Považujete se za feministku?
Feminismus je u nás často spojený jen s liberálním, postmateriálním diskursem. Politický a sociální rozměr feminismu, který je blízký ČSSD, možná i KSČM – i když mezi komunisty žádné feministy ani feministky nevidím – se nedaří dostat do ekonomického kontextu. Český feminismus vnímá hodnotu spravedlnosti jen v kulturní, nikoli v materiální rovině. A to se svým politickým angažmá snažím měnit.
Na nedávném sjezdu jste si přitom odhlasovali zrušení kvót pro ženy a mladší straníky a stranice. Vy jste jediná žena ve stávajícím předsednictvu. Není vám těch ztracených kvót trochu líto?
Přijde mi to škoda, já s tím opatřením původně nesouhlasila. Na druhou stranu jsem po několika debatách pochopila, že v naší straně volíme mezi akceschopností a kvótami. A já jsem se v tento moment rozhodla pro akceschopnost. Není to tak, že bych si myslela, že kvóty nejsou potřeba. Naopak, ukázaly se jako nejlepší nástroj, jak ženy do politiky dostat. Jenže sociální demokracie kdysi zavedla kvóty, ale žádné další podpůrné a doprovodné programy – mentoring, cíleně vzdělávací akce. Tak to znám z Německa. S předsedou Hamáčkem jsme se proto dohodli, že chceme na podobných programech na podporu žen a mladých lidí ve straně pracovat, aby to nevnímali tak, že jsme je zrušením kvót pohřbili.
Proč si myslíte, že je důležité, aby ženy do veřejného prostoru vůbec vstupovaly?
U politiky je to jednoznačně otázka kompetencí: čím pestřejší složení politiků a političek, tím širší paleta zkušeností a tím i kompetentnější rozhodování. Jen taková politická reprezentace může zastupovat a zohledňovat různé perspektivy. Hodně to vidím třeba na vládě: největší problém mé generace je možnost skloubit práci a rodinu. Ne proto, že by ženy byly nějaké kariéristky, ale čistě proto, že přece taky potřebují vydělávat peníze. Copak se dnes dá vyžít z jednoho příjmu, když máte rodinu? A když se podívám na vládu, jsem jediný člověk, kterého se otázka slaďování týká. Ostatní to vůbec nezajímá, a i proto to téma vláda veřejně nekomunikuje. Souvisí to samozřejmě s tím, že co si lidé nezažijí na vlastní kůži, tomu často nevěří. A v politice to pak neprosazují.
Existuje ale vůbec něco jako ideální slaďování?
U nás se málo mluví o tom, že slaďování je především hrozná dřina. Odměnou za ni je ale možnost žít v různých světech. Já jsem zastánkyní absolutně svobodného přístupu: každý ať si to nastaví, jak mu to vyhovuje. Jenže právě v otázce slaďování to vyžaduje celou paletu podmínek. A ty stále chybí. Což ale neznamená, že práce a rodičovství nejsou dohromady extrémně náročné disciplíny.
Pokud má někdo pocit, že minimální mzda 13 300 Kč je luxus a že průměrná rodičovská 8000 je adekvátní odměna za výchovu dětí, tak ať mi klidně říká Venezuela.
Mluvíte o podmínkách: v české společnosti je řada rodičů, převážně matek, které se do práce vracejí, protože musí. Svobodná volba je ovlivněná jejich socioekonomickým statusem. Jak se dá z vaší pozice těmto lidem pomoci?
Právě s ohledem na tyto skupiny chci navýšit rodičovský příspěvek. Uvědomuju si, že návrat do práce je pro většinu rodičů ekonomická nutnost a těch osmdesát tisíc navíc, rozložených do toho nejběžnějšího, tedy tříletého rodičáku, znamená přilepšení o něco přes dva tisíce korun měsíčně. Zásadní je i tlak na růst mezd a platů, jenže skoro tři pětiny žen u nás mají plat do dvaceti tisíc korun. To znamená, že při stávajícím tempu růstu cen se bohužel chudším lidem růst mezd a platů vyplácí jen trochu – ne tolik, aby rozdíl mezi rodičovským příspěvkem a platem mohl být zásadně motivační třeba pro návrat do práce na plný úvazek. Přitom se dnes pohybujeme v hospodářské konjunktuře. Hodně mých kritiků mluví o tom, že u nás na ministerstvu rozhazujeme peníze za nesmysly. Přitom i když se České republice daří a ekonomika šlape, náklady na život rapidně stoupají. Dobře je to vidět na nákladech za bydlení nebo na cenách potravin. Touto optikou rostou mzdy vlastně pomalu.
Vaší nejviditelnější agendou je rodinná politika. Dnes, uprostřed probíhající klimatické změny, se ale objevují názory, že mít děti znamená uvrhnout je do světa, ve kterém nebude možné žít. Co tedy nabídnout mladým lidem tváří v tvář ekologické katastrofě?
Podle mě je porodnost klíč k udržení sociálního státu a osobně si myslím, že mít děti je jedna z mála věcí, které jsou v našich životech opravdu smysluplné. Je ale fakt, že klimatická změna se u nás jako téma prosazuje pomalu a těžce. Velké vize ve státě, který je tak malý, úplně nefungují. To neznamená, že se chci zbavit odpovědnosti, ale připadá mi, že musíme vyřešit ještě hodně dalších problémů a že momentálně nemáme v Česku úplně kapacity na řešení klimatické změny.
Mladá generace se ale zlobí: cítí se okradená o svou vlastní budoucnost, tisíce lidí vyšly do ulic. Už třeba jen pro ně je nutné tu otázku zvednout a do veřejného prostoru dostat, právě proto, že klimatická změna má i sociální rozměry a sociální dopady. To nejsou témata pro vaši stranu?
My teď v sociální demokracii chceme udělat novou, v uvozovkách stínovou vládu. A já myslím, že oblasti životního prostředí by slušel právě někdo mladý, ideálně žena, která by tato témata začala konečně komunikovat s ohledem na západní diskurz.
Jak se vám osobně vůbec funguje v tom maskulinním politickém provozu? Přeci jen je poměr mezi ženami a muži v českém veřejném prostoru osmdesát ku dvaceti procentům. Máte vy sama zkušenosti s diskriminací nebo sexismem?
Já jsem si vždycky myslela, že české politické prostředí bude přísnější. Musím říct, že s přímou diskriminací jsem se nesetkala. Na začátku se vůči mně ženy i muži napříč politickým spektrem chovali dost přehlíživě a arogantně. Říkalo se, že jsem šedá myš, což jsem doufám svým chováním dokázala rychle vyvrátit a myslím, že jsem všem dala najevo, že takové zacházení odmítám. Někdy jsem také hodnocená podle vzhledu, což je samozřejmě nepříjemné a bohužel běžné.
Jak se vyrovnáváte s nálepkou „Venezuela“?
Tyhle nálepky značí jediné – názorovou a ideologickou vyprázdněnost. Já jsem to před časem říkala na sjezdu: pokud má někdo pocit, že minimální mzda 13 300 Kč je luxus, že průměrný důchod 13 300 je důstojné stáří, že 19 000 za celodenní péči o zdravotně postižené osoby je ocenění této psychicky a fyzicky náročné práce, že průměrná rodičovská 8000 je adekvátní odměna za výchovu dětí, tak ať mi klidně říká Venezuela. Z mého hlediska jsou tyto částky stále velmi nízké. Jejich navyšování není žádné rozhazování. Tečka. Za tím si stojím.
Občas mi česká politika přijde „falešná a prázdná“, protože se nemluví konkrétně o tom, co znamená údajné plýtvání, kterého se dopouštím. A navíc: nejčastěji se nad ním ušklíbají lidé, kteří z nízkých mezd žít nemusí a kterým chudoba nehrozí.
A nezaspala trochu ČSSD v poslední době? Exekuce, nízké mzdy, nízké důchody, nedostupné bydlení, dvourychlostní vzdělání – to vše tu přece máme už dlouho. Má vaše strana ještě co nabídnout?
Jsem přesvědčená, že má. Když se vracíme k těžkým ekonomickým tématům, která nám v posledních letech nepřišly sexy, zájem to budí. Vnímám to ze všech stran: témata jako přerozdělování a nespravedlivé nastavení systému se musí komunikovat i jinak než jako výseč sociální politiky. Potřebujeme silný národohospodářský tým, který se tomu bude věnovat a dokáže to srozumitelně komunikovat s veřejností.
A bude to v éře partikularizované sociální politiky, kterou předvádí Andrej Babiš, fungovat? On je dnes ten, kdo vám krade elektorát tím, že různá drobná a nesystémová opatření vydává za projev svého sociálního cítění, a zároveň se distancuje od levice, je reprezentant velkého kapitálu a ztělesňuje nevídanou kumulaci moci. A vy jste s ním v koalici. Co tedy zbývá ČSSD? Jak tematizovat třeba přerozdělování nebo odliv kapitálu do zahraničí?
Je tam velký prostor. V dohledné době nás čeká boj o dostupné bydlení, a to je velké společenské téma. Kdybychom měli navyšovat důchody tak, aby to kopírovalo nárůst cen za bydlení, muselo by jít o několik tisíc měsíčně navíc. Bydlení se ale týká i mladých lidí, kteří bez něj nemají motivaci zakládat rodiny. A ANO má už několik let Ministerstvo pro místní rozvoj, které v otázce bydlení těžce zaspalo. Další téma jsou exekuce – i když někoho zabijete, dostanete šanci fungovat znovu, ale dlužnictví je u nás na rovině nevolnictví. A pak tu máme samozřejmě otázku daní obecně. Všichni mi vyčítají, že mám obří rozpočtovou kapitolu, jenže to jsou všechno mandatorní výdaje, já bohužel nemám jak šetřit. Ať mi všichni ti kritici, kteří po mně chtějí úspory, řeknou, kde by si je představovali? V důchodech, v rodičovské, v příspěvcích na péči o zdravotně postižené? Takže prostor se musí vytvořit jinde a očekávám i debatu nad hladinou zdanění.
Mluvíte o exekucích, ale byli to i vaši poslanci, kdo nehlasoval pro senátní novelu insolvenčního zákona, která mohla opravdu pomoci lidem, kteří v pasti nespravedlivě vymáhaných dluhů natrvalo uvízli. Jak si to máme vykládat?
Zřejmě hrál roli strach z toho, že se z té novely stane motivační systém pro další zadlužování. Kdyby ta novela dopadla v senátu jinak, tak ten rozpor ve straně nenastane.
Když jsem sama začala pracovat na ministerstvu, žila jsem ještě pořád ve sdíleném bytě se třemi lidmi. Představa, že si lidé po studiu koupí byt, je u nás úplně mimo realitu.
Jenže tato novela byla nejblíž moderním a západním verzím oddlužení, na takovém Slovensku je ještě liberálnější a pomohla velkému množství lidí. Navíc zadlužování souvisí víc než s finanční negramotností s chudobou, což jasně prokázala data společnosti Median: lidé si půjčují na důstojný život, ne na dárky a dovolené. Problém exekucí je tedy skrytá chudoba, ne nějaká rozežranost.
Tohle je velký problém, protože skrytá chudoba je také špatně identifikovatelná chudoba. Navíc v prostředí, ve kterém je ostuda nemít peníze, je to pro takové lidi velké stigma. Uvědomovala jsem si to na debatách o obědech pro děti zadarmo: přihlásit se do takového programu musí být psychicky náročné, přiznáváte tím, že nemáte ani na obědy pro vlastní děti. My si pořád myslíme, že máme velký růst, ale reálně to řada lidí ani nepocítí.
Podle evropských dat je bezdomovectvím ohrožen každý, kdo na bydlení vynakládá více než 40 procent výdajů. Umíte si představit, kolik lidí je při akceptaci těchto propočtů ohroženo bezdomovectvím u nás?
Většina. Vezměte si, že když jsem sama začala pracovat na ministerstvu, žila jsem ještě pořád ve sdíleném bytě se třemi lidmi. Představa, že si lidé po studiu koupí byt, je u nás úplně mimo realitu. Ale nejde jen o to: jsou tu celé ohrožené skupiny, od seniorů přes mladé rodiny po sólo rodiče, ale i dalších lidí. Krize bydlení se dnes týká střední třídy.
Co s tím tedy plánujete dělat? Ukazuje se, že v České republice chybí komplexní politika bydlení, která by jeho dostupnost jakkoliv zajišťovala.
My jsme jako sociální demokracie neuspěli v minulém volebním období s prosazením zákona o sociálním bydlení. Ten problém mezitím narostl a musíme se začít bavit nejen o bydlení sociálním, ale především o bydlení dostupném. Chci, aby Ministerstvo pro místní rozvoj připravilo zákon o dostupném bydlení, který bude řešit všechny stávající problémy: nedostatečnou výstavbu bytů, to, že je tu spousta prázdných a nevyužívaných bytů i budov, to, že se u nás nepodporuje družstevnictví, že ve velkých městech Airbnb vytlačilo lidi z jejich domovů a že privatizace v uplynulých dekádách byla až moc masivní. Problém je, že nemáme ani žádnou relevantní analýzu dostupnosti bydlení v České republice a MMR to, zdá se, vůbec netíží. Strategie bydlení, která měla přijít na podzim, je odložená. My na to teď budeme se sociální demokracií určitě tlačit. Je nutné udělat řadu menších opatření, která ve svém důsledku snad zařídí, aby bydlení už nebylo luxusem.
Je to ale téma, které jsme samozřejmě měli uchopit už dříve. Obavy, že s ekonomickou krizí přijde kolaps, jsou dle mého oprávněné a může to vést i k trojnásobnému navýšení dávek na bydlení. Ale upřímně nechápu, proč namísto investice do bydlení a inspirací vídeňským modelem doplácíme dávkami drahé soukromé bydlení.
MPSV v této době připravuje úpravu příspěvků a doplatků na bydlení. Podle výzkumu, který se před lety tímto tématem zabýval, je u nás na tomto druhu dávky závislých hodně lidí. Nejčastěji to ale bývají rodiny, kdy se výpadek jednoho platu dorovnává právě příspěvkem na bydlení. Jaké změny chystáte a proč?
Máme několik opatření, jedná se o parametrické změny. Já si velmi dobře uvědomuji, že tyto dávky jsou jedinou státní podporou bydlení u nás, navíc mají klesající tendenci a je vidět, že podpora je čím dál menší a důvody, proč se tak děje, jsou rozhodně v rozporu se sociální politikou státu. Teď mám na mysli bezdoplatkové zóny nebo nenavyšování životního minima. Jeden z mých cílů je, abychom neublížili zranitelným skupinám obyvatelstva. Vím, jaký panuje diskurs ohledně dávek na bydlení. Ale navzdory představám je jedna z častých možností zneužívání třeba ta, že rodiče koupí synovi byt na hypotéku, má tam trvalé bydliště, stát si nezjistí vyživovací povinnost a de facto tak sponzoruje někomu hypotéku. A přesně tyto případy chci řešit.
Pak jsou mezi vašimi návrhy i celkem sporné věci. „Aktivizace jako předpoklad výplaty dávek v hmotné nouzi“ – chcete, aby byly dávky na bydlení podmíněny sociální prací dlouhodobě nezaměstnaných nebo lidí, kteří se opakovaně dopustili přestupku proti občanskému soužití. O co tu jde?
Potřebujeme na tzv. „problematické lidi“ navázat práci, chceme je aktivizovat, pracovat s nimi. Lidé z vyloučených lokalit mi často říkají, že jim nevadí lidé na dávkách, ale to, že někteří z nich dělají strašný brajgl. Sociální práce je navázaná na vůli pracovat, jinak se k takovým lidem nedostanete. Já se teď bavím opravdu o extrémních případech lidí, kteří mají za měsíc desítky pokut.
A jak by to tedy vypadalo v praxi?
Je to věc, která se musí propracovat. Rámcově si ale představujeme, že lidem, kteří pobírají dávku hmotné nouze a zároveň spáchají tři a více přestupků měsíčně a odmítají aktivizaci přes sociální práci, bychom exekuovali dávky až do výše životního minima (tj. 3500 korun).
A v čem přesně se tohle liší od Drábkovy politiky?
A co byste dělala vy?
Já nejsem ministryně práce a sociálních věcí.
Máte zoufalé lidi, majitele bytů, kterým ty byty demolují někteří nájemníci. Z pokut si dělají dobrý den a všechno je jim jedno, odmítají spolupracovat se sociálními službami. Co s nimi?
A nezdá se vám, že je to dost extrémní? Kolik takových lidí bude? Málo v porovnání s těmi, kterým dávky na bydlení zachraňují střechu nad hlavou. Navíc mi připadá, že takový návrh nechápe dynamiku sociálně vyloučených lokalit. Když se třeba budeme bavit o přestupcích: institut nahlašování funguje i uvnitř komunity jako takové. A potom je nutné chápat, že to je další posílení obecní samosprávy, a to v represivních složkách.
Tohle všechno je věc přesné definice v zákoně. My jsme to diskutovali i s Agenturou pro sociální začleňování, pojistky, aby to obce nezneužívaly na nějakou šikanu, tam musí být. Uvědomuji si ta rizika. Jenže opravdu nevím, jak to jinak řešit. Zvlášť, když ve sněmovně leží návrh ODS, který chce jít mnohem radikálnější cestou a povolit exekuce i na životní minimum.
A co za přestupky by to mělo být?
Hlavně narušení sousedského soužití.
A nepřemýšleli jste v ČSSD spíš nad tím, že se vydáte cestou politiky ukončování bezdomovectví, založeném na principu Housing First?
Já považuji bezdomovectví za jeden z nejhorších sociálních problémů dneška. Projekty podobné těm, jako je brněnský Rapid Re-Housing, od začátku podporuji a hodlám v tom pokračovat. Jen nevím, jak jejich plošnějšího zavedení dosáhnout bez zákona o dostupném bydlení. Budeme tyto projekty financovat z evropských fondů a jen na některých místech republiky budou světlá místa? A jakmile toto financování skončí, skončí i projekty samotné? Housing First je totiž efektivní, ale bohužel také velmi nákladné opatření.
Kdybyste měla říct, co je pro vás největším politickým úspěchem, kterého jste ve své funkci dosáhla, co by to bylo?
Já jsem doposud dělala spíše rychlá, jednodušší opatření. Bylo potřeba se napravit oblasti, které byly nejvíc podfinancované. Ale nejvíc jsem si odpracovala zvyšování minimální mzdy, jehož prosazení bylo opravdu náročné. Teď přichází na řadu několik nutných reforem, přičemž proměnu rodinné politiky už máme částečně za sebou. Tam považuji za zásadní zavedení zálohovaného výživného. Dále chystáme velký „balíček zaměstnanosti“, jehož cílem je zefektivnit Úřady práce a připravit zemi na nastupující průmysl 4.0 a ekonomickou stagnaci. Rádi bychom také zkrotili prekarizaci práce, kontrolovali agentury a snížili množství nejistých úvazků. I přes rekordní čísla na trhu práce máme stále strukturální nezaměstnanost u lidí starších padesáti let a žen s malými dětmi. Dále už zmíněná revize dávek na bydlení a kontrola toho, kdo reálně ten systém ždímá.
A jak těžké bude tato opatření protlačit s Andrejem Babišem coby předsedou vlády?
Uvidíme. Opravdu náročná bude debata kolem důchodového systému, ale tu je nutné vést. Pan premiér opakovaně říká, že podpora rodin je součástí jeho politiky. Část mé agendy byla navíc součástí programového prohlášení vlády.
Když se podíváte do budoucnosti, jakou vidíte společnost?
Já bych si nejvíc přála, aby tu lidé už neměli existenční starosti. Snažila jsem se to jednou vysvětlit trampolínou: chci sociální systém nastavený tak, aby každého, kdo klopýtne, odrazil zpátky do normálního života, ne pohltil a uzavřel ve svých sítích.
Věřím také v systém postavený na práci. Práce je důležitou součástí identity každého z nás. Dnes jde o to, aby nebyla prekarizovaná a aby lidem navracela důstojnost. Když lidé budou mít jistotu, že se prací uživí, budou tolerantnější, budou mít možnosti se dále intelektuálně rozvíjet a budou tu žít v menším stresu.