Páni kluci jsou tu k tomu,
aby svět byl veselý,
vystartují ráno z domu,
jako když je vystřelí.
Nebojí se blesku, hromu,
nevadí jim mráz a led,
páni kluci jsou tu k tomu,
aby se svět točil vpřed.
Takhle pokračuje básnička, která ve své první části pojednává o tom, že holky jsou tu k tomu, aby z nich byly maminky. Nedávno rozpoutala bouřlivé debaty, ve kterých se jedna strana snažila vysvětlit, proč jim básnička vadí, a druhá to vnímala jako nepřípustné pokusy o cenzuru. Básnička Jiřího Žáčka není nová, v učebnicích je k nalezení už víc než deset let a po celou tuto dobu se objevuje jako příklad v textech věnovaných tématům genderové rovnosti ve vzdělávání. Současná kauza s říkankou, která se nachází hned v několika školních čítankách, svědčí především o tom, jak málo stačí k tomu, aby se spustila hysterie a osočování z totalitárních praktik.
Krávy mají telátka
Je to milá říkanka, svižná, dynamická, ale představa, že se díky „pánům klukům“ točí svět, je tak trochu jako z 19. století. Společnost se vyvíjí a s tím se mění i učebnice. Ty vždy nějakým způsobem odrážejí ducha doby, hodnoty, které daná společnost uznává. Četla jsem si nedávno v čítance dobrých sedmdesát let staré. Z dnešního pohledu byla nesnesitelně mravokárná. Příběhy sdělovaly dětem, že je třeba být skromný, čestný, pracovitý. Jsou to všechno pozitivní vlastnosti, ale čeho je moc, toho je příliš a dnes by taková čítanka děti nejspíš nudila. Aby děti přišly na chuť čtení, musí je příběhy zaujmout, musí se vztahovat k jejich životům. Dnešní texty pro děti navíc odrážejí i současný vztah dětí a dospělých, který se také proměnil. Dospělí už nejsou v roli kazatele, který dětem přikazuje, soudí je a neomezeně o nich rozhoduje.
Kritika genderových stereotypů v učebnicích neznamená cenzuru a zákaz maminek v básničkách.
Debata o tom, co má být obsahem učebnic, je proto důležitá. Jaký obraz světa chceme dětem předávat? Jedna básnička ovšem patriarchát nedělá a je nutné dívat se na učebnice jako na celek. Co dalšího se mohou děti v prvních třídách dočíst? Třeba: „Táta má kolo. Nasedá. Já mám taky kolo, ale malé. Máma má kolo, ale je doma. Doma u mimina. (…) Táto jedu! To je let! Jedu jako pán.“ Anebo:
Krávy mají telátka,
klisny mají hříbátka,
ovce mají jehňátka,
kozy mají kůzlátka,
slípky mají kuřátka,
husy mají housátka,
kachny mají káčátka,
fenky mají štěňátka,
kočky mají koťátka,
mámy mají miminka
jako moje maminka.
Z představy, že si moji dva synové ze školy přinášejí poučení o tom, že jejich maminka je něco jako fenka nebo kachna, mě docela mrazí. Pokud vám to nepřipadá tak hrozné, zkuste si představit, že by v téhle rýmovačce byl místo maminky tatínek a autor by ho přirovnával ke kozlům a býkům. Docela bizarní, že? Stejně tak nechápu, proč by si děti z hodin čtení měly odnést ponaučení, že mámy sice mohou mít kolo, ale je jim k ničemu, protože sedí doma, zatímco se kluci jako páni řítí světem a věří, že by se bez nich přestal otáčet. Opravdu bych byla radši, kdyby takové texty z učebnic zmizely. Znamená to, že jsem autoritativní cenzorka?
Rovnost a stereotypy
V debatách nad Žáčkovou básničkou se mluvilo především o tom, že dívkám se neustále zdůrazňuje, že jejich hlavním úkolem je být jednou maminkami, a chybí jim další pozitivní vzory. Mně ještě horší připadá skutečnost, že se v klucích buduje pocit nadřazenosti, neschopnost vidět a respektovat ženy mimo mateřskou roli. Pokud nejsou ženy a dívky vidět, přispívá to k dojmu, že na nich nezáleží, jsou nepodstatné. Holčičí je prostě fuj. Vy, kdo kolem sebe máte kluky, vážně jste nikdy tuhle větu neslyšeli?
Kritika genderových stereotypů v učebnicích neznamená cenzuru a zákaz maminek v básničkách. Je součástí legitimní veřejné debaty o tom, co se skrze učební texty dětem sděluje a proč se nám to líbí nebo nelíbí. Mnoho lidí dnes prostě už nesdílí představu, že holka rovná se maminka, maminka rovná se slípka, rovná se sedět doma, a kluk rovná se tvořivý dobrodruh a pán tvorstva. Rádi by dětem nabídli pestřejší obraz světa, a proto se ozývají se svou vizí. A ano, vize různých skupin jsou různé, proto je v demokratické společnosti důležité o tom debatovat.
Ti, které kritika básničky naštvala, argumentují, že rovnoprávnost u nás ženy dávno mají a není třeba se takovými prkotinami zabývat. Ale pokud musí být žena maminkou, aby se mohla v učebnici alespoň párkrát objevit, o rovnosti to moc nesvědčí. Při přemýšlení o učebnicích je důležité dívat se nejen na to, co v nich je, ale i na to, co v nich není. Dozví se děti třeba o historii volebního práva a roli sufražetek? Dozví se o ženách vynálezkyních, spisovatelkách, filosofkách? Je učebnicový svět světem žen stejně jako mužů? Žijeme v 21. století a ženy opravdu dosáhly v mnoha oblastech rovnosti. Studují, pracují, některé jsou maminkami, jiné ne a tento stav by měl být vidět i v školních učebnicích. Posuzování genderové vyváženosti učebnic neznamená odstraňovat „závadné“ texty, ale dívat se na učebnice komplexně a zamyslet se nad tím, zda v nich nechybí některé důležité obrazy a příběhy. Pokud tam nejsou, je na místě se ptát proč a jak je tam dostat.
Autorka působí na katedře sociologie Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity.