Foto wal_172619, Pixabay
Daně vždy byly, jsou a budou jedním z hlavních střetů pravo-levého souboje. Daňový systém společnosti určuje nejen to, jak jednotlivé skupiny obyvatel přispívají do společné veřejné (státní, krajské či komunální) pokladny, ale také prozrazuje, odkud a kam se přerozděluje a v čí prospěch se v dané zemi vládne.
V České republice se od jejího vzniku daně postupně snižují nejbohatším vrstvám, a daňové břemeno se tak přenáší na střední a nižší třídu, konkrétně na zaměstnance. Od roku 1993 se podařilo snížit daně bohatým o více než polovinu. Zatímco v roce 1993 byla nejvyšší sazba daně z příjmu fyzických osob 43 procent, dnes je to pouhých 22 procent (tzv. solidární daň). Zdanění právnických osob pokleslo ze 45 na 19 procent. Snížením daní nejbohatších vznikl značný výpadek veřejných příjmů, který vlády řešily na úkor zbytku populace postupným zvyšováním daně z přidané hodnoty (DPH) o více než polovinu. Snížená sazba DPH se zvýšila z pěti procent na patnáct a poté byla vytvořena druhá snížená sazba ve výši deseti procent, kterou se daní vybrané zboží základní potřeby. Nevýhoda DPH spočívá v tom, že nejméně zatěžuje bohaté a nejvíce chudé. Posun od zdaňování nejbohatších ke zdaňování spotřeby populace je jedním ze základních znaků neoliberální politické agendy prosazující se od sedmdesátých let minulého století ve vyspělých zemích.
Když stát financují zaměstnanci
Z hlediska mezinárodního srovnání lze říct, že celkové daňové zatížení v ČR je ve srovnání s EU podprůměrné. To platí také pro daně fyzických i právnických osob, které jsou v západní Evropě vyšší. Příkladem může být Německo nebo Rakousko. Nejvyšší sazba daně z příjmů je v Německu 47,5 a v Rakousku 55 procenta, zatímco nejvyšší sazba daně právnických osob je v Německu 29,8 a v Rakousku 25 procent.
Rovná daň připravuje chudé o prostředky na uspokojování jejich základních potřeb, zatímco u bohatých omezuje jen výdaje na luxus.
Výše daňových sazeb nám však nepodává celý obrázek o daních, jelikož nám neříká, kolik lidé na daních skutečně odvádějí. Procentuálně vyjádřené sazby daní jsou totiž prolamovány jednotlivými daňovými výjimkami a odečitatelnými nákladovými položkami, které lze odečíst ze základu daně. Daňový systém ČR je plný výjimek, a tak konkrétní daňové sazby fungují spíše jako pomyslné daňové stropy. Ne všechny skupiny obyvatel však mají stejné možnosti daňových slev a využití odečitatelných nákladů od základů daně. Jasně zvýhodněnou skupinou jsou v tomto případě podnikatelé a OSVČ a znevýhodněnou zaměstnanci.
Další ranou našemu daňovému systému je fakt, že podle analýzy agentury Bisnode neplatí v ČR nadpoloviční většina firem daň z příjmů, a když už u nás nějaké firmy platí daně, tak těm velkým se ve srovnání se středními a malými firmami daří snižovat své daňové povinnosti. Od roku 1993 se zvyšuje podíl zaměstnanců na financování státu a klesá podíl zaměstnavatelů. V kontrastu s tím však od roku 1993 roste celkový podíl zaměstnavatelů na vytvořeném bohatství a jejich míra zisku, která je dokonce vyšší než v Německu, zatímco podíl mezd na HDP klesá. Zaměstnanci si tak ve svých mzdách odnášejí od vzniku ČR relativně stále méně a jejich podíl na financování státu roste.
Rovná daň neměří každému stejně
Český daňový systém zažil kromě snižování daní nejbohatším skupinám a zvyšování daní pro ostatní také nahrazení systému progresivních daní rovnými (s jistou výjimkou v rámci tzv. solidární daně z příjmů fyzických osob). Vyspělé západní země, ke kterým vzhlížíme a snažíme se je všemožně napodobovat a dohánět, mají ale v drtivé většině daně progresivní. Dokonce i tak neoliberální země jako USA používá běžně progresivní zdanění. Rovné daně jsou naopak charakteristické pro země „politického východu“, kterým se snažíme vzdalovat a odlišovat se od nich co nejvíce to jde, konkrétně například pro Ruskou federaci. Progresivní zdanění u nás mělo dlouhou tradici od dob Rakousko-Uherska, od něhož ho převzala První republika, platilo u nás i v období komunismu, ale i po jeho pádu až do roku 2008. Tehdy tuto tradici ukončila daňová reforma pravicové vlády Mirka Topolánka uzákoňující systém rovné daně.
Obecně se při obhajování rovné daně poukazuje na její údajnou spravedlnost, protože každý odevzdává stejný podíl ze svého příjmu. Dalším argumentem pak je, že bohatí odvádějí na daních více než chudší, jelikož deset procent z milionu bude vždy více než deset procent z 30 tisíc. Právě zde se však skrývá velký háček. Ve skutečnosti platí, že i když bohatí v důsledku rovné daně odvedou v absolutních částkách větší částky než chudší, jsou touto daní více zatěžování chudí než bohatí. Klíčové v této souvislosti je, že peníze nemají pouze objektivní hodnotu vyjadřující množství zboží a služeb, které si za určitou sumu lze pořídit, ale že mají pro své držitele i hodnotu subjektivní. I pro peníze platí mainstreamovou ekonomií uznávaný zákon klesajícího mezního užitku, který vyjadřuje v tomto kontextu skutečnost, že čím více má člověk peněz, tím menší hodnotu pro něj bude mít získání každé další koruny. To se dá ilustrovat na jednoduchém příkladu. Představte si, že pobíráte průměrný příjem (33 697 hrubého) a ztratíte peněženku s 15 tisíci korunami. Pro vás by to byla těžká ztráta, ale pokud by stejnou částku ztratil nějaký miliardář, byla by to pro něj ztráta zanedbatelná. Intuitivně tuto skutečnost všichni vnímáme. Jde o to, že jde sice o stejnou finanční částku, ale pro vás s průměrným příjmem a pro miliardáře se její hodnota zásadně liší. Ztráta této částky totiž zcela odlišně ovlivní životní úroveň obou dvou. Zatímco člověku s průměrným příjmem se životní úroveň citelně sníží a v realitě současných nájmů v ČR mu může hrozit i riziko ztráty bydlení, životní úrovně miliardáře se ztráta 15 tisíc nedotkne.
Nyní si představte, že 15 tisíc neztratíte, ale naopak je naleznete, zatímco miliardář nalezne dokonce 50 tisíc korun. Ačkoli jste našli menší částku než miliardář, vaši životní úroveň tato částka ovlivní daleko více, zatímco miliardářem nalezených 50 tisíc jeho životní úroveň nezmění a nezměnila by ji výrazně ani žádná jiná nalezená částka. Chudší lidé mají zkrátka z každé další koruny větší užitek než bohatší, jelikož více ovlivní jejich životní úroveň. Stejně tak platí, že chudí se ztrátou každé další koruny přicházejí o větší užitek než bohatší – a zde se objevuje souvislost s rovnou daní. V jejím důsledku totiž chudší lidé přicházejí o větší užitek než bohatí, i když platí v porovnání s bohatými menší částky. Rovná daň totiž připravuje chudé o prostředky na uspokojování jejich základních potřeb, zatímco u bohatých omezuje jen výdaje na luxus. Spravedlivé tedy není, když každý člověk v důsledku zdanění přichází o stejně velký podíl ze svého příjmu. Jelikož chudí mají oproti bohatým z každé koruny větší užitek, měli by bohatší logicky platit větší procentuální podíl ze svých příjmů. V opačném případě přichází totiž chudší při placení daní fakticky o více než bohatí.
Vraťme se zpět k našemu prvnímu příkladu se ztrátou 15 tisíc korun. Miliardářovu životní úroveň neovlivní ani ztráta 15 tisíc a patrně by ji nijak neovlivnila ani ztráta jednoho celoročního příjmu, zatímco vás by možná existenčně ohrožovala při průměrném příjmu i ztráta „pouhé“ poloviny její měsíční výše. Aby životní úroveň miliardáře byla ztrátou prostředků obdobně citelně zasažena jako u člověka s průměrným příjmem, musel by přijít o mnohem větší podíl prostředků než vy. Právě tyto dopady má progresivní zdanění, které při správném nastavení zajišťuje, že životní úroveň všech je mírou zdanění ovlivněna stejně. Jen když budou platit bohatší větší a chudší menší podíl ze svých příjmů, může být daňové břemeno skutečně spravedlivě rozložené. Ztráta užitku bohatších vrstev se teprve pak vyrovná ztrátě užitku chudých z částky odvedené na dani.
Progresivní zdanění přináší stabilitu
Pro větší danění bohatších mluví však kromě sociální spravedlnosti i další argumenty. Tím prvním je skutečnost, že trh přirozeně přerozděluje prostředky od chudších k bohatým, a to dokonce i v případě, že by na počátku měli všichni účastníci dobrovolných transakcí naprosto stejně podmínky, jak dokazují ekonomické modely profesora Bruce Moghosiana z Tufts University. Pouze přerozdělování bohatství určuje meze rozevírání nůžek nerovnosti, a právě tuto roli plní progresivní zdanění. Podle agentury Oxfam vlastní jedno procento nejbohatších dvakrát více bohatství než 6,9 miliardy obyvatel planety, přičemž podle výzkumu Nassima Taleba se bohatství nezvyšuje s růstem vyprodukovaného bohatství, ale s růstem nerovnosti. Jinak řečeno, bohatí za své bohatství vděčí čím dál tím méně schopnosti něco vytvářet, ale naopak rostoucí schopnosti si přivlastňovat čím dál více bohatství.
Dalším argumentem pro zavedení progresivního zdanění jsou jeho stabilizační a anticyklické dopady na ekonomiku. V případě přehřátí ekonomiky, kdy dochází k přepínání jejích sil vedoucímu k počátkům recese, působí proti tomuto přepínání a ekonomiku ochlazuje. Na počátku přehřívání ekonomiky totiž stále rostou zisky, což vyvolává u podnikatelů mnohdy ničím nepodloženou víru, že ekonomika bude stále jen růst a pod vlivem investorského optimismu zvyšují své investice do navyšování produkce. Toto rozšiřování však pomalu způsobuje pokulhávání poptávky po zboží za jeho nabídkou a vyvolává ekonomické problémy. Proto je třeba od určité chvíle omezovat poptávku a investice přilévající pomyslný olej do ohně přehřívající se ekonomiky. Přesně takto působí progresivní zdanění. Kvůli růstu zisků se totiž více lidí a firem dostává do vyšší sazby progresivního zdanění, v důsledku čehož roste jejich daňové zatížení a zbývá jim méně prostředků na investice ohrožující ekonomiku.
V případě propadu ekonomiky do recese progresivní zdanění pomáhá stabilizovat ekonomickou situaci a zvyšovat poptávku. V důsledku recese se totiž snižují zisky a lidé i firmy přecházejí do nižších sazeb progresivní daně. Firmám tak zbyde nejen více prostředků pro zvládnutí krize, ale také se zvýší rentabilita zmenšeného rozsahu produkce. Stejně tak vzniká u firem motivace k novým investicím zvyšujícím poptávku, což pomáhá ekonomice vzpamatovat se. Rovná daň takto proticyklicky nepůsobí, nedokáže totiž omezovat výkyvy poptávky a tím stabilizovat ekonomiku.
Jiný argument pro uplatnění progresivního zdanění se týká podpory inovací. Progresivní zdanění totiž daní pouze zisky, nikoli inovace. Podnikatelé v případě, že vzrůst jejich zisků předčil hranici pro vyšší zdanění, stojí před volbou, zda tyto peníze odevzdat státu, či je použít k inovacím. Jelikož inovace zvyšují zisky, je přirozené, že podnikatelé za běžných podmínek upřednostní inovace. Rovné zdanění nemotivuje firmy více inovovat.
Pomoc malým a středním podnikům
Progresivní zdanění pomáhá malým a středním podnikům proti konkurenci velkých podniků, stejně jako pomáhá zachovávat konkurenční prostředí. Větší podniky mají vyšší zisky, na nichž se významně podílejí úspory z rozsahu. Ty velkým podnikům umožňují likvidovat menší konkurenty a s nimi likvidovat i konkurenční prostředí, což odnášejí spotřebitelé v podobě vyšších cen. Progresivní zdanění výhody z rozsahu velkých podniků snižují, čímž omezují jejich možnost ovládat trhy a činí soutěž z hlediska malých a středních podniků daleko férovější.
Současný český daňový systém je nespravedlivý. Od počátků ČR jsme v daňové politice svědky trendu přerozdělování daňového břemena z bohatých na chudé snižováním daní nejbohatším, kteří u nás platí nesmyslně méně než na Západě. Daňová nespravedlnost se ještě více prohloubila po nahrazení daňové progrese rovnými daněmi. Ty daleko více zatěžují nižší a střední třídu tím, že omezují uspokojování jejich základních potřeb, zatímco bohatším zbývá více prostředků na luxus. Za něj přitom nevděčí jen svým vlastním zásluhám, ale zejména logice trhu přerozdělující prostředky zdola nahoru. Rovné zdanění zvýhodňuje velké podniky, zatímco poškozuje konkurenční malé a střední české podniky, a tím také spotřebitele. A konečně, rovná daň nijak nepomáhá stabilizovat ekonomiku v případech, kdy jí hrozí propad do recese. Rovné zdanění má zkrátka příliš mnoho negativ na to, aby bylo dominantním principem danění. Vyspělé země na Západě to dávno pochopily – kdy to pochopíme my?
Autor studuje veřejnou a sociální politiku.