Harakiri konzervativců Theresy Mayové v britských parlamentních volbách téměř úplně vytlačilo první kolo francouzských parlamentních voleb 11. června z pozornosti našich analytiků. Nestalo se tak jen proto, že anglosaský svět je jejich duchovní vlastí a angličtina latinou globálního impéria. I britské téma nakonec bylo selektivní, neboť nikomu se nechtělo jíst klobouk tváří v tvář ziskům „starého labouristy“ Jeremyho Corbyna, který měl přeci kvůli své „přílišné levicovosti“ skončit už dávno ve škarpě dějin. Jak to, že neskončil? Tohle režimističtí ideologové a uctívači blairismu řeší opravdu neradi.
Třetí cesta
Vrchol zájmu o Francii jsme mohli zaznamenat dříve, při příležitosti tamních prezidentských voleb, v jejichž prvním kole 23. dubna byl eliminován Jean-Luc Mélenchon („levicový populismus“), navzdory jeho až corbynovské dynamice ve finále. A ve druhém kole 7. května pak vzala za své fýrerka Front National Marine Le Penová („pravicový populismus“). Následoval výdech všeobecné úlevy. Čeští kritikové rychlokvašených marketingových „babišáren“ nevěnovali hnutí Emmanuela Macrona En Marche, nyní přejmenované na LREM (La Rébublique En Marche), jediné křivé slovo. Nevadilo jim, že hnutí vzniklo teprve před rokem, mlžilo o programu a celé stálo i padalo s marketingem kolem drzého devětatřicetiletého exbankéře. Nevadila vůbec jeho spjatost s oligarchy, kteří ovládají devadesát procent francouzských médií. Nebylo u nás vysloveno politování nad pádem tamních tradičních politických stran do vskutku historické propasti. Jen se suše utrousilo, že strana zvoleného prezidenta nakročila k získání parlamentní většiny, které v neděli 18. června nepochybně dosáhne. Sláva! Dokonce i na levici bylo v Česku možné zaslechnout politování, že nějakého tuzemského Macrona v Praze nemáme. Jaká škoda!
Macronův vládní tým – navzdory několika tragickým postavám s puncem levicovosti – není v žádném případě možno pokládat za středovou formaci. Je to jednoznačně pravicová exekutiva.
Tohle přezíravé nepochopení si snad Francie nezaslouží, jakkoliv si ještě v 19. století její elity většinou myslely, že Češi jsou v lepším případě Rakušané, v horším pak cikáni (les bohémiens). Politické dění v zemi klasické historie ovlivní Evropu mnohem víc než bouře za Kanálem a snad i za Atlantikem. V Praze se jeví pozitivně, že francouzský politický střed nabobtnal, porazil „extrémy“ a restartuje evropskou integraci posílením osy Paříž-Berlín, k níž mají silný sklon upínat všechny iluze „moderní“ levičáci i liberálové. Je kvitováno s uspokojením, že Emmanuel Macron čelí Trumpově Americe i Putinovu Rusku, a že tedy představuje tu správnou „třetí cestu“ také v rovině geopolitické, nejen ve sféře „našich hodnot“. Že tato Evropa bude otevřeně dvourychlostní, a tedy přímočaře, deklarovaně a zcela nestoudně nespravedlivá a že Česko se v její první lize věru neobjeví ani jako záloha (nanejvýš jako zadní hospodářský dvorek Německa, kterým ostatně dávno je), už pomalu proniká do našeho vědomí. Máme ale jiné starosti, například preference ANO a ČSSD.
Ani levice, ani levice
Co se tedy ve Francii doopravdy stalo, co se tam děje a co to všechno může znamenat? Soustřeďme se na to, co se u nás pomíjí. Především nutno zdůraznit, že proslulé dokumenty „Macron Leaks“, připsané Putinovým hackerům (případně americké „alternativní pravici“ blízké Trumpovi), jsou zcela pravdivé, nekontaminované podvrhy, jak tvrdil Macronův tým. Francouzská média uniklé e-maily ze štábu En Marche v průběhu předvolební kampaně necitovala, ale ředitel webu Mediapart.fr a bývalý šéfredaktor Le Monde Edwy Plenel založil ihned pracovní skupinu, která se pustila do prověřování. Zejména toho, kde se vzalo třináct milionů eur z celkových dvaadvaceti milionů na kontě hnutí mezi dubnem 2016 a dubnem 2017. Nejedná se o odhalení kriminální činnosti, ba dokonce snad ani skandálu, ale závěr je vlastně zdrcující. Nešlo totiž o příliv malých darů zmobilizované veřejnosti „obyčejných občanů“, jak bájili Macronovi lidé, ale o řízenou aktivaci bohatých sponzorů, „o kliku bankéřů ve službách politického boje“, jak konstatoval Mediapart. Celou akci řídil Christian Dargnat, bývalý generální ředitel BNP Paribas Asset Management. A síť příspěvků nezahrnovala jen francouzské, ale i německé a americké zdroje (typickým představitelem štědrého dárce v tomto smyslu je americko-německý sběratel Olivier Bergggruen, klíčová postava globálního trhu s uměním). Dalších devět milionů byl řádný bankovní úvěr, aby se neřeklo.
Organizované sponzorské podloží podle řady pozorovatelů determinuje LREM jako stranu-firmu, patřící do kategorie politických subjektů typu Forza Italia Silvia Berlusconiho, a to včetně „antisystémových“ hesel, zaměřených nikoli na sociální strukturu, ale na tradiční „prohnilé“ politiky. Slogan LREM „Ani vlevo, ani vpravo, ale vpřed“ (tedy „en marche“) se právem stal terčem spousty vtipů. „Ani vlevo, ani vlevo, ale vpravo,“ nepřestávají žertovat leví političtí odpůrci. Těžko jim to vymluvit. První adresu mělo En Marche! v budově Montaignova ústavu, který je ryze liberálním think-tankem, kde o nějakém „sociálním liberalismu“ nelze hovořit. Macronem vyvolený premiér Edouard Philippe se do Matignonu propracoval – odhlédneme-li od jeho socialistického svazákování v devadesátých letech – z pozice mluvčího ryze pravicového republikána Alaina Juppého a podporovatele ještě pravicovějšího „prorodinného“ zloděje veřejných prostředků Françoise Fillona (první propadl v republikánských primárkách, druhý v prezidentských volbách). A protože ministrem ekonomiky byl jmenován jiný republikánský pravičák Bruno Le Maire, další krmič rodinných příslušníků skrze fiktivní práce pro parlament, stoupenec nízkých daní pro velké majetky a „zkrácení Zákoníku práce na 150 stran“ (tedy co možná největší likvidace pracovních práv), v žádném případě není možno pokládat Macronův vládní tým – navzdory několika tragickým postavám s puncem levicovosti – za středovou formaci. Je to jednoznačně pravicová exekutiva.
Stalinská většina
Náhodným únikem informací z vládního přítmí záhy vyšlo najevo, že hlavním úkolem Macronem iniciované vlády bude zajistit razantnější demontáž pracovního práva za účelem zvýšení „flexibility trhu práce“ a „konkurenceschopnosti země“. Tento krok naváže na loňský zákon ministryně El Khomriové, který Françoisem Hollandem jmenovaná vláda „socialisty“ Manuela Vallse (nyní kandidujícího za „prezidentskou většinu“ LREM), v níž už seděl a tlačil na pilu Emmanuel Macron, prosadila loni na jaře proti masovým demonstracím. Prosazování zákona poznamenala mimořádná brutalita policie a zneužívání „protiteroristického“ výjimečného stavu i nedemokratických prvků ústavy páté republiky (protlačování obsahu zákonů vyhláškami bez řádného projednání parlamentem). Tento postup, užívaný obvykle při mechanickém převodu evropských norem do vnitrostátního práva, se má v procesu dalšího zhoršování již nyní vykleštěných pracovních a odborových práv zopakovat. Termín: ihned. Ano, už v průběhu letošních prázdnin, kdy bude nepřítel – pracující Francie – někde u vody podřimovat v blahém vědomí, že sympatický mladý prezident „dostal šanci“ a nikdo ošklivý mu „nenaházel klacky pod nohy“ (právě takové řeči se mezi Francouzi vedou). Jean-Luc Mélenchon marně hřímá jménem sedmi milionů svých voličů z boje o Elysejský palác, že pracovní právo nejsou pravidla silničního provozu a že finanční a korporátní elita se tu škrtem pera chystá zrušit výsledky stoletých sociálních bojů, vychýlit jimi nastavenou rovnováhu sil a plivnout do tváře jejich obětem.
Francouzský deník Libération, který plány na útok proti sociálním právům zveřejnil a stal se součástí vyšetřování tohoto zločinu (rozuměj: úniku informací), mezitím ustrnul nad „stalinskou většinou“ Macronovy volební marškumpačky. Ta se po prvním kole klání o dolní komoru parlamentu (část senátu přijde na paškál v září) jasně zarýsovala: La République En Marche může 18. června získat ze 577 křesel Národního shromáždění až 455, zatímco „levice levice“ – mélenchonovci a komunisté dohromady – nanejvýš osmnáct. Obávaní a zaklínaní lepenisté neobdrží víc než pět křesel (anebo také jen jedno). Příčin této deformace voličské vůle je mnoho, od nedemokratického volebního systému přes jednostranné mediální masáže a politické chyby partajních lídrů až po psychologickou potřebu Francouzů nasednout do rozjetého vlaku a splynout se sněhovou koulí řítící se ze svahu jejich shnilého režimu, nezůstat kůlem v plotě mezi poraženými. V každém případě je formující se absolutní většina nejen bezprecedentní, ale bytostně nelegitimní. Formuje se kolem osoby, která v prvním kole prezidentských voleb nezískala ani čtvrtinu hlasujících voličů a válcuje jiné subjekty v prvním kole voleb parlamentních mimo jiné proto, že tohoto kola se zúčastnil jen každý druhý dospělý Francouz s volebním právem. Je to nejnižší účast od roku 1958, tedy od prvního roku francouzské páté republiky generála de Gaulla.
Diktátorské boty
Čím se nahrazuje neexistující legitimita vlády, která se chystá dokončit rozval sociálního státu ve Francii? Odnepaměti se k řešení podobného problému (s vědomím, že masové vyprazdňování mozků v kašírované kvazirevoluci ukončí tvrdá každodennost) ze všeho nejčastěji obouvají diktátorské boty. Nebo se alespoň dávají mocným k ruce. Jedním z prvních kroků Macronovy administrativy bylo – od loňska již třetí – prodloužení výjimečného stavu „v boji proti terorismu“ a k „posílení vnitřní bezpečnosti“, tentokrát do 1. listopadu 2017. Ve středu 7. června však premiér Edouard Philippe předložil legislativní radě návrh zákona, který znamená zavedení výjimečného stavu permanentního, nápadně se podobajícího právní úpravě z roku 1955. Ta byla přijata během alžírské války a jejím hlavním rysem bylo odstavení soudního dohledu nad škálou činností prefektů a bezpečnostních složek omezujících občanská práva a svobody. Tento rys se v novém návrhu nijak nezměnil, na čestném místě skví se v něm zákaz demonstrací.
Loni v listopadu vydal Emmanuel Macron brožuru Revoluce (sic!), v níž kromě jiného přesvědčivě argumentuje, jak málo je výjimečný stav účinný v boji proti terorismu. Dejme tomu, že za pár měsíců změnil názor. Anebo se o ten typ terorismu, který dnes každému tane na mysli, vlastně vůbec nejedná. Buď jak buď, po všech těch duchaplných politologických esejích o putinismu, trumpismu a různých populismech, čekají nás náročné sondy také do toho fascinujícího macronismu – do svébytného evropského projektu panující třídy, jak tektonicky křehký systém ještě uřídit.
Autor je politický komentátor.