Bohuslav Sobotka se během vládní krize stal pro část společnosti nakrátko hrdinou české demokracie. Ale demokraticky změřené preference ČSSD šly v téže době dolů. Sobotka politicky prohrál. Argumentovat tím, že premiér „prosadil svou“ a ze souboje s Babišem vyšel jako vítěz, je absurdní. Sobotka prosadil jen to, k čemu měl jako premiér pravomoc – tedy odvolal jednoho ministra své vlády. Sociolog Daniel Prokop sice připustil, že pokles preferencí sociální demokracie je možná jen dočasný, v tuto chvíli ale sociální demokracie dál kontinuálně ztrácí a propadá se skoro až k výsledkům odepisované ODS. Skandály představitelů ČSSD za dobu její vlády jsou přitom ve srovnání s těmi, které dříve měla vládnoucí ODS, nesrovnatelně menší.
Přitom by struktura české společnosti měla sociální demokracii přát. Byla to sice právě vláda ČSSD za Miloše Zemana, která z České republiky udělala pomocí finančních pobídek a daňových prázdnin montovnu pro zahraniční korporace, ale přesto by ČSSD pořád měla být schopná zaměstnancům v takto nastavené ekonomice leccos nabídnout. Vyšší platy, vyšší důchody, vyšší dávky, vyšší daně, zdravotnictví a školství zadarmo a další instituce sociálního státu jsou od ČSSD pořád důvěryhodnější než od hnutí ANO, nebo aspoň celkem snadno mohou být. Přesto strana z vládní krize nedokázala vytřískat vůbec nic. Svoje vládní angažmá vyhrocené krizí ČSSD vůbec nezvládla spojit s programem, přestože to byl právě program – nikoli socialistický étos nebo něco podobného – co v minulosti vyhrávalo ČSSD volby. Pravicové strany v Česku mobilizovaly pomocí velkého příběhu o antikomunismu a návratu na Západ, levicová socdem ale byla vždy spíš na straně těch, kteří transformační příběh nevnímali tak optimisticky jako voliči pravice a ve volbách se rozhodovali spíše podle programu a svých zájmů.
Sociální demokracie zkrátka bude atakovat třídní rozdíly, nebo zanikne. Ostatně na co ještě v zemi, kde lidé za největší problém označují nízké mzdy, strana čeká? Co musí přijít, aby se socani probrali?
Jenže srozumitelné výhody sociálního státu, které budou pravicovou konkurencí označovány jako „populismus“ a „rozpočtová nezodpovědnost“, dnes ČSSD jako by nenabízela. Ochrana demokracie má pro voliče ČSSD význam jen do té doby, dokud demokracie znamená i sociální ochranu a aspoň relativní sociální jistoty. Naopak voliči ČSSD můžou být z minulosti zvyklí volit stranu, na kterou se v médiích útočí jako na populistickou a de facto – aspoň ze strany některých pravicových antikomunistických komentátorů – jako ohrožující demokracii a politický vývoj po roce 1989. Způsob, jakým je komunikován současný odpor proti Andreji Babišovi, může připomínat rámování Jiřího Paroubka, o kterém se médiím podařilo vytvořit minimálně u části veřejnosti přesvědčení, že chce v České republice zavést diktaturu.
Bez nepřátel
Je zásadní, aby politická strana měla jasně definovaného nepřítele, proti němuž se vymezuje. Přesně to se ale Sobotkovi dlouho nedaří a jeho neúspěchy musí kompenzovat vekslácké křídlo strany v čele s ministrem vnitra Chovancem, který momentálně hasí vzpouru dvou Nigerijců v detenčním táboře v Balkově na Plzeňsku. Po třech a půl letech společného vládnutí našel Sobotka nepřítele ve svém vlastním ministrovi financí a vicepremiérovi Andreji Babišovi. Je vcelku pochopitelné, proč voliči takové rozhodnutí nechápou a obviňují Sobotku z nesmyslné destabilizace vlády. Vše navíc způsobily emise dluhopisů Agrofertu, tedy problematika, které většina lidí moc nerozumí. Což je ostatně problém většiny kauz Andreje Babiše. Pryč jsou časy primitivních a do očí bijících šméček z devadesátých let. Pochopení dnešní finanční kriminality totiž předpokládá hlubší znalosti ekonomického fungování země, ale i evropských dotací, jak je tomu v případě Čapího hnízda. Pokud nebude Babiš obviněn se závažné trestné činnosti, jeho kauzy nebudou mít na preference ANO žádný vliv. A to se nejspíš nestane.
Iluzi úspěchu v premiérovi nejspíš zažehly reakce liberálních médií, které svorně – až na ty ze stáje Agrofertu – premiéra chválily za odvážný krok. Sobotku podporovali i pražští či brněnští liberálové. Má to však jeden háček: volit ČSSD velká většina z nich rozhodně nebude. V tomto ohledu byl zajímavý i přesun sociálně konzervativních voličů ČSSD právě k ANO. I na nátlak sociálních demokratů byl Andrej Babiš nucen udělat několik sociálně vstřícných politických rozhodnutí – především valorizaci penzí a nezvyšování věku odchodu do důchodu. Spousta voličů si však tuto dynamiku koaliční spolupráce neuvědomuje a sociální demokraté ani nedělají nic pro to, aby si jí někdo všiml. Podstatné ale je, že se stranou, u níž máte asi největší překryv podporovatelů, nemůžete bojovat, nemůžete jí označovat za nepřítele. Takovou stranu musíte diskreditovat tím, že nabídnete lepší a zajímavější politická řešení.
Co probudí socdem?
Podle Daniela Prokopa z agentury Median zaznamenaly preference ČSSD největší nárůst po oznámení plánu na reformu daňového systému a progresivní zdanění. Příznačné ale je, že ČSSD toto téma s velkou slávou představila, načež se zalekla převážně negativních reakcí mainstreamového tisku a následně se začala chovat tak, jako by snad ani nikdy žádné progresivní zdanění nenavrhovala. Téma, které mohlo být pro blížící se parlamentní volby důležité, vyvanulo jako politická kariéra Michala Haška.
Sociální demokracii tedy nechybí jenom nepřítel, ale společně s ním zmizelo i vědomí toho, čí zájmy má vlastně reprezentovat. Sobotkova vize sociální demokracie jako catch-all strany, která bude oslovovat nižší střední třídu, střední třídu i městské liberály je v českém prostředí ještě větší iluzí než v západní Evropě, kde právě tato blairovská vize stojí za totálním úpadkem mainstreamových socialistických stran. Socialisté se tam ale mohou alespoň spolehnout na sympatie liberálů ve velkých městech k sociálnější, solidární společnosti. Sociální demokracie zkrátka bude atakovat třídní rozdíly, nebo zanikne. Ostatně na co ještě v zemi, kde lidé za největší problém označují nízké mzdy, strana čeká? Co musí přijít, aby se socani probrali? Nejspíš drtivá prohra v parlamentních volbách, která stranu čím dál jasněji čeká. I po této prohře ale hrozí ještě hlubší příklon ČSSD k nacionálním a konzervativním tématům.
Autoři jsou redaktoři Alarmu.