Foto Ministerstvo vnitra Ukrajiny, CC BY 4.0
Jedním z problémů českého systému pomoci uprchlíkům, o kterém už promluvili někteří sociální pracovníci, dobrovolníci a další, je to, že segreguje ukrajinské Romy. Jak k tomu dochází?
U Krajského asistenčního centra pomoci Ukrajině (KACPU) v Praze bylo postaveno několik stanů, do kterých jsou umisťováni příchozí z Ukrajiny tmavší pleti. Bývají tam v některých případech několik hodin, ale někdy až několik dní. Je jim zamezen vstup dovnitř centra po dobu, kdy jsou prověřováni, zda nemají dvojí občanství. V případech, kdy se zjistí, že někdo dvojí občanství má, nejčastěji to bývá ukrajinské a maďarské, nemají nárok na další pomoc. „Lex Ukrajina“ totiž stanovuje, že podpora pro občany Ukrajiny utíkající před válkou je poskytována pouze na základě občanství ukrajinského. K tomuto prověřování ale dochází ve většině případů právě u těch osob, které mají tmavou pleť – když se do těch stanů podíváte, tak v nich bílí Ukrajinci nejsou. Dochází zkrátka k tomu, že hasiči a policisté selektují lidi s tmavší pletí, kteří jsou navíc selektováni hned dvakrát. Už na hlavním nádraží je jen části uprchlíků sdělováno, jak se dostat na KACPU a využít pomoci. Druhá selekce pak probíhá přímo na KACPU. Když se zjistí, že mají nárok na pomoc, jsou lidé z Ukrajiny s tmavší pletí posíláni do objektů pod Správou uprchlických zařízení, kde je jim poskytováno ubytování. Nakládá se s nimi zkrátka jinak než s bílými Ukrajinci. Jsou od nich oddělováni.
Čím je selekce umožněna?
Základem pro tento postup je Program pomoci zvlášť zranitelným osobám a skupinám osob z důvodů odlišného sociokulturního prostředí, který existuje díky vládnímu usnesení o této pomoci. Neříká sice, že těmi „zranitelnými“ jsou Romové, ale uvádí se v něm, že těmto osobám mají pomáhat zástupci romských organizací a mají být ubytováváni zvlášť v zařízeních pod Správou uprchlických zařízení. Takže u nás nejenom došlo k incidentům rasové diskriminace, které už přiznal i ministr vnitra, ale jde o systematickou praxi založenou na tomto vládním usnesení. Vládní program pomoci zároveň nestanovuje, jaká pomoc se lidem má poskytovat, ani kdo to má dělat. Říká jen to, že by u toho měli být zástupci romských organizací. Závisí tedy do velké míry na improvizaci zástupců Správy uprchlických zařízení, případně jiných organizací, které se k nim dostanou, jakou tito lidé dostanou pomoc a podporu.
Lidé tmavé pleti se sem z Ukrajiny často dostávají už ve skupinách. Jsou tedy segregovaní už cestou či před cestou. Je to tak?
Jeden z důvodů udávaných pro toto zvláštní zacházení je, že přijíždí velké skupiny Romů, s nimiž si nikdo neví rady a neví, kde a jak je ubytovat. Jenže až na výjimky a pokusy některých sociálních pracovníků nikdo nezjišťoval, jestli skupiny Romů vůbec patří k sobě, jestli v nich jednotliví uprchlíci chtějí být, nebo do skupin byli natlačeni na útěku nebo třeba na hlavním nádraží.
Nemůžeme tvrdit, že chceme, aby se ti lidé integrovali, a přitom mít poddimenzované úřady práce, zdravotnictví, sociální odbory, služby, sociální péči.
Problém diskriminace je viditelný například ve zmiňovaných stanech, ale neviditelný je systémový problém všech poboček KACPU, který souvisí s tím, že nejsou schopny poskytovat odpovídající ubytování, ani zjišťovat a zajišťovat další potřeby lidí, kteří přicházejí. Není systémově řešena sociální péče, sociální práce, psychosociální podpora ani zdravotní péče. Tyto segmenty od začátku v systému práce KACPU chybí.
Znamená to, že když uprchlík z Ukrajiny přijede, registruje se a tím to v podstatě končí?
Je potřeba říct, že z hlediska migračních politik je přijetí „Lex Ukrajina“, který stanovil možnost přístupu ke zdravotnímu pojištění, legalizoval pobyt uprchlíků a umožnil jim přístup na pracovní trh, obrovský pokrok. Nic takového tu nikdy nebylo – je to velmi zásadní. To je ale téměř všechno, co stát nabízí. Dál jsou to jen omezené kapacity nouzového ubytování, které se podařilo zajistit přes státní instituce nebo přes dobrovolné komerční nabídky, případně přes soukromé osoby. Stát takto zajišťuje jen malou část uprchlíků. To znamená, že přespávají v hotelech a ubytovnách nebo tělocvičnách či různých jiných zařízeních.
Městských bytů, ve kterých jsou ubytováni, je minimum, protože česká města mají velmi malé bytové fondy.
Ano, to budou jednotky, maximálně desítky bytů v celé Praze. Ti, co přišli z Ukrajiny a dneska bydlí v bytě, jsou většinou lidé, kteří se ubytovali u známých či příbuzných, nebo kterým nabídli čeští občané bydlení v domácnosti. Ty stát podporuje drobnou finanční odměnou, ale s tím je spojen další problém. Nikdo nehlídá, za jakých podmínek tam lidé bydlí, jsou tam bez jakéhokoliv právního vztahu, což je riziko pro ubytovatele i ubytované. Systém také nepočítá s tím, že bude potřeba zajišťovat pro uprchlíky následné ubytování. Nepočítá s tím, že české rodiny budou po nějaké době unavené ze soužití s uprchlíky, že motely a hotely budou mít turistickou sezonu a budou chtít uvolnit kapacity, že nebude dlouhodobě možné bydlet v tělocvičně, klubovně a podobně.
Co všechno zůstává neřešeno?
Máme tu systémový problém v tom, že nemáme instituci, která by pomáhala řešit situaci uprchlíků poté, co projdou registrací. Oni se mohou dostat do různých potíží, neznají zdejší prostředí, můžou se u nich projevit traumata, mohou mít zdravotní potíže. Mohou to být lidé, kteří už na Ukrajině potřebovali nějaký typ péče nebo sociálních služeb, a my pro ně nemáme centrální místo, kam by se mohli obracet, kde by jim někdo rozuměl. Místo, kde by se vedl přehled o zdrojích pomoci a služeb, které jsou k dispozici, a především o dostupných kapacitách v oblasti bydlení.
To znamená, že se musí v případě problémů spolehnout na pomoc od konkrétních lidí, případně googlovat neziskovky, které ale nemohou stát v tomto případě suplovat?
Ano, určitě nemůžou. Nebudou mít k dispozici zdroje, které budou nutně potřeba k řešení té situace, a to jsou především zdroje v oblasti bydlení.
Tím pádem může české okouzlení vlnou solidarity velice rychle vystřídat pocit, že jsme to nezvládli… Daniel Prokop mluví o červenci jako o kritickém období, kdy se problém s bydlením bude lámat.
Ano, v tomto období se sejde několik problémů. Usnesení vlády počítají v některých případech s časovým horizontem jen do června. Řada domácností, které se rozhodly pro spolubydlení, už to bude chtít ukončit, protože jim prostě bude docházet ochota sdílet domácnost s jinými lidmi. Bude vrcholit turistická sezóna hotelů. Pak je tam další faktor, který hrozí zásadním zhoršením situace, a to je finanční situace uprchlíků. Vláda schválila speciální dávky ve výši 5000 korun, což je opět mimořádná věc, ale ty dávky se zpožďují.
Jako všechny dávky…
Ano. A jak se bude zhoršovat ekonomická situace uprchlíků a oni budou víc a víc chápat, že šance na návrat je malá, budou se snažit pronikat na pracovní trh, a to bude pro něj extrémní zátěž. Velkou část uprchlíků tvoří ženy s dětmi, takže pokud nezískají podporu, která by zajistila, že během pracovní doby budou mít děti kam umístit, budou v bezvýchodné situaci. Na to stát není připravený. Zapojit uprchlíky na trh práce a trh bydlení je nutné, pokud nemá dojít k vyhrocení konfliktů mezi českou společností a nově příchozími. Je to nutné i z hlediska zajištění normálnějších podmínek života uprchlíků. Pokud se ale budou ubytovávat na bytovém trhu za stávajících podmínek, tak to výrazně zhorší českou krizi bydlení, která tu byla už před jejich příchodem. Oblast bydlení je zmíněna i ve vládou předkládaných Strategických prioritách pro zvládání uprchlické krize. Ale je řešena zcela nedostatečně.
O čem tento materiál mluví?
Jmenuje způsoby, jakými se má dlouhodobě bydlení zajišťovat. Jednak se podle vlády mají podpořit ti, kteří mají prázdné byty, nějakým finančním bonusem, aby je dali na trh. Vládní materiál přitom nepočítá s tím, že by se spekulativní byty naopak zdanily. Dál mluví o tom, že bude pokrčovat ubytovávání v rodinách, tedy spolubydlení. Nespecifikuje ale, jak se právně bude řešit vztah ubytovatelů a ubytovaných. Nejde přitom jen o ochranu obou stran, ale taky třeba o vztah k bytovým družstvům nebo SVJ. Když v nějakém domě bydlí několik rodin uprchlíků, jsou tam jako hosté nebo návštěva? Nebo se jim to pronajímá bez úplaty? Je to problematický vztah, vládní materiál ho ale neřeší. Jen říká, že se to takhle bude dělat dál. Pak mluví o tom, že se bude investovat do obytných kontejnerů a jiných způsobů mobilního bydlení.
O krizi školského systému se už mluví, o tom nějaká diskuze je. O čem diskuze neprobíhá, to je riziko nezapojení uprchlíků do zdravotního systému. Sice se jim velkoryse přidělilo číslo pojištěnce, mají formálně stejná práva jako jakýkoliv občan při poskytování péče, ale fakticky se nedělá nic pro to, aby jim ta péče byla skutečně dostupná.
To znamená, že například přijdou k lékaři a ten jim řekne, že má plno…
Ano, je potřeba říct, že všechny oblasti problémů, o kterých mluvíme, jsou věci, které česká společnost neřeší desetiletí. Přístup k sociálním službám, zdravotní péči, školnímu vzdělávání nebo bydlení se teď s příchodem uprchlíků jen ještě víc zhoršuje.
Jako by stát počítal s tím, že všichni uprchlíci, kteří přijdou, budou zdraví, a schopní se okamžitě zapojit.
Někdy mám pocit, že za tím je záměr. Zapomíná se na potřeby různých skupin uprchlíků. Spoléhá se na to, že si lidé prostřednictvím svých sociálních sítí sami najdou bydlení, zaměstnání, sami se zapojí a integrují. Není tu systematická snaha o vybudování pomocné sítě. Vypadá to, že vláda chce docílit toho, že tu zůstanou jen ti, které takzvaně chceme. Připravíme přitom Ukrajinu o tu nejflexibilnější, nejvzdělanější a sociálním kapitálem nejobdařenější populaci a všechny ostatní vytlačíme zpátky. Vládní materiály ovšem v tomhle duchu nemluví, nedeklarují to. Právě naopak. Vláda říká, že chceme pomáhat každému, ale ty kroky tomu neodpovídají.
Když se vrátím k romským uprchlíkům, jaké jsou jejich možnosti? Jim práci nebo bydlení nabídne minimum zaměstnavatelů.
Ano, máme tu dlouhodobou diskriminaci českých Romů, a pokud tu budeme mít lidi, kteří přicházejí odjinud a jsou tmavé pleti, budou to mít ještě těžší. Teď je to tak, že se část z nich vrací zpátky nebo jede do Maďarska, část lidí krouží kolem a pak se třeba vrátí, část je směřovaná do objektů spravovaných Správou uprchlických zařízení a pak z nich zase odchází neznámo kam.
Jak by bylo možné celý ten systém zlepšit?
U stanovování postupu při identifikaci zvlášť zranitelných osob by měli být odborníci pro poskytování sociálních služeb a péče. Na pobočkách KACPU by neměli být jen hasiči a policisté, ale také lidé, kteří umějí odhadovat, co příchozí potřebují, a zajišťovat či poskytovat potřebnou pomoc a péči. Je třeba také posílit kapacity nouzového ubytování, a to v nějakém standardu. Jde to udělat velice jednoduše. Stačí, aby se vláda odvolala na krizový zákon a nařídila vlastníkům ubytovacích zařízení, aby je poskytli pro tento účel. Jenže vláda o tomhle ani nediskutovala, a ani krajské pobočky KACPU nebo asociace krajů tuto možnost zatím nezvedly. Tato myšlenka je z nějakého politického důvodu tabu, ačkoliv situaci by mohla okamžitě vyřešit. Pak je tu specifická situace lidí prověřovaných na dvojí občanství – na to by se mělo systémově myslet. Většina z těchto lidí jsou přece děti. Asi by měla vzniknout nová instituce, která by měla na starost integraci a pomoc uprchlíkům.
Jak už jste říkal, důležité bude připravit systém pro poskytování střednědobé pomoci.
Ano, je potřeba zřídit místo, kam by se mohli uprchlíci vracet, když se něco stane. Na jednu stranu by se měl celý systém pomoci co nejvíc mainstreamizovat. To znamená, že by neměl vznikat paralelní systém pomoci. Uprchlíci by se měli zařazovat do zdejšího systému, do českých sociálních služeb, českých škol, českých úřadů práce a dostávat české dávky, ne speciální ukrajinské dávky. Bydlet by měli v českém ubytování, aby se nevytvářel žádný „ukrajinský standard“. Ale to by se musel celý systém patřičně posílit, především personálně. Nejde jen o úřady práce a školy, těch institucí je víc. Takže na jednu stranu potřebujeme mainstreaming, ale zároveň by měly vzniknout i speciální zařízení nahrazující KACPU, která by sloužila jako rozcestníky pro lidi, kteří se dostanou do problémů a nedokážou si pomoc vyžádat. Oni budou ve specifické situaci, jednak z důvodů jazykového a kulturního vybavení, jednak kvůli tomu, že jsou třeba ve spolubydlení nebo mohou být například vykořisťováni v práci. Takže ano, měly by pro ně fungovat české instituce, ale jejich situace bude tak specifická, že budou potřebovat nějaké mediátory.
Nemůžeme tvrdit, že chceme, aby se ti lidé integrovali, a přitom mít poddimenzované úřady práce, zdravotnictví, sociální odbory, služby, sociální péči. Tyto systémy byly poddimenzované už v momentě příchodu Ukrajinců, a to dlouhodobě. Krize stát vystavuje obrovským zkouškám, a pokud se neudělají tyto kroky, ve společnosti poroste napětí a nesnášenlivost vůči lidem, kteří ten problém zdánlivě zhoršují. Ve skutečnosti ho ale zhoršuje vláda, která dost nedělá proto, aby systém dostatečně rozšířila a přizpůsobila situaci.