Foto U.S. Embassy Tel Aviv, Wikimedia Commons (CC BY 2.0)
V úterý 9. dubna proběhly izraelské parlamentní volby – a opět předčasné. Hrozily už od letošního listopadu, kdy kvůli situaci v Gaze opustil vládu ministr obrany Avigdor Lieberman a jeho strana. Krize byla sice zažehnána, ale premiér Benjamin Netanjahu se rozhodl pro vypsání voleb předčasných, a to krátce před vypršením mandátu jeho vlády. Věděl totiž, že jeho podpora navzdory skandálům roste, a navíc se šikovně vyhne pravidlu, podle něhož by se nemohl stát premiérem více než dvě plná volební období po sobě. Podle očekávání se zřejmě opět stane předsedou vlády, což bude už pátá koalice, v jejímž čele stane – a čtvrtá v řadě.
Kdo sledoval první odhady výsledků voleb a sčítání hlasů, musel mít nutně pocit déjà vu. Situace byla podobná několika posledním volbám jako vejce vejci. Politicky „nesmrtelnému“ Netanjahuovi a jeho Likudu předpovídaly průzkumy těsnou prohru; jeho hlavní vyzyvatel – kterým už v poslední době není upadající Strana práce, ale zpravidla nová centristická uskupení, jako je strana Modrá a bílá v čele s vysloužilým generálem IDF Bennym Gantzem – se podle dotazů u volebních místností zdál být jasným vítězem. Netanjahu však měl i přes bezpočet skandálů a závažná korupční obvinění mezi Izraelci větší podporu než kdy předtím a pohodlně sestaví další pravicově nacionální vládu.
Volby nenabídly žádnou alternativu
Na izraelské volby je těžké se dívat s nadějemi už proto, že se tamní rozložení politických sil prakticky nemění. Pravidelně totiž ukazují obdobný poměr sil mezi sekulární a náboženskou pravicí, středem a liberálnímí a levicovými stranami, včetně stran arabských. Od sedmdesátých let, kdy se poprvé dostala do popředí pravice, se v čele vlády ocitl jen třikrát levicový premiér. A Netanjahu je jasným symbolem této nové éry.
Snad jedinou dobrou zprávou letošních izraelských parlamentních voleb je to, že se do Knesetu nedostala krajně pravicová náboženská strana Zehut.
Podrobnější pohled na izraelskou politickou scénu ukazuje, že nejsilnější strany nalevo od Likudu, jako tradiční Strana práce a středové formace Kadima, Sionistická unie nebo nejnověji Gantzova strana Modrá a bílá (vzniklá pouhé dva měsíce před volbami), nepředstavují skutečnou alternativu. Aspoň tedy pokud jde o postoje těchto stran k palestinské otázce.
Jak podrobně doložil na své pražské přednášce izraelsko-kanadský novinář David Sheen, izraelská pravice i levice se možná navenek liší v rétorice, ale ve skutečnosti obě síly pracují na zabetonování současného apartheidního režimu. Pokračují totiž ve výstavbě osad, blokádě Gazy i v masakrování tamních obyvatel a pod nejrůznějšími záminkami fakticky neumožňují odblokování situace. I to je možná příčina hluboké krize tradiční izraelské levice, která v letošních volbách skončila s necelými pěti procenty a šesti mandáty oproti devatenácti, které získala v minulých volbách.
Pokud by vůbec měla být nějaká alternativa ve hře, musely by ji představovat strany jako levicově-sionistický Merec. Ten zřejmě jako jediný upřímně prosazuje bezodkladné ukončení okupace, dvoustátní řešení a zásadní proměnu postavení palestinských občanů Izraele, případně skupina arabských stran, jež z různých východisek dospívají k postsionistické vizi jednoho demokratického státu pro dva národy. Podívejme se ale realitě do očí. Merecu odevzdalo hlasovací lístek v posledních volbách jen 3,6 procenta voličů“, dva bloky arabských stran získaly něco přes osm procent a celý tento liberální blok bude mít v Knesetu dohromady jen čtrnáct ze sto dvaceti mandátů. Reálná naděje na vnitropolitickou změnu je tedy nemyslitelná.
Děsivá kampaň krajní pravice
Něco ale výsledky voleb o náladě panující v Izraeli přece jen vypovídají. Volbám totiž předcházela vyhrocená kampaň některých ultrapravicových stran. Za zmínku stojí údajně ironický, leč mimořádně nevkusný volební spot strany Nová pravice, ve kterém na sebe dosluhující ministryně spravedlnosti Ajelet Šakedová stříká parfém s názvem „fašismus“ a prohlašuje: „Mně to voní jako demokracie.“ Anebo jiné volební video, v němž Oren Chazan, poslanec za stranu Likud, zastřelí v opět rádoby humorném rámci westernové parodie lídra arabské strany Balad.
Ještě hrůzostrašněji působilo rozhodnutí izraelské volební komise, která vyřadila z kandidatury koalici arabských stran Raam-Balad a jednoho židovského kandidáta z arabské strany Chadaš. Komise naopak povolila kandidaturu ultrapravicového extremisty Micha’ela Ben Ariho a jeho strany Židovská síla. Toto rozhodnutí naštěstí posléze zvrátil Nejvyšší soud, který kandidaturu arabské koalice povolil a naopak vyřadil Ben Ariho stranu, odkazující se na nechvalně známého extremistu Meira Kahaneho. Velmi radikální slova zazněla také z úst Benjamina Netanjahua, který ve snaze obhájit svoji pozici premiéra mluvil o anexi osad na Západním břehu.
Skepse z politického prostředí, které se posouvá čím dál víc doprava, se projevila zvláště na arabských voličích. Letos jich šlo volit o 150 tisíc méně než v minulých volbách. Dříve volilo asi šedesát procent Palestinců s izraelským občanstvím, kdežto nyní to bylo pouhých třicet procent. Arabové přitom tvoří jednu pětinu obyvatel státu a jejich hlas by mohl vyvíjet aspoň nějaký nátlak na Kneset. Skepsi izraelských Arabů zřejmě ještě více prohloubil zákon o národním státu, který mluví pouze o Židech jako o občanech Izraele, a dále je tak odcizuje od Státu Izrael. I když jsou totiž izraelští Arabové formálně jeho občany, dopadají na ně desítky diskriminačních zákonů, skrytě či otevřeně rozdělujících práva podle etnického klíče.
Trumpův dárek Netanjahuovi
Dnešnímu nepříliš lichotivému stavu v Izraeli odpovídá i zahraničněpolitická situace. Pro Netanjahuovu vládu jde o téměř ideální stav. Po dvou letech Netanjahuova druhého vládnutí se začal rýsovat nový Blízký východ ve světle revolucí arabského jara. V letech 2011–12 se totiž mohlo zdát, že arabské diktatury budou již brzy minulostí. Zejména bolestivý měl být pro Izrael pád jeho neoficiálního spojence Husního Mubáraka a nástup prezidenta a vysokého představitele Muslimského bratrstva Muhammada Mursího. V sousední Sýrii to vypadalo také všelijak a v Izraeli se dokonce ozývaly hlasy, že možná by přece jen bylo lepší, aby tam zůstal u moci „známý nepřítel“, tedy Asad.
Izrael se mohl právem obávat nejvíc toho, že se děním u sousedů budou inspirovat také Palestinci. Situace se však začala brzy obracet ve prospěch Izraele. V Egyptě se dostal k moci diktátor Sísí, který orientaci Egypta vrátil tam, kde byla za Mubáraka. Izrael má tak v Egyptě opět přinejmenším tichého spojence. Navíc poslední roky Izrael začal navazovat dobré vztahy i se Saúdskou Arábií, Spojenými arabskými emiráty a s Ománem. Izraeli nic nehrozí ani z válkou zničené Sýrie, ve které má Asad zatím dost starostí, aby vůbec konsolidoval moc.
Od roku 2009 se také relativně ochlazovaly vztahy Izraele s USA. Prudký obrat nastal po nástupu Donalda Trumpa, ve kterém má izraelský premiér tak věrného spojence, že mu nedělá problém odporovat mezinárodnímu právu. Na jaře roku 2018 totiž Trump uznal Jeruzalém za hlavní město Izraele a nyní, těsně před volbami, uznaly USA izraelskou anexi Golanských výšin. Oba tyto kroky můžeme vidět jako Trumpovu snahu posílit Netanjahua v domácí politice. Uznání Golanských výšin někteří analytici a komentátoři dokonce neváhali označit za Trumpův dárek Netanjahuovi k volbám.
Neúspěch malých stran
Snad jedinou dobrou zprávou letošních izraelských parlamentních voleb je to, že se do Knesetu nedostala strana Zehut – krajně pravicová náboženská strana, jejíž lídr Moše Feiglin otevřeně mluví o zbourání mešity al-Aksá v Jeruzalémě. Zehut se navíc poněkud bizarně pokusil na poslední chvíli uspět v kampani s libertariánským návrhem legalizace marihuany.
Stejně tak nezískala dost hlasů ani strana Nová pravice – jakýsi méně nábožensky fundamentalistický pohrobek rozštěpené strany Židovský domov – v čele s Naftalim Bennetem a Ajelet Šakedovou. Ti ani přes svou zoufalou kampaň s cílem zalíbit se nacionalistickým a šovinistickým voličům nepřekročili povinný minimální práh 3,25 procenta hlasů. Lze říct, že se proti těmto malým stranám obrátil volební zákon schválený už před minulými volbami do Knesetu, jehož zjevným cílem bylo odstavit od parlamentního zastoupení malé arabské strany.
Autoři jsou publicisté.