Foto Fagor Automation, Creative Commons (CC BY-ND 2.0)
Nic nevyvolává tak silné pocity bezvýchodnosti jako západní civilizace na počátku 21. století sevřená okovem pandemie. Obzor zúžený k představě téměř plné proočkovanosti společnosti je jen dílčím řešením vzešlým z laboratoře technokratů, momentálně nejspíš jediného prostoru, ve kterém vzniká naše společná budoucnost. Jsme v situaci, kdy proti skokovým inovacím počítačových technologií narůstá dluh vůči základní a bytostné potřebě civilizační proměny, kdy na jedné straně můžeme své životy ještě více podřizovat imperativu všeobjímající pracovní povinnosti, zdvojených i ztrojených pracovišť, plnit nejrůznější, zaměstnavateli i státem vynucovaná nařízení a podřizovat se disciplíně, již si na nás vynucuje neviditelný nepřítel. Život, na který jsme byli zvyklí, život s přáteli skončil – avšak námezdní práce pokračuje dál.
Dnes se ukazuje, že technologie jen posilují strany pořádku a přispívají maximálně k efektivizaci chodu infrastruktur.
Skutečnost rovná se pevně dané rámce, ve kterých bychom se měli pohybovat. Přímým dokladem stavu naprosté podřízenosti totalitě moci a kapitálu je právě naše současnost. Zdánlivě se neděje nic, co by nás mohlo vyvést z míry. Příznaky úpadku, jsou-li vůbec jaké, se ukazují jen na okraji společnosti, její zbytek zdánlivě zachovává všechny životně důležité funkce, a pokud něco není na pořadu dne, tak je to především představitelná změna.
Tento stav ovšem není jen lekcí pro ty, co si už nedokázali představit, že jim stát začne vymezovat teritoria i tam, kde se až dosud choval spíše jako neviditelný společník. Stejně tak může svědčit i v neprospěch vizí, jimiž jsme se za posledních několik let obklopili a od nichž jsme si slibovali nepříliš vzdálenou obecnou změnu poměrů, paradigmatický průlom, za nímž by snad konečně nabralo jasnější obrysy nové společenské uspořádání.
Utopie hojnosti a svobody
Jedním z postižených se ukazuje ještě před nedávnem vzývaný koncept post-práce, o němž jsme občas mohli slýchat jako o nadějném stavu přicházejícím s koncem kapitalismu, respektive s postkapitalismem a společností bez práce. Zvláštní souhrou okolností vyšla nedávno nákladem Masarykovy demokratické akademie průkopnická práce Nicka Srniceka a Alexe Williamse nazvaná Vynalézání budoucnosti (2015). Autoři tuto svou práci vystavěli na půdorysu analýzy současného stavu a vytyčení trajektorií, po nichž by bylo možné postupovat směrem k novému společenskému uspořádání v nedaleké budoucnosti.
Ve svém základě se jejich kniha opírá o reflexi přínosů a ztrát spojených s „horizontálními“ protesty typu Occupy, během nichž došlo k rekonfiguraci politické práce a ústupu od tradičních, organizovaných strategií levicové politiky. Podařil se ustavit model myšlení, jež klade důraz na regionálnost, potlačuje univerzalitu a orientuje se především k lidové politice přímé demokracie. Předmětem politického zájmu už není stát a kapitál, kritika se zaměřuje na jiné typy nadvlády, zejména rasové, patriarchální, sexuální a další. „To, že velká část dnešní radikální levice přijala tyto myšlenky a soustřeďuje svou praxi na úplné odstranění všech forem útlaku, lze označit za významný pokrok,“ říkají Srnicek a Williams, „a my se domníváme, že tento závazek musí přijmout každá seriózní levicová politika. Avšak prostředky, jimiž se horizontální hnutí pokoušejí nadvládu a útlak překonat, často naráží na limity lidové politiky. Ve snaze o přímé a nezprostředkované zrušení společenských vztahů nadvlády mají tato hnutí tendenci ignorovat přetrvávající jemnější formy dominance, anebo se jim nedaří budovat trvanlivé politické struktury schopné nové sociální vztahy dlouhodobě udržet.“
Tímtéž směrem se ubírá kritika lokalismu – i zde autoři nacházejí symptomy záměny univerzální emancipace ve prospěch „individuálního osvobození“. V obou případech platí, že namísto utkání s principy kapitalistického hospodářství se politická práce vyčerpává na dosažení dílčích úspěchů a ve výsledku pak potvrzuje domněnku mnoha lidí, že jakýkoli odpor proti systému je marný a jediné, oč bychom měli usilovat, je zlepšení některých jednotlivin.
Proti tomu Srnicek s Williamsem nabízejí obrat zpět k velké politice a velkým obrodným idejím. Je vcelku pochopitelné, že chtějí-li vyvolat zpět masová hnutí nespokojených obyvatel planety, musí nejprve najít způsoby, jak tato hnutí zformovat. V knize je proto velká kapitola věnována populismu, a to včetně snahy populismus obhájit proti lidověpolitické kritice liberálů, kteří populismem za každých okolností pohrdají. Ukazují, jak v době deindustrializace a končící etapy sociálnědemokratického ideálu plné zaměstnanosti postupně vznikají „neukázněné přebytky“ obyvatelstva, jež je nutné „začlenit“, a to třebas i jejich uzavíráním v soukromých kriminálech, v ghettech, lidí, kteří postupně vypadávají z rámce sociálního státu a tak dále.
Ze světa, v němž byl Steve Jobs ještě naživu
Klíčový moment společenské transformace je podle nich spjat se společností post-práce; lidé, kteří se stanou obětí hluboké změny, by se měli stát tělem masového hnutí – a zde už začíná vlastní radostná, utopická vize budoucnosti, kterou Srnicek s Williamsem nabízejí: „Oproti úsporné politice konzervativních sil a úspornému životnímu stylu, který nám slibují antimodernisté, předznamenává požadavek světa post-práce radost z osvobození touhy, hojnosti a svobody.“ Takto formulovaný cíl samozřejmě zní naprosto dutě a okamžitě vyvolává řadu otázek, například: Je možné, abychom všichni dosáhli vytoužené hojnosti? Není vzývání ideje osvobození jen opakovaným omylem, který nejspíše vyústí jen v nové vlny rozčarování a hledání jiných politických modelů? K tomu Srnicek a Williams říkají: „Myšlenka, že společnost post-práce by jednoduše probudila další bezduchou spotřebu, opomíjí schopnost lidstva pro inovativnost a kreativitu a vychází z pesimismu, který je zakořeněný v současné kapitalistické subjektivitě.“ Ano, utopie musí být zářivá a zjednodušující, ovšem pokud obraz rozvrácené společnosti nahrazuje obrazem hojnosti, pak asi s autory nežijeme na jedné a téže planetě.
Je zřejmé, že to, co Srnicek a Williams předkládají, navazuje na výzvu, kterou adresoval Engels revolucionářům své doby a jež poté byla zakomponována do strategie sociálnědemokratických stran: „Ironie světových dějin staví vše na hlavu,“ píše Engels v roce 1985. „Nám revolucionářům jdou daleko lépe k duhu zákonné prostředky než převrat. Strany pořádku hynou zákonným stavem, jejž samy vytvořily. Volají zoufale: legalita nás zabíjí! Zatímco my při této legalitě dostáváme pružné svaly a červené tváře a vypadáme, jako bychom měli žít věčně. A jestliže my nejsme tak bláhoví, abychom se pro jejich potěšení dali zahnat do pouličních bojů, nezbude jim nakonec nic jiného, než aby sami prolomili tuto legalitu, která je pro ně tak osudná“ (Předmluva k Marxově spisu Třídní boje ve Francii 1848–1850). Jakkoli by se mohlo zdát, že Vynalézání budoucnosti je příspěvkem k radikální politice současnosti, jeho autoři nakonec přesvědčí čtenáře, že nejlepší strategií bude zůstat v kolejích legitimního politického boje a věřit, že ony „strany pořádku“ zahynou stavem, jejž samy stvořily. Důraz na modernismus ve smyslu permanentního přitakání novým technologiím a budování takové ekonomiky, která umožní přežít i těm, kteří nemají příjem z práce – a to vše je navíc podpořeno atraktivními nápady, jako že každý má právo lenošit.
Ne snad, že by nestálo za to, pokusit se přeměnit tyto návrhy v politický substrát, ne snad, že by bylo nutné i nadále uhýbat před populistickou rétorikou namířenou k té části voličských elektorátů, které se odmítají rozhodovat na základě složitých výzev intelektuálů uskupených do liberálních politických stran. Problém možná začíná tam, kde autoři otevírají stavidla nezřízenému technooptimismu a vlastně zcela rezignují na to, co Engels opsal pružnými svaly a červenými tvářemi. Ve chvíli, kdy kniha vznikala, ještě Steve Jobs žil a Elon Musk nejspíš nebyl Muskem, jakého známe dnes, tehdy ještě nebylo zřejmé, že i tak zásadní událost, jako je globální pandemie, nakonec bude možná hlavně příležitostí k přeskupení majetků a vzniku nových miliardových byznysů – tehdy jsme možná ještě stáli ve světě, který bylo možné prostřednictvím technologií změnit. Dnes se ale spíš ukazuje, že tytéž technologie jen posilují strany pořádku a přispívají maximálně k efektivizaci chodu infrastruktur. A není jistě úplným bláznovstvím se obávat, že přesně tyto infrastruktury budou distribuovat produkty až do úplného vyčerpání zdrojů.
Čas malátného vzdoru
Časoprostorové souřadnice změny Srnicek a Williams situují na plátně s poměrně realistickou vizí budoucího střetu: „Přechod ke společnosti post-práce či přechod na dekarbonizovanou ekonomiku nejsou jen otázkou překonání několika zájmů elit. Daleko víc jde o přeměnu společnosti od jejich základů. Střet s totalitou moci a kapitálu je nevyhnutelný a neměli bychom si dělat žádné iluze o tom, jakým obtížím bude takový projekt čelit. Pokud nelze úplnou transformační změnu uskutečnit bezprostředně, musíme své úsilí napřít k otevírání těch již existujících prostorů možného a také ke zlepšování politických podmínek v čase.“ V závěru se pak už upínají víceméně jen k technologickým inovacím a tvrdí, že „abychom uvolnili technologický pokrok, musíme překročit kapitalismus a osvobodit kreativitu z jejích současných řetězů“. Vyvolávají „sny o kosmických letech, dekarbonizaci ekonomiky, automatizaci všední práce, prodloužení lidského života atp.“. Chtějí „únik od nedostatku, práce a vykořisťování směrem k plnému rozvoji lidstva“ a říkají, že „s obzorem osvobozené technologické transformace je (…) úzce propojená i budoucnost lidských bytostí vůbec“. Technologie jsou tu vlastně „zákonnými prostředky“ a legalitou, ovšem snad jen s tím drobným rozdílem, že korporace, které její rozvoj kontrolují, taková legalita nijak nezabíjí, ale naopak posiluje.
Tváří v tvář tomuto kalamitnímu utopismu, který nás vrhá přímo do perverzní fantazie aparátu vybaveného sofistikovanými technologickými prostředky, proti nadšení z dobývání dalších met kosmických výzkumů si připomínám Bondyho bezejmenné verše z roku 1988, tedy z doby, která se v urputnosti své nezničitelné existence tolik podobala dnešku: „Čím se stávám zvířečtějším/ tím více jsem podoben lidem zdejším/ Co pokládal jsem za nemožné stalo se/ Neandrtálce je mi vidět na nose/ Nejímá mne nic nežli touha spát/ Pro bios to není nepřirozené snad/ naopak přímo jeho programem/ Tak dlouho jsem snil až jsem se stal snem/ Snem bez jakéhokoli obsahu/ Tak takhle žít – to vyžaduje odvahu“. Pokud není a nebude čas na převrat, pak je malátná existence snad jedinou odpovědí, kterou můžeme nahlodat konkurenční podstatu kapitalistického subjektu a vervu reformátorů uvěřivších ve spásu lidstva skrze automatizační systémy.
Autor je antikvář a publicista.