Foto YouTube
Absolvovala jste výcvik v metodě otevřeného dialogu, která je alternativou k nejrozšířenějšímu biologickému modelu léčby psychických potíží. Co vás vedlo k tomu začít se vzdělávat právě v otevřeném dialogu?
Můj zájem o otevřený dialog pramení z mé vlastní zkušenosti, z mých děsivých zážitků s psychiatrií. Začala jsem ho u Marka Hopfenbecka studovat třikrát, protože jsem byla vždy znovu hospitalizována. Na potřetí jsem to dokončila. Měla jsem velkou motivaci a potkala díky studiu lidi, kteří věří podobným věcem. Objevit otevřený dialog pro mě bylo jako najít nebe v pekle.
Otevřený dialog léčí i závažnější problémy, jako je psychóza nebo různé druhy závislostí. Na jakých principech funguje?
S člověkem, který takzvaně stojí ve středu, tedy s příjemcem péče, se do dvaceti čtyř hodin po zavolání schází menší tým profesionálů. Zpočátku třeba každý den a celkově tak dlouho, dokud je potřeba. Do dialogu vždy přizýváme členy rodiny či komunity. Každý je totiž součástí širší reality, ve které žije, a jeho potíže jsou s tímto prostředím a lidmi v něm bezprostředně spojené.
Užívám metaforu s traumatizovanými veterány z války. Nikdo by je neposlal zpět na bojiště. Ale nás, kteří jsme byli traumatizováni na uzavřených psychiatrických odděleních, posílají zpět mnohokrát.
Terapeuti otevřeného dialogu především naslouchají, sdílejí a další kroky a řešení se hledají společně. Nikdo tu není v pozici rozhodující autority. Každý hlas má svou váhu a odhaluje nějakou novou rovinu. Stává se, že v těchto chvílích spolu rodina poprvé doopravdy mluví. Poprvé v životě se lidé skutečně poslouchají. Úžasný je princip „akceptace nejistoty“. Ne vždy známe řešení hned, ne vždy víme, co dělat, a to je nutné přijmout. Někdy je také třeba chvíli mlčet – a je to úžasně léčivé.
Jako první Norka jste byla oficiálně léčena pro trauma způsobené nikoli psychickou nemocí, ale samotnou hospitalizací. Co bylo důvodem vaší hospitalizace a jak jste ji prožívala?
Trpěla jsem laktační psychózou a byla jsem proto pět měsíců na psychiatrii separována od svého prvního dítěte. Nebyla jsem nebezpečná, ale lékařům zřejmě vůbec nedošlo, že matka by neměla být oddělena od tříměsíčního kojence. Největším hororem pro mě byla takzvaná léčba. Před pěti lety jsem byla naposledy nedobrovolně hospitalizovaná a po propuštění jsem se nemohla zbavit silných úzkostí. Trvalo mi celých dvaadvacet let, než jsem svůj život získala zpět díky speciální léčbě traumatu u psychiatra, který opustil biomedicínský model zacházení s lidmi. Nikdy nebudu stejná jako dřív, ale už se nebojím vlastních pocitů a emocí, dokážu si s nimi poradit. Hodně mi v tom pomohlo i studium otevřeného dialogu.
Jak se v Norsku proměnila za posledních dvacet let péče na uzavřených psychiatrických odděleních?
Právě, že se téměř nezměnila. V některých ohledech to může být ještě horší, protože vše postupuje rychleji, například vás hned zamedikují. Neznáme přesné číslo, kolik lidí bylo psychiatrií poškozeno, ale nebude to málo. Na počtech ale tolik nezáleží – i kdyby šlo jen o pár lidí, musíme se tím zabývat. Užívám někdy metaforu s traumatizovanými veterány z války. Nikdo by je neposlal zpět na bojiště. Ale nás, kteří jsme byli traumatizováni na uzavřených psychiatrických odděleních, posílají zpět mnohokrát.
Co vám v nejtěžších dobách pomáhalo?
Setkávání s lidmi s podobnou zkušeností. Sdíleli jsme své prožitky, někdy podobné, jindy velmi odlišné, ale každopádně jsme byli zvědaví na zážitky ostatních, nepovažovali jsme je za projev patologie. Zvědavost je klíčem. Chtěli jsme porozumět tomu, co se skrývá za takzvanými symptomy psychózy.
Jak s odstupem času nahlížíte na psychotické stavy, které jste zažila? Je to šílenství, jak říká tradiční psychiatrie?
To jistě ne. Psychózy samotné jsem nikdy nelitovala, otevřela mi úplně novou perspektivu a ukázala neuvěřitelné schopnosti mého mozku a vědomí, které nepřestávám zkoumat. Psychóza má vždy nějaký hluboký smysl a je naprosto zásadní se o její význam zajímat. Nalézáme zde mnoho vrstev a významů, vyjádřených často jiným způsobem, než jsme běžně zvyklí, třeba v podobě metafor a archetypů. Kam se poděla zvědavost? Psychiatři by měli aktivně rozkrývat, co klient prožívá. Přitom praxe je přesně opačná. Tyto vnitřní obsahy jsou znevažovány, potlačovány a dlouhodobě utlumovány medikací. Lékaři se těchto projevů dokonce bojí – to jsem zažila vícekrát. A když lidé nemohou zkoumat své vlastní vnitřní děje, ať už jakékoliv, je to pro ně samo o sobě velmi traumatizující. Sami sebe se pak učí cenzurovat, jen aby se neocitli znovu v nemocnici. Otevřený dialog se o tyto obsahy naopak zajímá, nechává to podstatné vyjít na povrch a tím je přirozeně léčivý.
Pokud psychotická ataka není projevem nemoci, čím tedy?
To nelze zobecňovat. Musíte se zeptat každého zvlášť. Ale jen u velmi malého počtu případů se jedná o organické poškození mozku, které může způsobovat psychotické stavy. V uplynulých dvaceti letech jsem absolvovala stovky setkání a téměř vždy se lidem v životě stalo něco, s čím se nedokázali popasovat. Třeba i nevědomě to přikryli pokličkou. Tlak ale celé roky sílil, až už to psychika nevydržela a explodovala jako papiňák. Naslouchat příběhům lidí má smysl. Někdy nezjistíme, co se stalo, ale už samotný zájem o toho člověka má význam. Cítí možná poprvé v životě respekt ke svému prožívání. Rozvinula jsem takovou metodu, říkám tomu „psychosis whispering“. Je to respektující způsob jak být s lidmi, jak citlivě vstupovat do jejich vesmíru a nevznášet nárok na to, aby vešli do toho mého.
Proč je důležité pochopit jejich vesmír? Mají vůbec lidé v krizi zájem vás tam pustit?
Většina lidí, pokud to uděláte správným způsobem, vás pozve dál. Často mají velký strach, ale když pomalu vejdete do jejich světa s nimi, uklidní se. Lidé v psychóze většinou ztratili spojení se skutečnými lidmi a situacemi – jejich imaginární prostor je bezpečnější místo než svět venku. Když někdo z té nebezpečné zóny přijde až k nim, je mnohem snazší se potkat a kouzlo spojení zafunguje. Nezkoumám, zda mizí příznaky psychózy, buduji vztah. Nehodnotím, jestli jsou zážitky přijatelné nebo ne, zda s nimi souhlasím. Z vlastní zkušenosti vím, jaké to je, když nad vámi mají lékaři moc, shazují, opravují a trestají vás: když se nebudete chovat tak a tak, nepůjdete dneska ven, neříkejte nesmysly, nepovolíme vám návštěvy a tak dále.
Jedním z reálných ukazatelů toho, že biomedicínský model psychiatrie nemá z dlouhodobého hlediska dobré výsledky, je skutečnost, že se lidé opakovaně vrací s relapsy. Co o tom soudíte?
Tradiční psychiatrie oficiálně zabírá celé pole léčby psychóz. Léčení to však reálně není. Chápu, že je těžké si přiznat, když pracujete jako psychiatr čtyřicet let, že jste možná přispěl k utrpení lidí, místo abyste jim pomohl. Mladí jsou školeni těmi staršími, kteří působí ve vedoucích pozicích. Psychiatrický systém tak neustále replikuje sám sebe. Dlouhá léta jsem věřila, že lze systém měnit i zevnitř. Už si to nemyslím. Je třeba vytvořit něco nového, paralelního. Musíme vybudovat něco natolik dobrého a funkčního, že prolomíme ten stále se opakující starý způsob. Je mnoho různých způsobů, jak se dívat na psychózu, a mělo by tedy být víc možností, jak s ní pracovat. Jednou z cest je otevřený dialog.
Zavádí se otevřený dialog do systému péče o duševní zdraví v Norsku?
Zatím bohužel dost málo, například v rámci špičkového výzkumného centra Akershuské nemocnice. Skvělé výsledky přinesla práce s trestně stíhanými, co byli v psychotickém stavu, když spáchali něco nekalého. Proč to tedy nezkusit i s těmi, co nejsou násilní, kterých je naprostá většina?
Cílem psychiatrické léčby je zbavit pacienta psychotických symptomů. Co je cílem pro vás?
Cílem není žít bez symptomů. Cílem je být spokojený se svým životem – takovým, jaký ho chcete žít. Můžete žít dobrý život i se symptomy. Pokud se jich ale nebojíte a víte, co znamenají. V dřívějších dobách si lidé mohli dovolit být „divní“. Chodili po ulicích, pomáhali na farmách, neměli sice nejlepší životní podmínky, ale byli ponecháni se svými představami. Nebyli zavíráni, izolováni a medikováni proti své vůli.
Nedávno jste v norském městě Drammen dostala Cenu za podporu svobody projevu. Čeho se ocenění týkalo?
Cenu jsem dostala asi proto, že hodně mluvím. Nadělám hodně hluku v médiích a na sociálních sítích. Nebojím se autorit, mluvím o krutosti léčení v běžných psychiatrických nemocnicích. Jsem hlasem lidí, kteří jsou pořád zavření. Dřív mě velmi zajímalo, co motivuje lidi s úplně rozdílným přístupem, s mnohými jsem se sešla a vypila mnoho káv, abych prozkoumala jejich vesmír. Bylo to pro mě poučné, ale obávám se, že pro ně ne. Byli to obvykle lidé velmi uzavřených myslí. Nemám už potřebu se do toho pouštět znovu. Na to jsem příliš stará a unavená. Už se musím o sebe starat a hlídat si, s kým trávím čas. Chci se pohybovat pouze v oblastech, kde je změna možná. Je čas na občanskou neposlušnost. Chci tvořit něco nového. Doporučuji skončit s léčením psychózy a začít s dialogem.