Anežka Bartlová (teoretička umění)
Letošek mám trochu rozmazaný – stalo se tolik nevýtvarných událostí, které mnou otřásly, že trochu váhám. Z výstav bych ale určitě vyzdvihla Zastihla je noc v Moravské galerii a První retrospektivu Jána Mančušky. První byla precizní a velmi citlivě podanou sondou do dějin umění s důrazem na sociální kontext (což je u nás výjimečné). První retrospektiva pak vedla ve výsledku k zamyšlení se nad současností umění u nás a nad jeho (nedávnou) minulostí. Byla to pro mě jedna z výstav, kde mě mrzelo, že jsem na ni nestihla jít vícekrát a nemohla se zamýšlet dlouho a přímo u věcí. Osobně pro mě byla důležitá také výstava All the World’s Futures, tedy kurátorský výběr Okwui Enwezora na Benátském bienále.
Ráda bych ale zmínila i jednu konkrétní událost. Umělecká akce aktivistické skupiny, která si říká Zentrum für politische Schönheit (Centrum pro politickou krásu), proběhla v Berlíně v červnu pod názvem Marsch den Entschlossenen (Marš odhodlaných) a konala se na trávníku před budovou kancléřství, kde přítomní vyhrabali stovky symbolických hrobů za tisíce bezejmenných mrtvých, kteří nepřežili útěk do „pevnosti Evropa“. Jednalo se o veřejnou akci a kdokoliv se mohl přidat. Do čtrnácti dnů byly skutečně po celém německém hlavním městě další desítky hrobečků bezejmenných mrtvých v parcích, na náměstích nebo jen tak na ulici. Propojení hodnoty místa, odkud se vládne, se symbolickou „přítomností“ těch, kterým už vládnout nelze, spolu s až fyzickým dojmem jakýchsi jizev veřejného prostoru, dávalo akci neobvyklou sílu. Tyto akce spadaly pod projekt Die Toten kommen (Mrtví přicházejí), který mimo to zahrnuje i různé další akce, včetně exhumace těl utonulých anonymních uprchlíků a následné pohřby již identifikovaných mrtvých.
Barbora Kleinhamplová (umělkyně)
Jako výtvarný počin roku 2015 hodnotím videoinstalaci Hito Steyerl Factory of the Sun, prezentovanou v rámci Německého pavilonu na letošním Benátském bienále. Steyerl, která se podle svých slov ocitla ve světě výtvarného umění spíše souhrou okolností (je původně dokumentaristkou a vystudovala filosofii), má v rámci tradice filmového eseje ve výtvarném umění blízko k autorům, jako jsou Harun Farocki nebo Chris Marker. Kloubí aspekty dokumentu, filmového eseje, zkoumá globalizaci, politickou ekonomii, vizuální kulturu a stav umělecké produkce, zabývá se šířením obrazů a tím, jak ovlivňují ekonomiku a kulturu. Využívá techniky spekulativního dokumentarismu, kterou kombinuje s nečekaným vizuálním výrazovým jazykem a s komplikovaným a velmi komplexním narativem. Systematicky rozšiřuje a zpřesňuje tezi, že základním činitelem, přes který je třeba dnes nahlížet současné ekonomicko-mocenské vztahy a realitu jako takovou, je digitální obraz, virtuální realita.
Factory of the Sun je mistrovským dílem, ve kterém se snoubí všechny její dosavadní přístupy a myšlenkové postupy. Sluneční paprsky jsou nehmotné, symbolizují technický pokrok, jehož nejvyšší metou je přiblížení se rychlosti světla, ale jsou také vhodnou metaforou pro virtuální realitu – internet. Realita se ve filmu překlápí do počítačové hry, která slouží jako prostor pro odvíjení narativu a zároveň pro uplatnění bojovné rétoriky. Vypravěčem je zde Yullia, která je také programátorkou počítačové hry, jejíž protagonisté jsou nám představeni jako dělníci uměleckého průmyslu, otročící v Motion capture studiu. Tito otroci zároveň mohou působit jako bojovníci v boji s digitálními toky informací, ekonomickými zájmy a společenským a kulturním úpadkem. Taneční scény a neustále se proměňující tok obrazů vytvářejí oslnivou spektakulární formu, která nás přivádí zpět k tématu významu digitálních médií. Přestože má tvorba Steyerl zřetelně kritický charakter, nepostrádá specifický, sofistikovaný typ humoru a je vždy sebereflexivní.
Radim Labuda (audiovizuální umělec)
Stále častejšie narážam na to, ako veľmi mi vadí súťaživosť na všetkých úrovniach spoločnosti, jeden z tých celkom prirodzených mechanizmov, ktoré kapitalizmom hypertrofovali do obludných rozmerov. Na druhú stranu rozumiem, že je fajn niekedy vysloviť chválu na tých, ktorí robia umenie tak, že sa ním dotýkajú dôležitých vecí, dávajú katarziu, zamyslenie alebo povznesenie. Len je asi potrebné nájsť iný rámec tejto chvály. Mám stále radšej osobné stretnutia s ľuďmi, osobné doporučenia, osobné chvály, keď komunikujem z očí do očí.
Nestíham vidieť všetko a vzhľadom na to, že sa pohybujem už nejaké roky v umení „profesionálne“, tak som už z toho občas aj unavený a vynechávam. A tak občas hodnotím aj podľa fotiek alebo podľa videí u nás na Artyčok.tv. Takto ma potešila výstava Rogera Hiornsa v Rudolfínu, hlavne vďaka tomu, že som si pozrel, čo o svojej práci hovorí sám autor. Alebo niektorí finalisti v tohoročnej Cene Jindřicha Chalupeckého: Pavel Sterec, Pavla Sceranková a Barbora Kleinhamplová. Veľmi mám rád kurátorskú prácu Kariny Kottovej a vážim si jej prácu pre Cenu. Mám radosť z nového smerovania Veletržního paláce pod vedením Adama Budaka, aj keď ešte nie všetky konkrétne výsledky sú úplne na tej úrovni, ako by si Národní galerie zaslúžila. Ale po rokoch stagnácie sa to tam konečne hýbe. Tiež ma potešilo, že tohto roku dostal cenu Turner Prize v Británii kolektív Assemble. Teší ma, že v umení naozaj registrujem istý hodnotový posun.
A ešte jedna drobnosť, ktorá ma naozaj dostala, bola jednovečerná výstava Jonáša Strouhala v galérii Berlinskej Model. On aj niekoľkí jeho pozvaní hostia si postupne v priebehu večera sadali pred remosku a napojovali sa na prístroj, ktorý snímal ich sústredenosť. Podľa miery koncentrácie sa v remoske pieklo pohostenie pre návštevníkov. Bolo to napojené ešte na jednu stolnú lampu, podľa ktorej sme videli, ako sa im to darí. Bolo to fakt napínavé. Pripadalo mi to neokázalé, presne formulované a dokonale zasadené do kontextu tej konkrétnej galérie, s veľmi osobnou komunikáciou s divákom. Ďaleko od spektakulárnych ohňostrojov veľkého umeleckého sveta. Podobne dobrý dojem som mal aj z výstavy Oldřicha Moryse v galerii Entrance. A veľmi dôležitá bola pre mňa prednáška Luisa Camnitzera v Tranzitdisplay.
Václav Magid (umělec, teoretik umění, vysokoškolský pedagog)
Nezaznamenal jsem nic, co bych mohl vypíchnout jako výtvarný počin roku. Může ale být zajímavé podívat se na některé mediálně reflektované výtvarné realizace a zkusit pojmenovat, co jim chybělo k tomu, aby se takovou událostí staly. Snahy vedení Moravské galerie v Brně překlenout propast mezi výtvarným uměním a veřejností vyvrcholily na podzim tohoto roku slavnostním otevřením nové stálé expozice. Ta neláká pouze na skluzavku, ale také třeba na sochu koupající se dívky. Chápu, že aby bylo možné publikum kultivovat, je potřeba ho nejprve do galerie vůbec dostat, třeba i za cenu podbízení se. Tady se ale zdá, že se prostředek stal cílem.
V podobném duchu selhala letošní prezentace Ceny Jindřicha Chalupeckého. Pokud mají pořadatelé dojem, že současné umění je „nezasvěceným“ obtížně přístupné, měli by se snažit srozumitelně zprostředkovat veřejnosti záměry a strategie umělců – nikoliv živit stereotypní představu, že se jedná o nějaké ztřeštěné exoty (jak se podle řady svědků stalo při ceremoniálu udílení ceny). Chtělo by to víc edukace, méně pompy a legrace.
Václavu Jánoščikovi patří uznání za to, že publikací Objekt a dvěma doprovodnými výstavami v galerii Kvalitář uvedl do lokálního prostředí diskurs spekulativního realismu. Výstavy ale bohužel působily jako nepodařené kulisy ke knize – práce byly špatně vybrány a ještě hůř nainstalovány. Kromě toho, že se o objektech teď hodně píše a mluví, by také stálo za to začít objektům (jako jsou třeba umělecká díla) „naslouchat“ a podle toho s nimi zacházet.
Intervence skupiny Ztohoven na střeše Pražského hradu rezonovala v médiích i pouličních protestech. Škoda jen, že nepřispěla k přesnému pojmenování důvodů, proč si její terč zaslouží výsměch – naopak tyto důvody spíše zamlžila. Chybělo málo: ty trenky neměly být rudé, ale hnědé, a neměly to být trenky, ale košile. Umět vyšplhat na stožár nestačí – má-li angažovanost být úspěšná, vyžaduje to také jistou míru politického uvědomění.
V některých medializovaných případech nebyla záslužným počinem ani tak výtvarná realizace sama, jako spíše její zrušení či odstranění. Zaprvé se to týká instalace skupiny Pode Bal v Evropském parlamentu. Tím, že tvůrci přenesli aktuální téma uprchlictví do éry železné opony a mezi krvelačné ochránce hranic zařadili postavy jako Žižek a Chomsky, vytvořili zavádějící interpretaci jak dnešní debaty o hranicích Evropy, tak pozic současné levice. Podobně jako v případě Ztohoven i zde se ukazují fatální důsledky antikomunismu: kopání do nepřítele poraženého před čtvrt stoletím nepomůže adekvátní politické artikulaci přítomného momentu, ale naopak jí výrazně uškodí.
Jak ukazuje další příklad „cenzury“, totiž předčasné ukončení výstavy fotografií Karla Richtra v Knihovně Akademie věd, škodit může také formálně chápaný princip svobody uměleckého vyjadřování. Tady se totiž dostává do konfliktu s představou veřejné sféry jako prostoru pro dialog vedený z rovných pozic. Vystavení oplzlých ženských aktů v instituci, jako je Akademie věd, vysílá jasný signál o tom, kdo tomuto domněle neutrálnímu a univerzálnímu prostoru dominuje a kdo v něm smí vystupovat pouze v roli pozorovaného objektu. Následná debata v médiích pak nastolila dojem, že sexismus je normální a jeho kritika patologická.
Tomáš Pospiszyl (teoretik umění a kurátor)
Už více než rok můžete každý čtvrtek na pražském letišti narazit na Marné čekání. V době příletů letadel z Ruska mezi čekajícími v příletové hale drží dobrovolníci cedulky se jmény cestujících, kteří určitě nepřiletí. Buď jsou mrtví, nebo jsou za své postoje vězněni: Anna Politkovská, Oleg Sencov nebo Naděžda Savčenková.
Byl jsem okouzlen prací katalánského, v Brazílii usazeného umělce Daniela Steegmanna Mangrané. Jeho film 16mm zprostředkovává hypnotizující cestu pralesem, řízenou rychlostí posunu šestnáctimilimetrového filmu i jeho délkou. Zdánlivě rigidní formalismus přináší na významy bohatý střet organického a mechanického.
Tereza Stejskalová (kritička umění)
V tomto roce mě asi nejvíce zaujala dvě bienále – OFF-bienále v Budapešti a Kyjevská škola. Vymykala se totiž z běžného uměleckého provozu, velkých přehlídek současného umění, jak je známe. V obou případech se jednalo o bezprostřední reakci na vážnou politickou krizi a s tím související krizi kulturních institucí. V důsledku vlády Fidesz, strany, která v muzeích a galeriích prosadila osoby sobě blízké, se současné umění v Maďarsku ocitlo v undergroundu a vše si musí obstarávat svépomocí, případně se spoléhat na soukromé zdroje. OFF-bienále nezaštítil žádný slavný kurátor, jak je to běžné, ale skupina místních teoretiků, umělců a aktivistů. Přes podporu různých nadací operovalo bienále skromným rozpočtem a opíralo se o spolupráci místních i mezinárodních umělců, institucí a nespočet dobrovolníků. Nemělo žádné zastřešující téma, cílem bylo představit umění jako relevantní příspěvek k debatě o politické situaci v Maďarsku. Taktéž Kyjevská škola se musela obejít bez státní podpory. Zastřešující instituce – muzeum Arsenál – totiž odmítlo kvůli válečnému konfliktu přehlídku uspořádat. Kurátoři bienále Georg Schöllhammer a Hedwig Saxenhuber se spojili s místními aktivisty a teoretiky z Centra pro výzkum vizuální kultury. Společně se rozhodli, že bienále se konat bude. Byli totiž přesvědčeni, že kultura není pouhý luxus a právě v dobách politické krize má svoji nezastupitelnou roli.
Je otázka, zda se oběma přehlídkám podařilo zasáhnout širší veřejnost i bez zprostředkovatelské role velkých státních institucí. Obě provázely různé problémy vyplývající z nestandardních produkčních podmínek. Na obou akcích převládal chaos a často věci nebyly tak, jak být měly. Na druhé straně byly obě akce tak nějak autentičtější než zajetá bienále ve světových metropolích. Šlo o budoucnost kultury v časech, kdy se rozkládá politický či společenský řád, na kterých jsme byli dosud zvyklí. Nechci být sýček, ale možná i my bychom se měli připravit.