Foto Petr Zewlakk Vrabec
Když šli Češi a Češky volit do Evropského parlamentu minule, nebylo to příliš slavné. K urnám se dostavilo něco přes osmnáct procent voličů. Letos byla účast o deset procentních bodů vyšší, to samo se ale nedá považovat za úspěch. Jak předpověděla agentura Median, z vyšší volební účasti těží ty strany, které Evropskou unii kritizují – především ODS a SPD. Oba pravicové subjekty tedy mají co slavit: SPD vystoupala z nuly na dva mandáty a ODS ze dvou na čtyři. Okamurovi protofašisti se do Evropského parlamentu těší – posílí nacionalistickou frakci Evropa národů a svobody (ENF). Tomio Okamura na tiskovce strany pochopitelně mluvil o velkém vítězství svých přátel. Marine Le Pen porazila Macrona a v Itálii zvítězila protiimigrační Liga vedená Matteem Salvinim. Úspěch slaví i konzervativci: v Polsku přesvědčivě zvítězilo vládní Právo a spravedlnost (PiS) a v Maďarsku získal Fidesz Viktora Orbána 14 z 21 mandátů. Je přitom zjevné, že hranice mezi nacionalisty a konzervativci se stírají. A to i u nás.
Euroskeptická ODS
„Mně to přijde přehřátý,“ reagoval včera Alexandr Vondra na dotaz, jak vnímá situaci v Polsku a Maďarsku. Nejúspěšnější skokan letošních voleb, který z patnáctého místa kandidátky ODS doputoval až na druhou pozici, se do politiky vrací po sedmi letech. S kolegy z PiS si určitě sednou. Spolupráci koneckonců potvrzuje i volební lídr a stálice evropského občanskodemokratického nebe Jan Zahradil. Předák frakce Evropských konzervativců a reformistů (ECR), která je označována za light verzi krajně pravicových a nacionalistických frakcí, už s těmito stranami dlouhodobě spolupracuje. I včera sice Zahradil podával svou politiku jako „rozumnou alternativu, která odmítá oba extrémy“, ve skutečnosti se ale z občanských demokratů postupně stává strana takzvaně antisystémového rázu, což je dnes paradoxně spojováno s politikou, která se snaží zachovat status quo a bojuje ve falešných kulturních válkách, kde šermuje právě pojmy jako „neomarxismus“, „politická korektnost“, „diktát Bruselu“ nebo „návrat komunismu“, aby odvrátila pozornost od skutečných problémů a svezla se na vlně kulturní naštvanosti.
Konzervativci a nacionalisté dokážou dnes voličům nabídnout víc než levice, která v řadě zemí pohořela, což bude mít za důsledek oslabení evropské socialistické a demokratické frakce.
ODS je se svým „euroskepticismem v mezích zdravého rozumu“, který je jen o stupeň lepší než to, k čemu se zavazuje SPD, pevnou součástí českého i evropského systému, a přesto působí alternativně. Bratříčkování s hegemonem frakce PiS o tom jasně vypovídá. Petr Fiala si jistě zaslouží obdiv za to, že se mu před voliči daří vytvářet úplně opačný dojem – v tomto ohledu se ukazuje jako překvapivě schopný politik. V jedné věci má ale Vondra pravdu: konzervativci a nacionalisté dokážou dnes voličům nabídnout víc než levice, která v řadě zemí pohořela, což bude mít za důsledek oslabení evropské socialistické a demokratické frakce (S&D). V Česku je navíc výsledek levicových stran vyloženě tristní.
ČSSD bez mandátů
Nejhorší výsledek zaznamenala vládní ČSSD. Posměšně si do ní rýpnul především předseda ODS Petr Fiala, který mluvil o tom, že evropské volby můžou být svého druhu referendem o vládě. To sice není tak úplně pravda, ale vzhledem k výsledku sociálních demokratů se nemá smysl tvářit jakkoliv shovívavě. Ačkoliv strana postavila do voleb zajímavý mix progresivních a osvědčených kandidátů, jejich kampaň byla tristní. Nebylo z ní absolutně jasné, co a pro koho žádají, na jaké voliče cílí, co chtějí v Evropské unii dělat, čí zájmy hájit a jaká témata řešit. Sociální demokraté nedokázali prodat ani poctivou práci Pavla Poce a Olgy Sehnalové, kteří se v uplynulém volebním období řadili k našim nejlepším europoslancům, a vystačili si se směšnou kampaní jakýchsi červených karet, ze které nebylo poznat, co si o EU vlastně myslí. Možná to byl strategický tah, ale nevyšel.
V atmosféře, kdy buď musíte být jednoznačně a nezpochybnitelně pro Evropskou unii, anebo ji musíte tvrdě kritizovat, nedokázala ČSSD zaujmout žádný postoj a ztratila všechny čtyři mandáty. Byla by ale chyba vyčítat to vybraným kandidátům – ti totiž byli tím nejlepším na celé kampani. Jako by se ale pohybovali mimo stranickou základnu, kdesi na okraji, kde není podpora vedení ani dobrý marketingový tým. ČSSD tak navzdory obměně vedení stále působí bezradně, a jestli se brzy něco nezmění, čeká ji definitivní vymazání z české politické mapy. Sto čtyřicátý první rok od založení strany se totiž klidně může stát i rokem posledním.
KSČM dala EU Konečnou
KSČM bude v Evropském parlamentu reprezentovat Kateřina Konečná, která svůj mandát obhájila. Strana letos vsadila na překvapivou trojici v čele kandidátky: Konečnou na plakátech doplňoval Andrej Bóna a Arťom Korjagin, dva mladí kandidáti (Bónovi je jen 23 let), kteří se zkostnatělé konzervativně-nacionální KSČM vymykají. Komunisté nabídli i relativně zajímavý program, ve kterém nechyběla ekologická témata nebo útok na ekonomické nerovnosti. Jenže jejich voliči se drobným progresivním obratem nenechali oklamat: druhý Bóna se propadl na šesté místo, třetí Korjagin dokonce na místo desáté. Naopak nejvíc kroužků získal Zdeněk Ondráček, který se vyšplhal až na druhé místo. Kdyby byli komunisté jen o trochu úspěšnější, seděl by v Evropském parlamentu místo demokratického socialisty Bóny právě on.
Jestli to o něčem svědčí, pak především o naivitě obou mladých kandidátů. Představa, že lze zevnitř obrodit stranu, která svůj elektorát po léta láká xenofobními, národoveckými a zpátečnickými vějičkami, byla nerealistická. Žádný obrat směrem k jinému typu levicové politiky – třeba i populistickému, ale založenému na komunikaci třídních nerovností a mocenských disproporcí – se u komunistů nekoná. Jak by také mohl, když podporují vládu velkokapitalisty a v představách Vojtěcha Filipa se pod slovem levice vynořuje těžba uhlí, nacionalismus a povinná práce pro všechny. Smutné je, že na iluzi o lepší KSČM skočila i část nové levice. A to před volbami strana žalovala Tomia Okamuru, že o nich šíří škaredý hoax: chtějí prý přijímat uprchlíky z Afriky! „Okamura lže! TV Nova mi dává za pravdu. KSČM nehlasovala pro migranty z Afriky,“ horovala Konečná na svém Facebooku, aby voličům dokázala, že solidarita opravdu není u komunistů na programu dne.
Zelená politika bez Zelených
Křečovitý výraz ve tváři Petra Štěpánka ze Strany zelených na tiskové konferenci Spojenců pro Evropu mluvil za vše. Čeští Zelení nejdřív vstoupili do této koalice, potom dlouho zatloukali, že by všichni kandidáti včetně těch zelených v případě úspěchu museli do EPP, kde sedí třeba i Orbánův Fidesz, a nakonec si napsali na Facebook tklivý status o tom, že Evropou se valí zelená vlna, která snad jednou doputuje i k nám. Už se tak sice děje, ale Zelené k tomu nikdo nepotřebuje. Ostatně, i kdyby se za Spojence dostali ještě další dva lidé, Štěpánek, pátý na kandidátce, by to nebyl. Ačkoliv mělo toto uskupení údajně jeden z nejzelenějších programů a ačkoliv ho volila i řada levicověji orientovaných městských liberálů, zasednou nakonec Spojenci v Europarlamentu bez zelených kandidátů. Na jejich vítězství je zajímavé snad jen to, že Jiří Pospíšil, lídr kandidátky z TOP 09, se propadl na druhé místo, a naopak Luděk Niedermaier za tutéž stranu skončil jako absolutní vítěz těchto eurovoleb. Slepenec Spojenců má nicméně co slavit i bez Pospíšila. A spolu s nimi i KDU-ČSL, kteří byli v kampani sice neviditelní, ale můžou se spolehnout na své disciplinované voliče.
ANO a Piráti: až moc ambicí
Vsázet se, že při komentování výsledků voleb použije Andrej Babiš slovo „kampaň“, nemá už ani smysl. Premiérovo rozladění, jakkoliv se snažil vypadat klidně, bylo včera jasně patrné: je zvyklý vyhrávat a chce víc. Zároveň pro něj – podobně jako pro sociální demokraty – nebylo snadné zaujmout ten správný evropský postoj. Heslo „Silné Česko“ sice působilo lákavě, ale většině voličů ANO bude Evropská unie spíš ukradená – zajímá je, co se děje tady, a Babiše tak podpořili méně, než by tomu bylo u jiných voleb. Ostatně kandidáti a kandidátky strany byli skoro neviditelní a vlastně o ně ani pořádně nešlo. Důležitý byl Babiš v červené čepici, rozezleně házející kokakolu do koše.
Před volbami to dlouhou dobu vypadalo, že největším vyzyvatelem Babiše budou Piráti. Ambiciózní parta, která jako jediná dokáže konkurovat Babišovi na poli politického marketingu (jejich kampaně patří obecně k těm nejlepším v české historii), se tvářila, že na to má. Naposledy nezískali nic, bylo by tedy v pořádku vydávat každý mandát za úspěch. Ale vzhledem k tomu, jak „rozjetí“ Piráti byli, to prostě nejde. Bylo to cítit i z vyjádření předsedy strany: chtěli být prostě druzí. Do Evropského parlamentu nakonec putují tři jejich zástupci. Plusem je, že se straně podařilo mobilizovat mladé voliče a voličky, a také, že u nich můžeme počítat s environmentální politikou. Zároveň stále není jasné, do jaké frakce se Piráti připojí. Aspoň podle profilu dvojky kandidátky Markéty Gregorové, šéfky Evropské pirátské strany, by jich v ALDE byla vyloženě škoda. O tom, kam se trojice Kolaja, Gregorová a Peksa vydá, se bude asi jednat i uvnitř strany. Vzhledem k tomu, že se Piráti profilují jako progresivní síla v české politice, byla by přílišná opatrnost a sázka na pravicový liberalismus zbytečně zpátečnická.
Buď, anebo
Výsledky voleb do Evropského parlamentu v Česku se nijak extrémně neliší od těch celoevropských. Sledujeme posilování protiunijních, národoveckých partají. Ty spolu navíc vytvářejí silnou internacionálu, spolupráce jim jde. Sympatický je naopak vzestup zelené politiky, která se ve většině západních zemí stala novou baštou levicových liberálů. Právě zelená politika bude na evropské úrovni extrémně potřeba. Nejzásadnější globální výzva, které dnes čelíme, se týká změny klimatu a pro její řešení bude potřeba širokých koalic a systémových opatření. Těch se ovšem nedočkáme od autoritářských konzervativců ani od nacionalistů, kteří budou tento typ evropské politiky naopak odstřelovat a používat jako další střípek do příběhu o zlé socialistické Evropské unii. Vágně definované výkřiky o tom, jak je EU skvělá a dokonalá, je ale neporazí. Stejně jako na národních úrovních je i na té evropské nutné brát voliče nacionalistů v potaz – třeba jako lidi, které zklamal poslední vývoj a jejichž strach a pocit ohrožení dokážou lidé jako Le Pen nebo Okamura komunikovat lépe než kdo jiný. V těchto evropských volbách uspěli hlavně ti, kteří měli jasnou pozici – ať už proevropskou, nebo naopak velmi kritickou. Ostatní svá očekávání nenaplnili. I přes relativně nízký výsledek Andreje Babiše zde žádný důvod k oslavám není: zůstáváme totiž polarizovaní.
Autorka je redaktorka Alarmu.