelegálních osad na Západním břehu či okamžité zastavení těch rozestavěných a již název Sionistický svaz jasně demonstruje neústupnost ohledně povahy Izraele jako židovského státu („demokratického a židovského“, jak zní mantra izraelských politiků), což arabští Izraelci pochopitelně vnímají jako diskriminaci. V případě participace Sionistického svazu na vládě by tedy šlo z hlediska blízkovýchodní krize především o změnu rétoriky, ta ovšem strádání Palestinců nijak nezmírní. I proto byly volby na okupovaných územích a v pásmu Gazy vnímány se značnou apatií.
Přesto nelze říct, že by vítězství Sionistického svazu nic zásadního nemohlo změnit, tedy za jistých okolností. Pro izraelskou levici existovala malá, podle všeho nerealistická naděje, že kdyby Svaz získal dostatečně silný mandát a totéž by se povedlo dalším středovým, sekulárním a levicovým stranám, mohla by vzniknout vláda bez účasti Likudu a ještě extrémnější pravice, se kterou dosud Likud ve svých vládách spolupracoval, tedy především bez xenofobní strany Izrael je náš domov, opírající se o rusky hovořící sekulární Izraelce, a osadnické strany Židovský domov Naftali Beneta. Středolevicová koalice by pak zahrnovala Svaz, pragmatisty ze strany Kulanu, sekularisty z Jaš atid (Budoucnost existuje, izraelská verze VV či ANO) a tradiční levicovou stranu Merec. Důležitým, byť pravděpodobně nikoli přímo do koalice zapojeným spojencem takové vlády by v představách optimistů byl nový silný hráč v parlamentní politice Izraele, totiž Společná kandidátka, koalice antisionistických stran opírajících se převážně o arabský elektorát.
Tento ideologicky nesourodý mix (komunisté, palestinští nacionalisté, islámští fundamentalisté) vznikl jako reakce na zvýšení kvóra nutného pro vstup do knesetu ze dvou na 3,25 procenta, kterou prosadil předseda strany Izrael náš domov, ministr zahraničí a rasista bez přívlastků Avigdor Lieberman, aby co nejvíce poškodil právě menší arabské strany. Tento tah se mu vymstil, Společná kandidátka již v předvolebních průzkumech figurovala konstantně na třetím místě a třetí také skončila. Úhrnem získala o několik mandátů více než jednotlivé v ní sdružené strany v posledních volbách dohromady, nicméně již předem vylučovala účast na jakékoli vládě vedené sionisty. Levicové síly v Izraeli však upínaly naděje alespoň v její podporu menšinového kabinetu vedeného Sionistickým svazem. Taková vláda opírající se o arabské hlasy by byla skutečným milníkem v izraelské politice a mohla by – podle optimistického scénáře – vést k politickému průlomu v izraelsko-palestinských vztazích a zároveň k sociálně spravedlivější domácí politice. V této souvislosti se hovořilo o podobnosti s rozložením sil v knesetu za dob premiérování Jicchaka Rabina, který v koalici s Merecem a za podpory arabských hlasů dovedl Izrael k mírové dohodě v Oslu.
Vítězství rétoriky extrémní pravice
Probuzení do středečního rána však přineslo studenou sprchu. Již noční exit polly ukazovaly, že Sionistický svaz s největší pravděpodobností neskončí před Likudem, nanejvýš získá stejný počet poslaneckých mandátů. Pokud by došlo k remíze, nejpravděpodobnější se jevil vznik velké koalice, ke které ostatně hned po zveřejnění prvních odhadů vyzval izraelský prezident. Sám Netanjahu ve svém projevu po uzavření volebních místností začal mluvit smířlivěji, jako by si chystal pozici pro vyjednávání se Svazem či středovými uskupeními. Nicméně reálné výsledky přinesly dramaticky jiný obrázek. Likud získal třicet křesel, zatímco Svaz jen dvacet čtyři. Pro labouristy jde po mnoha hubených letech stále o velmi dobrý výsledek, ostatně odpovídající i předvolebním průzkumům. Kde ale sebral Likud tolik hlasů? Netanjahu v posledních dnech před hlasováním přiostřil rétoriku a začal velmi nevybíravě bojovat o hlasy osadníků a extrémní pravice. V úplném závěru kampaně jednoznačně odmítl vznik palestinského státu, v den voleb varoval před nájezdy „arabských hord“, tedy hrozbou volebního úspěchu Společné kandidátky, a přišel s konspirační teorií jakoby vypůjčenou z antisemitského instrumentáře, podle níž levicová opozice tyje z peněz blíže nespecifikovaného (myšleno amerického) zahraničního kapitálu. Tento tah mu, žel, vyšel. Ať už sestaví jakoukoli vládu, je velmi těžko představitelné, že by došlo ke změně dosavadní politiky vyhroceného židovského nacionalismu, protiarabské xenofobie a podpory osadnického hnutí.
Jednoznačným poraženým voleb je ovšem Merec. Tato strana nalevo od labouristů se hlásí k odkazu socialistického sionismu, který byl hlavní ideologií zakladatelů Židovského státu, a je v Izraeli často vnímána jako krajně levicová, přitom ale hájí pozice, jež v devadesátých letech ještě patřily k mainstreamovým ve Straně práce (včetně například anektování některých osad Izraelem). I to ukazuje na značné vyosení izraelského politického spektra doprava. Hubený výsledek Merecu je proto také smutným svědectvím neschopnosti izraelské levice přetavit hmatatelnou nespokojenost s ekonomickou situací v zemi (Izrael má za sebou velké sociálně motivované demonstrace proti Netanjahuovi) ve skutečně masové politické hnutí, které by umožnilo změnu směřování země nejen ve vztahu k palestinské otázce, ale také směrem k sociálně spravedlivějšímu uspořádání izraelské společnosti.
Autor působí na Svobodné univerzitě v Berlíně.