Po nuceném stažení vojsk z Iráku a oslabení pozic v Afghánistánu se snižuje politický a ekonomický vliv Spojených států na Blízkém východě. Podobná situace nastala i v Latinské Americe, která se již deset let od USA „distancuje“. Bílý dům přesunuje těžiště své politické a vojenské moci do Afriky a východní a jihovýchodní Asie, kde ale naráží na rostoucí ekonomickou sílu Číny, která se stylizuje do role globálního rivala Spojených států. Nepřipomínají dnes vztahy mezi oběma mocnostmi studenou válku?
Svět je jedno bojiště
Washington si rozdělil svět na šest zón a tomu odpovídá rozvržení vojenského velení: EUCOM pro Evropu a Rusko, PACOM pro pacifickou oblast, CENTCOM pro Střední východ, střední Asii a severní Afriku, NORTHCOM pro Severní Ameriku, SOUTHCOM pro Jižní Ameriku a oblast Karibiku a AFRICOM pro Afriku. Podle vyjádření investigativního novináře Nicka Turse jde o naprostý precedent: USA v minulosti nikdy neobsazovaly planetu vojenskými silami za podobných podmínek. Tato strategie nemá vůbec nic společného s „obranou“. Rozpínající se velmoc přitom může vyvolat nežádoucí zpětnou vazbu v podobě teroristického útoku či globálního soupeření.
Podobně vidí důsledky americké dominance ve světě investigativní novinář a filmař Jeremy Scahill. Ten své poznatky a bezprostřední zkušenosti vylíčil v dokumentárním filmu Dirty Wars: The World is a Battlefield (Špinavé války. Svět je bitevní pole, 2013). Ačkoliv se Obamova administrativa distancovala od několika excesů předchozí republikánské vlády, řadu z nich však převzala a některé dokonce rozšířila. Prezident Obama eskaloval kampaň bezpilotních letadel, tzv. dronů, a posílil pravomoci speciálních jednotek, aby mohly působit v zemích, s nimiž nejsou Spojené státy v otevřeném válečném konfliktu. Hovoří se o vojenském angažmá až ve sto dvaceti zemích. Podle Scahilla se Obamově vládě podařilo neutralizovat Kongres a utajit tyto vojenské akce tím, že dokázala bravurně umlčet liberální kritiky. Ti by proti těmto praktikám ostentativně protestovali, kdyby v Bílém domě úřadoval republikánský prezident.
„Jinými slovy, provokace ze strany nejmocnější země planety budou nerušeně pokračovat dále navzdory tomu, že mohou vyvolat rozsáhlý konflikt.“
Přestože se nenaplnila megalomanská vize celosvětové kontroly předchozí neokonzervativní vlády v čele s Georgem W. Bushem, současná americká administrativa v tomto ohledu nepředstavuje až tak výraznou změnu. Obamova politika (Pivot to Asia) znamená přesun americké moci ze Středního východu na východ a jihovýchod Asie. Nicméně může dojít k tomu, že snahy planetární velmoci narazí na ambice rodících se rivalů, především Číny. Americké základny na Okinawě, kde se mohou nacházet i jaderné zbraně, vojenská přítomnost v Jižní Koreji (hlavně na ostrově Jeju, kde každým rokem probíhají společné manévry amerických a jihokorejských vojsk), dále pak rozmístění dvou a půl tisíc amerických vojáků, válečných lodí a vojenského letectva na severozápadě Austrálie – to všechno ke klidnému spánku čínských vládních činitelů věru nepřispěje.
Spor o Jihočínské moře a Afriku
Příčinou sporu mezi Pekingem a Washingtonem je oblast Jihočínského moře, kde si Bílý dům nárokuje právo volného pohybu svých válečných plavidel a průzkumných letounů. Na konci listopadu pronikla dvě americká válečná letadla B-52 do sporného vzdušného prostoru, na který si dělá nárok Čína. Ačkoli americká strana oznámila, že tento akt neměl být záměrnou provokací, jedním dechem vyjádřila nespokojenost nad rozšířením čínského vzdušného obranného prostoru nad Jihočínským mořem. V reakci na tento incident čínské orgány naznačily, že obdobným nepovoleným přeletům v budoucnu zamezí silou. Americký ministr obrany Chuck Hagel vzápětí prohlásil, že americké vojenské operace v západním Pacifiku se v žádném případě nezmění. Jinými slovy, provokace ze strany nejmocnější země planety budou nerušeně pokračovat dále navzdory tomu, že mohou vyvolat rozsáhlý konflikt.
Zkusme si představit, že by podobná situace nastala v Mexickém zálivu, tedy v bezprostřední blízkosti Spojených států: čínská vojenská plavidla a průzkumné či bitevní letouny by se pohybovaly nedaleko Texasu a Čína by se hájila tím, že jde o pouhé cvičné manévry. V Bílém domě by bez nejmenších pochyb vypukla hysterie a panika a západní sdělovací prostředky by bily na poplach. Avšak podobný scénář ve stávajícím klimatu nepřipadá v úvahu, není proto zapotřebí ho dále rozvádět.
Obě velmoci se rovněž střetávají v Africe, neboť si brousí zuby na nerostné bohatství a usilují o kontrolu nad strategickými oblastmi, místními vládami a mocenskými aparáty. Zatímco Washington prostřednictvím svého velitelství preferuje vojenské angažmá, Peking svůj vliv posiluje spíše ekonomickými vztahy s tamními vládami. Čína se díky ekonomické spolupráci s řadou afrických států stala nejvýznamnějším ekonomickým partnerem Afriky a nahradila v této roli USA. Vedle mnoha dalších surovin jde oběma především o obrovská naleziště ropy. Ukázalo se, že vojenská řešení konfliktů v Libyi či Somálsku v kooperaci Spojených států a NATO destabilizují nejen dotyčné země, ale i širší region. Proto je moudřejší posilovat spolupráci s africkými zeměmi na bázi hospodářských aktivit, jako to dělá Čína, jakkoli je tato spolupráce občas kontroverzní.
Vztahy na bodu mrazu
Nasazení vojenských sil při „ovládání klíčových oblasti“ ale přirozeně nestačí. Je proto nutné své rivaly oslabovat také ekonomicky. Spojené státy na východě Asie hledají nové spojence, a to i prostřednictvím takzvaného Transpacifického partnerství (TPP). V tomto případě jde o vytvoření zóny volného obchodu mezi zeměmi na obou stranách Pacifiku, k nimž patří Spojené státy, Austrálie, Japonsko, Chile, Kanada, Japonsko, Malajsie, Mexiko, Nový Zéland nebo Vietnam. Dohoda má eliminovat cla a další bariéry, které stojí v cestě volnému trhu mezi těmito zeměmi. TPP je obecně vnímána jako ekonomická základna pro přeměnu Asie v režii Bílého domu. Podle nejnovějších zpráv je však možné, že se nakonec do TPP začlení i Čína, přestože USA s jejím členstvím nesouhlasily a podle některých komentátorů ji hodlaly ekonomicky izolovat. Nyní se ale na obzoru objevila šance, že by Spojené státy s Pekingem přece jen mohly zahájit diplomatická jednání o vstupu. Jiné zprávy naopak hovoří o tom, že vstup Číny do TPP není v dohledné době uskutečnitelný, i kdyby se jeho součástí měly stát všechny ostatní státy asijsko-pacifického regionu.
Ať tak či onak, vztahy mezi Čínou a Spojenými státy nejsou příliš dobré. Objevují se dokonce názory hovořící o nové studené válce. Mluvíme tu přitom o dvou soupeřících titánech: první je silnější vojensky, druhý zase dominuje ekonomicky. A je životně důležité, aby se spolu naučili dobře vycházet.
Autor je publicista a překladatel.