Foto Ksenia Chernaya, Pexels
Před pár týdny se stalo něco mimořádného. Ministr financí Zbyněk Stanjura se odvážil dotknout nedotknutelného – délky rodičovské. I Když zatím jen letmo a v teoretické rovině, Stanjura při výčtu možných cest k ozdravení státního rozpočtu připustil možné zkrácení čerpání rodičovské. Přestože téměř kdekoliv jinde ve světě se jedná o standard, u nás se zahrávání si s myšlenkou zkrátit délku rodičovské rovná zahrávání si s ohněm. Nešlo by to ale provést tak, aby z případně kratší „dovolené“ těžila celá společnost, a ne jen státní pokladna? K tomu by bylo třeba dramaticky navýšit kapacitu předškolních zařízení s důrazem na domácnosti v ohrožení, nesahat na výši příspěvku a podpořit sdílenou péči.
Zoufalé časy a zoufalé činy
Připuštění zkrácení délky rodičovské jakožto možné vládní intervence za účelem ušetření pár miliard do státního rozpočtu je pro Stanjurovo rozpočtové zoufalství emblematické. Vláda pro namísto spravování těch největších děr v protékající státní pokladně jen marně lopatuje vylitou vodu ve snaze dostat něco zpět a situace je tak špatná, že si pro pár kapek dovolí vydat se i k vodám rodičovské, tedy do teritoria, na které si málokterý politik či politička dovolí sáhnout, aniž by ztratil polovinu voličů.
Typ rodinné politiky nejlepší současně pro rodiče i dítě většinou zahrnuje kolem dvou let hrazené rodičovské, kapacitně i cenově dostupnou předškolní péči a také motivaci pro otce podílet se na výchově.
Ale není se už vlastně čemu divit. Finance se prostě konsolidují těžko, když v době krize utáhnete příjmové kohoutky s toky naprosto nezbytnými pro zaručení základního chodu státu jen proto, abyste ještě více ulevili už tak dobře zabezpečeným domácnostem, ceny energií i jídla nepřestávají stoupat, důchodový systém se bortí a vy pro svou do sebe zahleděnou pravicovost zarytě ignorujete experty ze všech stran volající po daňové progresivitě. A tak máme na stole kvůli rozpočtové nekompetenci našich vlád po dlouhé době snad první návrh zkrácení délky čerpání rodičovského příspěvku, a to z dovršení čtyř let dítěte na tři.
To by mělo teoreticky podpořit dřívější návrat do práce u žen s dětmi, a tedy ušetřit státu měsíce výdajů za pojistné plus zajistit příjmy z odvedených daní v hodnotě pár jednotek miliard. Nelibost rodin je do určité míry pochopitelná. Hlavní motivací při zasahování do nastavení podmínek rodičovské by mělo být zvýšení kvality života rodin a dětí, nikoliv snaha použít rodinnou politiku jako instrument v rámci ozdravné kůry české ekonomiky. Návrh na zkrácení délky rodičáku nicméně úplně mimo není, a to nejen z ekonomického hlediska.
Je třeba řešit předškolní péči
Hrazenou rodičovskou „dovolenou“ máme jednu z nejdelších mezi vyspělými státy – stejně jako rozdíl mezi zaměstnaností žen s dětmi a bez dětí či výši genderového pay gapu. Opět se ale ministři snaží vzít oklikou problém, ve kterém nízká participace českých žen s malými dětmi z velké části vězí, a tím je nedostatek kapacit předškolních zařízení: jeslí, dětských skupin a mateřských školek. Počet odmítnutých dětí každoročně stoupá – jen loni chybělo kolem 40 tisíc míst. Po příchodu ukrajinských matek s dětmi je situace ještě horší. Dlouhodobý meziroční nárůst v poptávce po školkách ovšem mimo jiné ilustruje to, že tábor rodiček mířících zpět a dříve do práce se navzdory jejich trvající stigmatizaci coby krkavčích matek a kariéristek zvětšuje.
Zajištění mimodomácí péče je obzvláště klíčové pro rodiny s nižšími příjmy, jelikož si v nich matky často prostě nemůžou dovolit nepracovat ani při rodičovském příspěvku, a zároveň nemají dostatek financí na to zaplatit si místo v soukromé školce nebo chůvu. Pro rodiny s nízkými příjmy a samoživitelky tak může Stanjurův návrh znamenat finanční paralýzu, protože ačkoliv to nevypadá, že by měla reforma postihnout i výši příspěvku, za stávajících podmínek nevyhnutelně vytvoří ještě větší nápor na už tak předimenzované školky. Chce-li se tedy vláda úpravě délky rodičovské v budoucnu skutečně věnovat, je naprosto nutné, aby nastolila preferenční systém přidělování míst rodinám v ohrožení.
Kapacity školek by ale vláda měla podpořit v každém případě, i pokud se ministru práce a sociálních věcí Mariánu Jurečkovi podaří shodit návrh ze stolu. Je totiž dost pravděpodobné, že smysluplné investice do infrastruktury předškolní péče na státní a okresní úrovni by zvýšily ženskou participaci na pracovním trhu i bez nutnosti měnit pravidla čerpání příspěvku. Vzhledem k narůstajícímu počtu rodin volajících po lepších podmínkách k návratu do práce by každopádně nebylo špatné debatu znovu otevřít. Jak nám ukazují příklady z praxe, zkrácení čerpání rodičovské třeba jen o pár měsíců by mohlo pomoci konečně destigmatizovat práci žen a třeba i upevnit vztahy v rodinách.
Ideální rodičovská je hrazená a sdílená
Ve spoustě států délka rodičovské v kombinaci s mateřskou nepřesahuje horizont pár měsíců po porodu (Belgie, USA) nebo není vůbec hrazená (Nizozemsko, Velká Británie). To jsou ale extrémy hraničící s asociálností, které nepopiratelně představují opačný problém, než máme v Česku. A je škoda, že právě u těchto příkladů česká debata často končí. Je totiž spousta dalších zemí, například Německo nebo Švédsko, které rodinám poskytují podobné, ale přece jen lepší podmínky, než mají u nás. A na tyto příklady se právě zaměřuje akademická obec, která téma pojímá ne jen optikou pracovní produktivity žen, ale i s důrazem na psychologii a vývoj dítěte nebo obecnou spokojenost v domácnostech.
Rodičovskou dovolenou mezi zeměmi sice není jednoduché porovnávat, protože obrovskou roli hraje spousta společenských aspektů těžko změřitelných daty, jako je třeba péče prarodičů, kteří často substituují roli jeslí, nebo školek v zemích, jako je Španělsko či Itálie. Výzkumy se nicméně shodují na tom, že typ rodinné politiky nejlepší současně pro rodiče i dítě většinou zahrnuje kolem dvou let hrazené rodičovské (pozor, neplést si rodičovskou s mateřskou), kapacitně i cenově dostupnou předškolní péči a také motivaci pro otce podílet se na výchově.
Příliš krátká či nehrazená rodičovská může vést k vyšší nezaměstnanosti žen, protože ženy začnou pracovní trh opouštět úplně. Delší čerpání hrazené rodičovské dovolené se zase pojí s vyšší mírou gender pay gapu, protože ženám vypadne z pracovního života více roků. Při delší rodičovské jsou ženy také více diskriminovány třeba při náboru do lépe placených pozic, jelikož se zaměstnavatelům nevyplatí zaměstnávat je tolik jako muže.
Nástupy dětí do celodenní péče v předškolních zařízeních příliš brzy mohou být spojovány s menší socioemocionální kapacitou v pozdějším životě, stejně tak ale dětem škodí i pozdní nástupy. Děti, které nastoupí do školky až po oslavě tří let, mívají v pokročilejším věku horší vzdělávací výsledky nebo vyšší nezaměstnanost. Před lety vydaná studie Institutu CERGE na něco podobného narazila i u nás, a to při zkoumání dopadů prodloužení limitu čerpání rodičovského příspěvku ze tří na čtyři roky reformou rodičovské v roce 1995. Věk kolem tří let se podle všeho zdá být tím optimálním pro nástup do školky, což ostatně v českém kontextu může nepřímo potvrdit fakt, že i přes možnost čerpat rodičovskou déle nastupují ženy do práce, když je dětem průměrně 2,8 roku.
Místo dovolené péče
Neméně důležitým elementem v dopadech rodičovské na životy rodin je motivace otců k jejímu čerpání. Nástup mužů na rodičovskou pomáhá upevnit vztahy mezi otci a dítětem, férovějšímu sdílení domácích prací mezi páry a vede taky k větší platové rovnosti jak na úrovni domácností, tak žen a mužů obecně. Navzdory absenci silnějších církevních vlivů se přitom v Česku v pohledu na rozdělení rolí žen a mužů nacházíme někde mezi ortodoxní Albánií a Řeckem.
Bývalá ministryně sociálních věcí Maláčová se situaci aspoň trochu pokusila změnit zhruba před rokem a půl, ale za svůj návrh vyhradit z rodičovské dva měsíce pro druhého rodiče nesklidila nic než posměch. Nedávný průzkum přitom ukázal, že kolem 80 procent mužů by nejméně měsíc rodičovské otcům vyhradilo, ale protože by to znamenalo citelný pokles příjmů pro rodinu, na rodičovskou v praxi nechodí. Možná tedy situace není tak černá, jak se zdá. Možná jen konzervativnější názor dostává nepoměrně větší prostor, protože je amplifikován hlasem ještě konzervativnějších politiků.
Zkrácení délky pobírání rodičovské by tak mohlo být konečně tím prvním krokem ze současného statu quo. Aby se ale jednalo o směr správný a neutrpělo kvůli němu tisíce domácností, musí mu předcházet investice do školek a dětských skupin. Stejně tak by Stanjura neměl přemýšlet nad horizontem zkracování o víc než rok a už vůbec nesahat na výši příspěvku. Při stavu české debaty a zdražovacím hurikánu je bohužel oboje málo pravděpodobné.
V ideálním světě by ze všeho nejdříve Stanjura vyhradil prostředky na výstavbu veřejných i soukromých školek a snížil rozdíly mezi jejich finanční dostupností. Na investice do předškolní infrastruktury by pak přesunul část daňových úlev na druhého poplatníka, což je jeden z hlavních demotivátorů zkrácených úvazků žen na rodičovské, který akorát zhoršuje ekonomickou závislost žen na jejich partnerech.
Na výši příspěvku by se nesahalo, ale nárok na čerpání rodičovské by se zkrátil třeba ze čtyř na tři a půl roku na rodinu s tím, že by až šest měsíců bylo vyhrazeno druhému rodiči. Pokud by se druhému rodiči, tedy nejčastěji muži, na rodičovskou nechtělo, rodina by tím přišla o nárok na těch pár vyhrazených měsíců a maximum čerpání by byly tři roky. Tak by rodiny byly motivovány aspoň na pár měsíců poslat na rodičák tátu a neztratily by možnost mít dítě doma v plné péči o něco déle, než dokdy je u nás ženám garantováno místo u zaměstnavatele. Zároveň by to příliš nesvázalo ruce matkám samoživitelkám, kterým by stále připadal nárok v jeho celé délce.
A když už u toho Stanjura s Jurečkou v polovině prosince budou, mohli by taky navrhnout změnu názvu celého příspěvku z rodičovské dovolené na rodičovskou péči. Ač data chybějí, troufám si říct, že deset z deseti rodičů na této „dovolené“ by přes všechnu lásku ke svým dětem svou zkušenost s dovolenou rozhodně nesrovnávala. A ve slovech je síla.
Autorka je ekonomka se specializací na sociální politiku.