Rok 1819. Vyobrazení uprchlíků ztracených v mořských vlnách, nazvané Prám Medúzy, pobouřilo a šokovalo tehdejší publikum. Dnes většina lidí ty, kteří denně umírají při pokusu o překročení hranic, – tuto tragédii nabývající rysů genocidy –, ignoruje. Existuje jen jediné vysvětlení: rasismus.
Francouzský malíř Théodore Géricault před dvěmi sty lety namaloval mistrovské dílo. Byl to obraz, který svým soucitem zahanbil moderní Evropu.
Prám Medúzy (1818–1819) je jedním z nejsilnějších a nejznepokojivějších obrazů v celé historii malířství. Je voláním po soucitu, lidskosti a obyčejné slušnosti. V celé své trýznivosti visí na jedné ze stěn pařížského Louvru. Zážitek z toho, jak se nad vámi tyčí, se nedá srovnat se sebelepší reprodukcí. Sedmkrát pět metrů temnoty, která pohlcuje prostor obrazu, stín smrti, který vás každou chvíli vtáhne do sebe. Uprostřed černá díra čiré hrůzy.
Kam zmizela lidskost?
A nyní přichází otázka, která musí padnout: Kdy jsme my, moderní Evropané, přišli o soucit a lidskost? Naše předky totiž podle všeho právě tyto vlastnosti spojovaly v hloučky postávající před tímto obrazem, jenž je protestem proti bezohledné lhostejnosti k osudům lidí ztracených na moři.
Jen ekonomický primitiv si může myslet, že migrace je pro globalizovanou ekonomiku špatná.
Medúza byla jedna z lodí francouzského námořnictva. Roku 1816 se západně od afrických břehů dostala do problémů. Bezcitné rozhodnutí, které bylo později připsáno na vrub právě restaurované francouzské monarchii, zapříčinilo, že se asi sto čtyřicet lidí ocitlo na jakémsi voru na otevřeném moři. Tak jako dnes bezskrupulózní obchodníci s lidmi posílají stovky migrantů na moře v naprosto nevhodných plavidlech, byli i lidé z Medúzy ponecháni své bezmoci a osudu. Když prám Medúzy zakotvil, zbylo na něm jen patnáct živých.
Ačkoli se tato tragédie odehrála ve vodách Atlantiku, a nikoli Středozemního moře, z paralel se situací dnešních imigrantů naskakuje husí kůže. Ale jeden rozdíl je naprosto hrůzný. Géricault si dokázal představit, jaké to je být v epicentru katastrofy. Jeho malba je monumentálním pokusem přinutit diváka, aby si tuto tragédii prožil na vlastní kůži a vžil se do utrpení lidí, kteří se na prámu Medúzy ocitli. My na rozdíl od něj odmítáme soucítit s lidmi, kteří umírají na moři nebo v podmořských tunelech při pokusech o překročení hranice.
Prám Medúzy ruší hranice mezi životem a uměním. Malba samotná je tak obrovská, až jsme na vážkách, jestli se na ní vyobrazené události neprolomí do skutečnosti. Když před ním stojíte, cítíte, jak se po vás moře zlověstně natahuje. Sledovat muka lidí na prámu, jež před námi živě a bezodkladně vyvstávají, je znepokojující. Najednou jste jedním z nich. Ocitáte se hned vedle mladíka, který se snaží upoutat pozornost vzdálené lodi, vedle starce, který už se mezi mrtvolami utonulých vzdal veškeré naděje. Hmota lidských těl je uspořádána do pyramidy naděje a zoufalství. Od těch, kteří se ještě nevzdali a vzrušeně mávají na loď na obzoru, až po žalostná mrtvých, která se sesouvají do moře.
Géricault nám dává pocítit ztrátu každého života a bolest každého z těch, kdo přežili. Tato malba je poselstvím soucitu, výpovědí o empatii, kterou bychom měli cítit ke každé další lidské bytosti. Ale kde je tato naše empatie dnes?
Genocida na moři
Před několika dny, Leoluca Orlando, odvážný, reformní starosta Palerma, který už desítky let bojuje s místním organizovaným zločinem, narušil štábní kulturu nepoctivosti celé jedné generace a pravdivě promluvil: „V budoucnosti bude Evropská unie povolána k zodpovědnosti za tuto genocidu, podobně jako byl k zodpovědnosti povolán nacistický režim za genocidu spáchanou před sedmdesáti lety.“ Následně dodal: „Není možné zastavit lidský pohyb po zemi, a když tak chceme činit násilím, budeme zkrátka za tuto genocidu zodpovědní.“
Britská vláda se snaží voliče přesvědčit, že se situací „něco dělá“, a používá k tomu naprosto bezcitný jazyk. Odporná prohlášení o hordách plundrujících migrantů jsou krutá. Odráží ale jen cynický kalkul a přesvědčení, že podobně kruté je i britské veřejné mínění, stejně tak jako veřejné mínění na zbytku starého kontinentu. Snad jen na jihu Evropy, tam kde mohou vidět rozměry této tragédie skutečně zblízka, zjeví lidé jako Orlando čas od času pravdu v celé její lidskosti.
Je náš národ opravdu tak bezcitný, že nás ani nenapadne se zeptat, proč tito zoufalí lidé riskují své životy ve snaze dostat se do naší země? Opravdu nás zajímá jen to, jestli nám migranti neznepříjemní dovolenou, případně s jakým řidičem kamionu se kde pohádali? Tak hlubokou intoleranci a hrůzu budící neschopnost vcítit se do situace někoho jiného lze vysvětlit snad jen rasismem.
V čem se tak lišíme od Spojených státu? Republikánští kandidáti na prezidenta se nyní předhánějí v tom, kdo více urazí latinskoamerické voliče, ale nevsadili na tu správnou kartu. Právě díky tomu, že oslovil latinskoamerické voliče, a díky toleranci ve věci migrace totiž mohl Barack Obama strávit v Bílém domě i druhé volební období. Zatímco Amerika se stává různorodou společností, Evropa zavírá dveře na petlici a před strašlivými osudy lidí, kteří se snaží překročit hranici lepšího života, uhýbá zrakem. Jsi součást chudé, choulící se masy? Tak tady vítán rozhodně nejsi.
Jedná se o nějakou ozvěnu merkantilistických ekonomických teorií z doby o tři sta padesát let nazpět, které si představovaly národní ekonomiky jako uzavřené systémy? I kdyby tomu tak bylo, jen ekonomický primitiv si může myslet, že migrace je pro globalizovanou ekonomiku špatná. Samozřejmě, že je dobrá. Je kreativní.
Ztratili jsme základní lidskou slušnost, která byla s Evropou a Británií doposud spojována. Obraz Prám Medúzy nás usvědčuje.
Autor je publicista a výtvarný kritik.
Z anglického originálu The 200-year-old painting that puts Europe’s fear of migrants to shame, publikovaného na webu The Guardian, přeložila Toybox.