O kampani #MeToo, upozorňující na rozšířenost fenoménu sexuálního obtěžování a násilí, se v českém prostředí vedou bouřlivé debaty, ačkoli na rozdíl od zahraničí zatím nedošlo k veřejným obviněním. Domníváme se, že v medializaci kampaně nedostatečně zaznívají konkrétní příběhy postižených, které by přinesly svědectví o skutečném rozsahu problému v české společnosti. Namísto toho dochází v českých médiích k dezinterpretaci celého fenoménu a očerňování obětí. Často například zaznívá, že muži už nebudou mít možnost chovat se k ženám mile. Jde o neporozumění celé kampani, jejímž cílem není zpochybňovat běžné formy interakce či flirtování mezi muži a ženami.
Sdílení zážitků se sexualizovaným násilím má naopak otevřít diskusi o změnách společenských norem, které by nám umožnily konstruktivně se bavit o situacích, v nichž muži zneužívají svou moc a dopouštějí se chování, které ženám není příjemné, nebo je dokonce silně traumatizuje. Jde nám o to, aby se o tak závažném tématu mluvilo v první řadě způsobem, který je uctivý vůči postiženým. Proto jsme poprosily spolupracovnice redakce i ženy různých profesí, aby se s námi podělily o své zkušenosti. Zajímalo nás zejména, zda se setkaly se sexuálním obtěžováním či násilím ve svém zaměstnání a jak rozšířené takové formy chování v jejich profesi jsou. Odpovědi publikujeme se souhlasem zúčastněných pod jejich jménem, případně anonymně dle jejich přání. První díl ankety najdete zde.
Trvalo mi roky, než jsem se vůbec odvážila si to všechno přiznat, natož abych o tom mluvila. Je toho totiž tolik, že jsem byla léta hluboce přesvědčená, že prostě nemůžu být normální.
Jana Ciglerová (redaktorka MF Dnes)
Zkouším přijít na to, která z těch sexuálních agresí, kterou jsem odmalička zažívala, mi nejvíc ublížila. To, jak mě v šestnácti začal líbat zbožňovaný profesor, kvůli kterému jsem do té doby četla jednu filosofickou knihu za druhou a chtěla být dobrým člověkem? Nebo ten starší kamarád, se kterým jsem měla dva roky fantasticky blízké přátelství a který se pak na mě při prvním pozvání domů vrhnul? Já to přece musel zkusit, říkal mi ten padesátiletý muž a já doteď nevím, kdo z nás dvou to celé tehdy nepochopil. Ten další kamarád, který se tak nějak pohyboval kolem naší rodiny, ten tehdy za sebou dokonce zamknul, protože holka v domě, to se přece musí zkusit. Až později mi došlo, že jeho kamarád čekal za dveřmi, jak to dopadne a jestli se nebude moct přidat. Ještě že jsem se dokázala ubránit.
Později v životě už si na mě nikdo nedovolil silou, ale spíš mocí. Při práci je to pro mě obzvlášť zraňující, protože mě to upozorňuje, že o mé profesní kvality tu dotyčným opravdu nejde, přestože mi to tvrdí. Někdejší editor, co mi uprostřed redakčního sezení v hospodě sáhne mezi nohy – a ostatní se smějí. Poslanec, kterého považuju za důvěryhodný zdroj, mi začne vypisovat uslintané esemesky o tom, jak mi chce líbat prstíky u nohou. Jeden z bývalých nadřízených, co vykřikoval, že nemám co psát komentáře, když mám tak velkou prdel. A pak je kategorie, o které se mi píše těžko. Ta nesčetná malá znásilnění v partnerském vztahu. To, když jsem nechtěla, protože jsem zrovna nechtěla, a přesto se to stalo. Díky #MeToo za to, že jsem to aspoň mohla říct takhle. Je to strašná úleva, na nikoho nemířím a následky nedramatizuji, akorát se teda celoživotně snažím neocitnout se s mužem, se kterým nechci mít sex, nikde bezvýchodně sama.
Barbora Kleinhamplová (umělkyně)
Zážitků, které by se daly začlenit pod hlavičku #MeToo, mám tolik, že by to vydalo na román. Nicméně mezi důležité patří situace, která spadá pod hlavičku znásilnění, a to i v současném, širokou veřejností velmi úzce chápaném pojetí tohoto termínu.
Byla jsem tehdy mladá studentka a jednalo se o známého, který ten víkend u kamarádů bujaře slavil narozeniny. V jedné chvíli mne chytil tak, že jsem se nemohla bránit, a nalil do mne láhev vodky. Nikoho ani nenapadlo mi pomoct… K vědomí jsem přišla nad ránem, kdy jsem se probrala do hlasitých vzdechů dotyčného, ve zkrvavených peřinách. Ne, nebyla jsem panna. Tehdy jsem byla z celé situace v tak hlubokém šoku, že jsem se jen strašně styděla. Několik let jsem si nedokázala připustit, že se jednalo o znásilnění. To, že jsem si to nedokázala připustit, že jsem se za to dokonce styděla, je jen důsledek určitého nastavení společenství, v kterém jsem se pohybovala, ale i mojí výchovy. Tato zkušenost měla za následek nedostatek sebevědomí, se kterým jsem se pak vždy potýkala, a také způsob, jakým jsem proto s muži často komunikovala.
Traumatické jsou pro mne situace, se kterými jsem se setkala na umělecké scéně. Díky kampani Čtvrté vlny si možná umíte více či méně představit škálu fyzického a verbálního násilí, se kterým se zde člověk může setkat. Je to možná paradoxní, ale nejhorší pro mne jsou situace, které se obejdou bez fyzického kontaktu. Konkrétně zjištění, že někteří muži (často ti nejvíce moralizující a politicky angažovaní) na scéně se k mým spolupracím s jinými umělci, taktéž muži, vyjadřují komentáři typu „tak to je jasný, že spolu něco maj, jinak by s ní přece nepracoval“. Jako nejsmutnější pak vidím fakt, že ženy kolem většinou jen přebírají machistické postoje, které je obklopují.
anonymní (novinářka)
Svoji zkušenost popíšu v celé šíři, a proto anonymně. Trvalo mi roky, než jsem se vůbec odvážila si to všechno přiznat, natož abych o tom mluvila. Je toho totiž tolik, že jsem byla léta hluboce přesvědčená, že prostě nemůžu být normální. Že prostě není možné, aby se jednomu člověku toho stalo tolik, takže to musí být moje chyba.
Úplně první zkušenost je z doby, kdy mi bylo dvanáct let, a přišla od mého vlastního otce, který mě jednoho dne po návratu ze školy opilý strhnul k sobě na pohovku, osahával mě a líbal. Pak mě zneužíval ještě několik let. Další byl nevlastní bratr, spolužáci na základní i střední škole. Profesor z gymplu, kterého jsem si vážila a jehož jsem obdivovala, mě na stužkovacím večírku zatáhnul do šatny a strčil mi jazyk do pusy. A z kategorie mimořádně bolestných je pak několik situací s bývalými partnery – až zpětně jsem si uvědomila, že mě de facto znásilnili. Ne za použití násilí, ale každopádně šlo o sex, který jsem nechtěla, v jehož průběhu jsem třeba plakala. A to prostě není normální. Osahávání, pokřikování, masturbace ve veřejné dopravě, v klubech, na ulici – to ani nepočítám. To bych se prostě nedopočítala.
Teprve když to vidím takto po hromadě, divím se, jak jsem to vlastně celé přestála. Nebo nedivím, vím ten důvod – jen díky léta trvající intenzivní terapii si až teď začínám připadat trochu normální.
Marie Heřmanová (sociální antropoložka)
Když jsem se zamýšlela nad odpovědí na otázku, co já sama můžu říct ke kampani #MeToo, tak mi samotné došla jedna věc, která mě zároveň vlastně dost překvapuje – že o těch věcech, které bych asi říct měla, se mi mluvit nechce a fakt se za ně stydím. Nejsou to myslím žádná zásadní traumata, ale jsou to věci, které se mi staly v partnerských vztazích a o kterých jsem si zpětně, někdy až hodně dlouho po tom, co se staly, uvědomila, že by se prostě stávat neměly. A že ten hnusný, divný pocit, který mi z nich tak nějak přetrval, neznamená, že jsem divná já ani že jsem udělala něco, za co se mám stydět – ale že ty situace byly prostě za hranou a neměly by se v partnerských vztazích stávat. Nutno k tomu asi dodat, že si nemyslím, že to byl z druhé strany nějaký úmysl, že mi někdo chtěl vědomě ublížit. Spíš asi nevědomě překročil hranice. A o tom je to asi pro mě hlavně a ze všeho nejvíc – že kvůli nerovnému nastavení vztahů ve společnosti se tyhle věci stávat můžou, byť nevědomky, protože prostě spousta lidí má dojem, že to zas tak špatně není – a hlavně to většinou projde a nemluví se o tom (a ani já o tom mluvit nechci, byť si říkám, že bych měla).
Ale pak jsou jiné věci, o kterých mluvit chci. Stávají se na veřejných místech, v práci, ve škole, vlastně všude a pořád – a myslím si, že jsou provázané se vším, co se stává v soukromí. Když budeme mluvit aspoň o tom, o čem se mluvit nestydíme, taky to pomůže. Mám za sebou (bohužel asi jako každý) spoustu zážitků, kdy jsem na ulici nebo nějakém veřejném místě byla vystavena nechtěné, absolutně nevyžádané a někdy dost oplzlé „pozornosti“. První takový zážitek, který si pamatuju, se stal, když mi bylo asi tak sedm a cestou ze školy s kamarádkou za námi nějaký pán vlezl až do vchodu našeho domu a tam mi začal laškovně nadzvedávat sukýnku. Utekly jsme do výtahu. Naposledy se mi něco takového tak před měsícem ve vlaku z Jihlavy, kdy jsem procházela na WC okolo kupé plného podnapilých chlapů, kterým připadalo úplně normální na mě pořvávat přes celou chodbu toho vlaku. Kdybych jela sama, tak bych dost vážně zvažovala, že si přesednu do jiného vagonu, naštěstí jsem měla doprovod.
Hrozné na tom je, že tyto zážitky pro mě asi nejsou to nejhorší. Víc mě štvou, trápí a děsí situace, kdy se nejedná o nic prvoplánově oplzlého ani nechutného a kdy to (minimálně co do fyzického ohrožení) není nebezpečné – ale jde jenom o čistou demonstrace moci. Mám na mysli situace, kdy jsem v místnosti s pěti dalšími muži a moc dobře vím, že ani jeden z nich mě nebere vážně, neposlouchá, co říkám, a po skončení schůzky některý z nich okomentuje, co mám na sobě, a jiný mě pozve na pivo. Možná to nepatří do #MeToo, ale mně se tohle stává hrozně často a jsem upřímně šíleně unavená z toho, že mě neustále někdo hodnotí jako objekt, který musí hlavně dobře vypadat, a nikoho už nezajímá, co chci říct. A ne, nemůžu si za to sama tím, že mě shodou okolností baví dobře vypadat. Fakt se mi stalo, že jsem si říkala, že se nemůžu hezky obléct, protože zas někdo bude mít debilní kecy – ano, není to obtěžování, ale je to symbolická demonstrace toho, jak běžný muž v běžné každodenní situaci vnímá ženu.
Jsem přesvědčená, že důvod, proč je toto je v úplně běžných pracovních a jiných „formálních“ vztazích možné, úzce souvisí s tím, že se pak hranice překračují i mnohem dál, až směrem třeba ke skutečnému násilí – protože když ženu nikdo nebere vážně, když „o nic nejde“, proč by ji měl brát vážně ve chvíli, kdy třeba na to pivo půjde, trochu se opije, ale do postele už jít nechce? Nastavení mocenských vztahů mezi mužem a ženou se musí proměnit na všech rovinách – ostře odsoudit znásilnění je naprostý základ, ale musí následovat problematizace všech dalších symbolických rovin, aby se vztahy a vnímání žen a mužů mohly konečně narovnat.
anonymní (politička)
Dětství a dospívání: Nebudu popisovat takové ty klasické školní „hrátky“, nikdy to nepřekročilo nějakou zásadní mez. V pubertě se ke mně kluci i muži chovali skvěle, nejde jim nic vytknout. Vzhledem k tomu, že jsem cca od čtrnácti let jezdila stopem mezi Dobříší a vesnicí, kde jsem bydlela, mi to přijde vlastně jako zázrak.
Moje nejhorší zkušenost se stala, když mi bylo asi dvanáct let. Ujel mi autobus z jedné sousední vesnice, mobily nebyly, máma nebyla doma a už se stmívalo. Vyšla jsem tedy pěšky. Ještě před koncem vesnice mě doběhl celkem milý pán, jestli potřebuju pomoct. Jenže se na mě po chvíli začal dost tlačit. Měla jsem školní tašku a určitě mu musel být jasný můj věk. Byla jsem hrozně slušná, a protože mi chtěl pomoct a vůbec mi nedocházelo, o co jde. Měl erekci, chtěl, abych na něj sahala a strkal mi jazyk do pusy. Když jsem začala brečet a říkat mu, ať mě nechá, že si pro mě jede táta, zbrzdil a zůstal stát na místě. Já utekla zpět do vesnice na náves a od někoho zavolala tátovi kamarádky, jestli by pro mě mohl přijet a odvézt domů. Mámě jsem to řekla někdy u vína asi o pět let později. První člověk, kterému jsem to řekla, byla moje nejlepší kamarádka. A až za několik měsíců. Vůbec mě tenkrát nenapadlo jít na policii nebo to říct někomu dospělému. Měla jsem takový pocit, že jsem asi udělala něco špatně, že je to moje chyba.
Práce v baru: Asi od šestnácti jsem dělala brigády v hospodách a barech. V prostředí, kde s tím člověk tak nějak počítá, se mi paradoxně nikdy nestalo nic hrozného. Ale samozřejmě mě opilí single muži minimálně zvali na rande, v horším případě sahali, kam se dalo. Takový kolorit.
Politika: Tohle je hodně ožehavé téma, nemám o tom žádné informace z okolí a vycházím z jedné zkušenosti ze sjezdu nejmenované strany. Ti muži, kteří jako delegáti dorazí do večerního lobby, mají podle mě dojem, že každá žena by měla být ráda, že se jí chtějí dotknout – tu nenápadně krku, tu obejmout kolem ramen, tu náhodou položit ruku na nohu. Po několikátém odstrčení chmatavých rukou jsem jasně řekla: „Nesahejte na mě!“ A ten pohrdavý pohled mě opravdu překvapil. Jako kdybych se vzdávala jedné ze zásadních výsad žen – nechat se osahávat. To byl odporný zážitek. Protože jsem to, na rozdíl od štamgastů v hospodě, nečekala. Ale už jsem poučená.
Když se obtěžování pokoušíme tematizovat, jiní to neberou v potaz a tvrdí, že a) příliš flirtujeme, b) vymýšlíme si to, c) nemáme být tak přecitlivělé nebo d) neměly jsme o tom mluvit.
Anna Hájková (historička)
Je známou skutečností, že historie patří k nejkonzervativnějším disciplínám, a je to vidět obzvláště dobře na genderových vztazích. Ženy-historičky jsou často znevažovány, jejich práce je brána jako „zajímavá“ spíše než důležitá; jsme přerušovány, když přednášíme, muži v publiku mají větší tendenci dávat najevo, že neposlouchají, a poté nás poučují. Tento kontext zmiňuji, jelikož přispívá ke kultuře, která umožňuje přímější fyzické násilí: osahávání, nepříjemné komentáře o našem vzhledu či osobním životě, přímé návrhy od starších mužských kolegů, školitelé a mentoři, kteří spí se svými studentkami (mnoho kateder nemá jasná interní pravidla zakazující vztahy mezi školiteli a doktorandy a ani nevědí, proč by je měly mít). Když se toto obtěžování pokoušíme tematizovat, jiní (často také feministky) to neberou v potaz a tvrdí, že a) příliš flirtujeme, b) vymýšlíme si to, c) nemáme být tak přecitlivělé nebo d) neměly jsme o tom mluvit, což je to samé co svalit vinu na oběť.
V březnu 2016 mě osahával kolega v důchodu na pohřbu mého dědečka, který byl rovněž historikem. Tento kolega mi dvakrát položil ruce na břicho a následně ho hladil. Stejně jako při jiných příležitostech jsem tušila, že něco není v pořádku, ale byla jsem zaneprázdněna jinými věcmi (přece jen to byl pohřeb) – co se vlastně stalo, mi došlo až o pár hodin později. Po dvou dnech plných vzteku jsem kolegovi napsala a konfrontovala ho; omluvil se a napsal, že „to tak nemyslel“. Pochopitelně neexistuje dobrý důvod, proč by měl pokládat své ruce na břicho cizím lidem. Musím ale říct, že jelikož k tomu došlo na pohřbu, nebyla jsem na tomto muži nijak závislá a měla jsem vzácnou příležitost ho na jeho nevhodné chování upozornit, cítila jsem, že omluva z jeho strany je v té situaci asi největším zadostiučiněním (proto zde po úvaze nezveřejňuji jeho jméno). Od té doby se o této problematice snažím mluvit častěji, a i když to není příjemné, je to zároveň zdroj síly. Sexuální obtěžování je svou podstatou nepříjemné, takže je lepší tuto nepříjemnost přenést na pachatele.
anonymní (umělkyně)
Když mi bylo čtrnáct, byli jsme s rodinou na dovolené v Itálii. Všechny nás bavil animační program, zejména v podání jednoho zhruba třicetiletého Itala. Normálně nás tento typ zábavy vždycky štval, ale zmíněný Ital byl bezprostřední, hrál s celou rodinou karty, tančil a získal si nás. Našim tak nepřišlo divné, že si mě občas „půjčil“, a já jsem tomu nerozuměla. Příčetná jsem začala být až v nějaké jeskyni s injekčními stříkačkami, kde mě osahával, sundával mi plavky a snažil se do mě proniknout. Nevím přesně, jak se mi povedlo mu v tom zabránit, spokojil se tedy s tím, že si ho o mě třel, než se udělal a pak bez jediného slova odešel pokračovat v animačních programech.
V dospělejším věku jsem doplácela na neznalost uměleckého prostředí, ve kterém se pohybuji, a nerovné profesní postavení. Nevyžádaný sex s umělcem v naší branži dobře postaveným mi zůstal dodnes trpkou vzpomínkou, kterou pravidelně oživují příběhy dalších holek s podobným scénářem a stejným obsazením. Renomovaný divadelní režisér. Zmíněný umělec, kdysi člen skupiny Ztohoven. Další oceňovaný umělec. Vždycky starší, na společenském žebříčku výše postavený muž.
Dnes už jsem se naučila, „jak to chodí“. Musela jsem si ale pořádně nabít hubu, aby dnes moje NE opravdu znamenalo NE. Přesto se dodnes ve svém pracovním prostředí (filmu) setkávám s ponižujícími komentáři typu „ta je dobrá jen na to, abych ji ohnul zezadu“, adresovanými jakoby do prázdna. V místnosti, kde jsem jediná žena mezi dvaceti muži, se agresi bráním hodně těžko.
anonymní (DJka)
Největší nechutnosti: Sedím s kamarádkama odpoledne na lavičce na sídlišti, je mi asi čtrnáct, a pak si všimneme, že ve vchodě, kde bydlí kamarádka, na kterou čekáme, stojí chlápek, dívá se na nás a honí si ho. Ona pak scházela po schodech, on to slyšel, přestal a utekl zadním vchodem, ale potkali se na chodbě a my se bály, že jí něco udělá. Naštěstí nic, jen říkala, že byl divnej a hodně pospíchal.
Jedu s kamarádkou metrem na akci (odpoledne), je nám šestnáct, a nad nás se postaví chlápek s opravdu krátce ustřiženými džíny, který si rukou poupravil tak, aby mu z jedné nohavice nad našima hlavama visel penis a koule. Měly jsme to v podstatě před obličejem, to člověka fakt paralyzuje a neví, co s tím, obzvlášť, když je mu šestnáct a stydí se. Pak se nám to s tou samou kamarádkou stalo znova (doteď si to neumím vysvětlit, měly jsme prostě smůlu), ale naštěstí k němu nakonec přišel nějaký muž a řekl mu, ať si ty džíny upraví, že na to není moc hezkej pohled. Dodnes tomu člověku děkuju, okamžitě se pro nás stal hrdinou.
„Subtilnější“ nechutnosti: Zeptám se jedno dopoledne při čekání před úřadem staršího chlápka (kolem šedesáti), jestli nemá cigaretu. On mi ji dá, načež se mě zeptá, jestli s ním nechci do hotelu dělat – a ukáže mi posunek pro sex.
Stojím během obědové pauzy na mostě a dívám se v blbé náladě na řeku. Přijde za mnou asi šestnáctiletý kluk a zeptá se mě, jestli si nechci jít zašukat do křoví. Myslí to upřímně.
Jedu tramvají přes den, chlápek za mnou mi pevně stiskne zadek, já se otočím a zařvu na něj: „No prosim?!!“ – a on se na mě dívá, jako bych byla blázen.
Milionkrát: jdu po ulici a někdo na mě pokřikuje nebo dělá divný zvuky (nedávno na mě dělník zamňoukal). Jednou se mi to během jedné cesty z práce do parku za kamarády (léto, šest hodin odpoledne) stalo třikrát za sebou.
Na střední mělo několik učitelů sexuální narážky na moje spolužačky, na jejich prsa, na jejich tělo. To bylo taky dost nechutné, jednoho naštěstí vyrazili.
V profesi to bylo naštěstí ok, i když je třeba zmínit, že v ČR jsem pracovala jen pár let a v Německu je to podle mě už nastavený trochu jinak, minimálně v pracovní sféře. Diskriminace na všech úrovních tu samozřejmě probíhá taky, ale víc neviditelně, lidi jsou vůči jeden druhými slušní a profesionální.
Celý život mě to akorát štve a otravuje, ptám se sama sebe, proč proboha má někdo něco takového zapotřebí a nemůže tyhle sexuální narážky a výpady vynechat. Obtěžuje mě to a rozčiluje proto, že je to apriori ponižující, dává mě to do škatulky „sexuální objekt“ namísto „člověk, co má mozek a pocity“ a staví mě to do složitý pozice, ve který být nechci a kterou nevím jak řešit. A nemá to vůbec nic společného s tím, jestli někdo je, nebo není milý. Sexuální obtěžování není flirtování ani dělání komplimentů. Ta linie je podle mě dost jasná, pokud někomu není, zeptejte se svojí mámy, sestry nebo dcery. Obecně: vystavovat svoje nádobíčko, sahat někomu bez vyzvání na tělo, mít narážky na sexuální znaky nebo vyzývat cizí ženy, aby s vámi měly sex, tohle všechno nemá nic společného s tím, být milý a galantní. Taky mě dopaluje, že mi většinou nikdo nepomohl, abych se cítila líp. Až na ten jeden zmíněnej případ a na ten nikdy nezapomenu.