V době, kdy řešíme právo žen na interrupci, je namístě zmínit, jak se to má s tzv. přirozenými potraty, kdy těhotenství neskončí z rozhodnutí matky, ale kdy se plod (dítě, embryo – jak kdo chce) v prvních třech měsících těhotenství přestane vyvíjet nebo spontánně odejde z dělohy. Řešení takové situace má však u nás k přirozenosti daleko.
Podle statistik každá čtvrtá žena prožije zamlklé těhotenství nebo spontánní potrat. I já jsem jednou z nich – mám zkušenost se zamlklým těhotenstvím. Na rozdíl od spontánního potratu, kdy žena začne krvácet a většinou ihned pozná, co se děje, je zamlklé těhotenství zrádné v tom, že matka neví, že potratila. Plod sice odumřel, ale nebyl z těla vypuzen.
Mrtvé dítě není odpad
Jsou země, kde se při zamlklém těhotenství přistupuje k tzv. vyčkávací metodě, což znamená, že se několik týdnů čeká, až děloha mrtvý plod z těla vypudí a zpravidla není třeba provést žádný rizikový zákrok. U nás se ovšem v takovém případě rutinně přistupuje k narkóze, kyretáži a vyjmutí plodu (dítěte) z těla matky bez možnosti jakéhokoliv rozloučení. O žádné jiné možnosti ženě lékař nepoví, stejně, jako ji ve většině případů nikdo neinformuje o rizicích takového zákroku.
Ačkoli potrat dítěte potká každou čtvrtou ženu, je jen velmi málo možností, jak se informovat o tom, co se vlastně děje a co můžeme za dané situace dělat.
Kyretáž je rychlý, avšak poměrně rizikový proces, při němž ženě v narkóze vyškrábnou vše potřebné z dělohy. Vyčkávací metoda je proti tomu především o trpělivosti a času. Tělo může mrtvý plod vypudit až za několik týdnů, během nichž má žena možnost si danou situaci pořádně uvědomit a smířit se s tím, že její těhotenství končí o několik měsíců dříve a se zcela jiným výsledkem, než ve který doufala. Těhotenství pak končí potratem-porodem, při němž má žena regulérní kontrakce, stahy, otevírá se a také se jí dostane potřebných hormonů, které jí dodají potřebnou sílu. Poté nastává šestinedělí, které je ale většinou o něco kratší než po normálním porodu. Žena může vše prožít se svými nejbližšími, kteří se mohou s mrtvým miminkem rozloučit a ženu podpořit. Partner, anebo celá rodina, zde mají, na rozdíl od zákroku v nemocnici, zcela přirozeně svoje místo. Do rodiny přišlo dítě, které zase odešlo.
Prázdno, které ženy po potratu často pociťují, je umocněno právě podmínkami, ve kterých se vše událo. Není neobvyklé, že jsou ženy po kyretáži často zdrcenější víc z okolností, za kterých k zákroku došlo, než z faktu, že právě přišly o miminko. Pro mnohé je to zážitek jako z hororu: okamžitá hospitalizace, pobyt na pokoji s těhotnými ženami, neempatické zacházení sester i doktorů, šustění pytle, když se do něj házejí vyškrábnuté části plodu. Otec dítěte sem nepatří. Vše se odehrává na fyzické úrovni, psychika jako by nebyla. Už jen samotné roznožení „na koze“, aby se mohl zmíněný zákrok provést, je pro ženu dost ponižující a spolu s dalším zacházením často evokuje znásilnění. Ženy, které tento zákrok podstoupí, se opravdu často zneuctěné až znásilněné opravdu cítí.
Rizika a neinformovanost
Nutno podotknout, že kyretáž, jediná metoda, která se u nás v lékařském prostředí uplatňuje, s sebou nese nemalá zdravotní rizika. Kromě infekcí, zánětů a nadměrného krvácení hrozí poškození dělohy, nutnost zákrok opakovat (protože se dělá naslepo) a v ojedinělých případech i neplodnost. Už tak velkou bolest, kterou žena v tomto období má, mohou velmi snadno zvětšit komplikace, které pro ni mohou mít fatální následky.
I vyčkávací metoda má však svá rizika, a proto je dobré být pod dohledem svého doktora, mít možnost za ním při pochybách přijet na kontrolu. Jelikož je u nás ale jen málo lékařů, kteří jsou ochotni se vydat touto „alternativní“ cestou, často jejich roli zastávají porodní asistentky. I díky nim se u nás možnost vyčkávací metody dostává do povědomí.
Čeští lékaři, kteří často nemají motivaci vzdělávat se během své praxe a informovat se v zahraničí, mají obavy především z infekce a krvácení, které by ženu mohly potkat, pokud by kyretáž nepodstoupila. Na druhou stranu ale ženu neinformují o rizicích kyretáže. Statistiky uvádějí, že riziko vzniku infekce u vyčkávání na přirozený konec těhotenství je jednoprocentní, u kyretáže dvou- až tříprocentní. Pravděpodobnost vyššího krvácení, které by si mohlo vyžádat transfúzi krve, je u vyčkávání dvouprocentní, u kyretáže jen půlprocentní, ale stejně pravděpodobné je zde i riziko perforace dělohy.
Kyretáž má samozřejmě v nemocnicích své místo a jsou případy, kdy se bez ní nelze obejít. Je to ale asi tak, jako by se u nás plošně zavedl císařský řez místo přirozeného porodu. Nadužívání jakýchkoli lékařských zákroků je rizikové a je jen na nás, abychom se tomu uměly postavit a především abychom znaly možnosti.
Každá čtvrtá žena
Blíží se den, kdy jsem měla mít termín porodu. Porodu miminka, které se rozhodlo odejít z mé dělohy o zhruba 30 týdnů dřív. Mohlo odejít u nás doma, v koupelně, všichni jsme měli možnost se s ním rozloučit a také ho pohřbít. I proto cítím povinnost informovat o tématu, o kterém se v českém prostředí téměř nemluví ani nepíše. Chtěla bych podpořit informovanost, samostatné rozhodování a především možnost volby pro ženy, které se dostanou do podobné situace, i jejich partnery a blízké okolí. Důvěra a podpora jsou totiž to nejdůležitější, co žena v danou chvíli potřebuje. Ačkoli potrat dítěte potká každou čtvrtou ženu, je jen velmi málo možností, jak se informovat o tom, co se vlastně děje a co můžeme za dané situace dělat.
Při hledání informací o tom, co dělat, pokud nechci podstoupit kyretáž, jsem si ověřila, jak velké tabu potraty – a smrt obecně – jsou. Je pro nás jednodušší se odevzdat lékařům a před vším zavřít oči než tíživou situaci opravdu prožít. Pro mnoho žen je nemyslitelné mít v těle mrtvý plod jen o jediný den déle, než je nutné. Neumíme vedle smrti žít, štítíme se jí a chceme ji odstranit ze svého života. Pokud ji ale přijmeme, může se nám dostat smíření, které k podobným situacím opravdu patří.
Autorka je zastánkyně přirozených porodů.