Znovu propírat všechny dnešní církevní skandály snad už ani nemá cenu. Pravidelnými „perlami“ nás oblažuje třeba kardinál Dominik Duka – v poslední době například svými výroky o „neomarxismu“, který údajně ničí náboženství. Jenže palčivější otázka, než co všechno dělají současní oficiální zástupci náboženství špatně, je proč se ještě náboženstvím, církvemi nebo spiritualitou vůbec zabývat. Tahle otázka v sobě nutně skrývá určitou osobní dimenzi. Můžeme tisíckrát zdůrazňovat společenskou funkci náboženství, ale i ona je odvozená od konkrétních lidí, pro které osobně může budovat vztah k něčemu vyššímu – Univerzu, transcendenci nebo osobnímu Bohu.
Parťák ve zlých časech
Víra může být hlavně věrností určitému setkání našeho života. Životopisy významných duchovních osobností jsou plné vyslyšených modliteb nebo určitých typů „smlouvy“, kterou věřící s Bohem uzavírá. Podobným způsobem se dostal do kláštera koneckonců i Martin Luther. „Smlouvy s božstvem“ ale nemusí být vždycky úplně pozitivní věc. Americký spisovatel Scott Peck v knize Lidé lži některé z těchto smluv přirovnává ke smlouvám s ďáblem. Líčí je jako možný kořen zla v člověku.
Odpuštění není rezignací na spravedlnost – spíš hackerským útokem na naše snahy spravedlnost zjednodušit, vykastrovat nebo ohraničit.
Zkusme si ale představit, že můžeme pocítit posvátno jako přítele, milenku nebo parťáka, který nás podržel v pěkně zapeklité šlamastice. Je to prožitek vysvobození, vyváznutí z těžké krize nebo jen nečekaná a štědrá porce radosti. V takovém případě je propojení s touto osobou celkem pochopitelné. Tato vazba na osobního Boha s sebou může nést několik dalších postojů nebo náboženských přesvědčení, která jsou vyloženě humanistická a společensky prospěšná. Můžete namítnout, že nejsou zcela závislá na náboženství a můžete je zastávat i jako esoterici, agnostici nebo sekulární humanisté – a budete mít pravdu. Spiritualitu a „mystické“ zážitky můžeme skutečně prožívat i bez příslušnosti k církvi nebo tradici, o etických postojích nebo pohledu na život nemluvě. Teologii a religionistiku je možné vnímat i pouze jako vědy, které pracují s jazykem, kterým líčili svoje zážitky lidé před námi – zjemňují náš náboženský jazyk a můžou nás inspirovat.
Náboženství nemá za úkol nahrazovat vědecké postupy, sekulární právní stát nebo se stát jediným uměleckým námětem. Roztahuje se mezi uměním, filosofií, psychologií, etikou, pedagogikou a kdoví čím ještě. Zvláštní postavení náboženství jako by se do nového vědního světa úplně nehodilo, ačkoli na středověkých univerzitách byla teologie vnímaná jako matka všech ostatních vědních oborů. Většina odpůrců náboženství ho může chápat i jako pověru nebo systematickou manipulaci založenou na lidské potřebě přesahu. Je ale poctivé přiznat, že věda o náboženství se snaží bojovat právě i proti pověrám, sektářství a manipulacím s obrazem Boha. Jednotlivá náboženství po staletí pracují s pojmy jako láska nebo naděje v neobyčejné komplexnosti, která pozitivisticky rozsekaným oborům mnohdy chybí.
Aktivní přístup ke světu
U náboženství jde o hraniční pozici mezi naukou a životní praxí. Určitá opojnost ideologie pumpované skrz rituály a umění přímo do života jedince sice skutečně může fungovat jako určitá droga. Poctivý přístup ke spiritualitě ji ale z opia může proměnit ve víno nebo každodenní chleba, který dodává sílu v ubíjejících situacích. Hrdinové „posvátných“ spisů nakonec často nejsou žádnými závisláky, ale statečnými bojovníky a bojovnicemi za lidskou důstojnost. Stávají se vůdci měnícími společenské systémy, zastánci utlačovaných nebo organizátory humanitární pomoci. Mystičky poctivě prožívají svoje absťáky od přístupného božstva a přetavení náboženského automatismu v pomalu se rodící vztah k pravdě. Skutečná mystika, jak přímočaře napsala Evelyn Underhill, není možná bez aktivního přístupu ke světu. Žádná modlitba by neměla skončit u sepnutých rukou, ale měla by vybízet ke krokům směrem k trpícím.
Moment něčeho svatého nebo náboženského ve společnosti také často představoval protipól vůči práci a honbě za výkonem. Den „oslavy Bohyně“ je spojován s odpočinkem, který se netýká jen věřících. Praotci byli nabádáni, aby v den odpočinku nenutili k práci nikoho jiného, ani vlastní hospodářská zvířata. Čas šabatu by měl být vrcholem Božího díla, stejně jako lidské činnosti. Spiritualita odkrývá jinou rovinu skutečnosti, která není tolik poznamenaná pracovně-právními vztahy. Křesťanství naznačuje, že cíl člověka není v jeho činnosti a lidská důstojnost se nedá odvozovat pouze od vykonané práce.
Jakkoli jsou současné náboženské směry proslulé spíše autoritářskými vůdci a necitlivými opatřeními, ta často skloňovaná židovsko-křesťanská tradice je postavená na osobách, které se proti despotům bouřily. Vědomí milostivého Boha je důvodem neposlechnout pokyn k vražděním nemluvňat; je i pokynem pro odchod z otroctví, zapovězením lidských obětí, výzvou k vnímání světa jako jednoho těla, představou o svobodě pro všechny. Dokonce i desatero přikázání je celé podrobeno myšlence lidské svobody.
Osvobozující melodie
Hlavní přínos vize světa, která pracuje s přesahem či transcendencí, vidím v nutnosti uchopit jednotlivé příběhy jako součást většího celku. Odkaz k nejvyššímu, smyslu nebo konečnému cíli nutně implikuje shrnutí veškeré skutečnosti. Žádné spiritualitě by proto neměl být lhostejný osud druhých. Náboženství používané jako výmluva pro nečinnost nebo systém zákonů, který umožňuje zlomit hůl nad problematickými otázkami naší planety, popírá samo sebe nebo líčí svého „boha“ jako zlého sadistu.
Navzdory odvěké koalici křesťanství s moralismem by každá mše a každá bohoslužba měla zprostředkovávat především smíření a odpuštění. Takové odpuštění nevychází ze zapomenutí na prohřešky nebo zločiny, ale právě z jejich zvědomění. Není rezignací na spravedlnost – spíš hackerským útokem na naše snahy spravedlnost zjednodušit, vykastrovat nebo ohraničit. Toto odpuštění by mělo být nadějí, že ačkoli jsme se sami stali kolečky stroje, který ničí naší planetu, můžeme být zároveň tvůrci a tvůrkyněmi jiného, lepšího světa. Dokud je náboženství písní alespoň jednoho tuláka nebo otrokyně, stojí za to hledat jeho osvobozující melodii, zvlášť pokud je jedním z jeho kořenů.
Autorka je teoložka a feministka.