Z filmu Veké nic. Foto Aerofilms
Prázdné ulice, Karlův most bez turistů a ticho, které nahradilo dřívější městský hluk. Úvodní záběry dokumentárního filmu Velké nic nás okamžitě vtahují do prvních dnů pandemie koronaviru, která v České republice nastoupila před třemi lety. Podobné scény působí jako důvěrně známé, ale přesto už vzdálené výjevy, které byly překryty dalšími vrstvami událostí a dojmů, jimiž si společnost prošla v následujících letech.
Právě tento nesoulad mezi jednotlivými vzpomínkami i hodnocením situace z různých perspektiv si režisérské duo Vít Klusák a Marika Pecháčková bere jako své ústřední téma. Opouští snahu o společenské poučení, které by mohlo být žádoucí v průběhu samotné krize. Namísto toho se obrací k tomu, jak jsme událost prožívali a jaký význam jsme jí přikládali.
Ve srovnání s dokumentem o sexuálním predátorství v on-line prostředí V síti, který Vít Klusák natočil s Barborou Chalupovou, to vyniká obzvlášť. Ačkoliv oba filmy byly zčásti financovány prostřednictvím crowdfundingu, zde veškerá podobnost končí. V síti se podařilo získat status očekávané události, která byla ve středu pozornosti médií už dlouho před samotnou premiérou. Závažnost tématu i snaha rozpoutat společenskou debatu pak měly obhajovat ambiciózní a často až senzacechtivou propagaci filmu. Naopak Velké nic nastupuje do kin bez výraznějšího rozruchu či mediální kampaně. Neotevírá kontroverzní téma, ale obrací se k pandemii, která byla po několik let nedílnou součástí našich životů.
Zastavená společnost
Filmaři se snažili zachytit pandemii od jejího počátku. Vít Klusák tehdy vyrazil do terénu a natáčel každodenní projevy nové situace, zatímco jeho partnerka Marika Pecháčková se na režii podílela distančně. Úvodní poetické záběry, ve kterých vnímáme vylidněné ulice nebo srnky pobíhající v blízkosti měst, mají v lecčems větší výpovědní hodnotu než objektivní data či zpravodajství, které ve filmu povětšinou chybí. Oživují totiž tehdejší pocit bezprecedentního vytržení z dosavadního stereotypu. Toto období zlomu zachycuje film zejména optikou dvou protagonistů, tedy Milana a Moniky. Senior Milan patřil k prvním nakaženým rané fáze koronaviru. Jeho pozitivní přístup nabízí subjektivní zkušenost, která nemusí být přenositelná na ostatní. Nemoc zvládá s humorem, ale jeho pobyt v nemocnici se brzy proměňuje v nudný stereotyp. Pro operní pěvkyni Moniku zase znamenal příchod pandemie zásadní životní obrat. Veškeré své příjmy měla z práce v kultuře, a proto rychle vyhledala náhradní zaměstnání – v supermarketu.
Zatímco jednotlivé osudy i postřehy jsou zprvu zajímavé, film postupně sklouzne k momentům, které svým opakováním v médiích ztratily sílu už v průběhu samotné pandemie.
Pokud se ve filmu něco zdánlivě blíží autoritativnímu komentáři, jsou to výstupy nedávno zesnulého dokumentaristy Karla Vachka. Ten se v krizové situaci snaží najít něco příznivého, a tak ji vykládá i jako příležitost pro zlepšení. Pozastavení života společnosti může nabídnout odstup od aspektů našeho každodenního života, které jindy bereme jako samozřejmé. Naučíme se znovu vnímat naše okolí, přírodu i mezilidské vztahy. Volba černobílého a širokoúhlého formátu tento nový pohled ještě umocňuje. Film nám ale kromě snahy o novou perspektivu po většinu stopáže nepředkládá, co si máme myslet. Díky volné střihové skladbě spojuje nesourodé momenty a prožitky lidí, které se mohou vzájemně doplňovat i kontrastovat. Vrchol tohoto přístupu představuje působivá montáž sestávající ze záběrů sportování v domácnosti. Ačkoliv tato sekvence vtipně graduje, hned po ní následuje ostrý střih do nemocničního prostředí, v němž dochází k prvním úmrtím. Snímek tak sice zdůrazňuje poetičnost počátku pandemie, nikdy ale nezachází až k její romantizaci.
Hledat svůj význam
Tato proměnlivost je pak vlastní celému filmu. Zatímco na začátku evokuje titulní „velké nic“ původní dojem klidu a pozastavení v hektické době, následně se obrací spíše k tomu, že pandemie neměla sama o sobě zastřešující význam. Tvůrci si v tomto ohledu vypomohli šťastným dramaturgickým rozhodnutím, kdy z filmu vypustili politickou linku. Ta byla během pandemie ve středu pozornosti a mohla tak převážit nad jinými rozměry tohoto období. Namísto toho se Velké nic obrací k dopadům nemoci koronaviru i politických opatření, respektive k tomu, jak byly vnímány různými částmi společnosti. Do pandemie si pak každý mohl promítat jedinečný životní příběh a na něm založit odpovídající interpretaci.
I díky spolupráci s Marikou Pecháčkovou je Velké nic otevřenější než některé z předchozích Klusákových děl. Film není didaktický a význam jednotlivých scén je v posledku až na divácích, kteří je mohou srovnávat s tím, jak tuto dobu sami prožili. Nedočkáme se výraznějších konfrontací či výstupů před kamerou, namísto toho je zde dán volný prostor jednotlivým protagonistům a jejich nezaměnitelné zkušenosti, která promlouvá sama za sebe.
Časosběrné zaměření se neprojevuje datací jednotlivých fází pandemie. Silnějším znakem jsou zde změny ve vnímání celkového stavu a toho, jak ji společnost zvládá. Film se tak přesouvá od původního společenského vzepětí a snahy pomáhat k naštvání na politickou reprezentaci až k apatii a rezignaci. Díky této proměnlivosti je pak pochopitelnější scéna, v níž jeden z pomáhajících lékařů promlouvá do kamery o tom, že diktatura je historicky nejvíce prověřenou formou vlády. Tyto výpovědi, v nichž jednotlivci přecházejí k ukvapeným závěrům, jsou především důsledkem snahy dát neuchopitelnému chaosu nějaký význam a koherentní smysl.
Vzápětí ale začíná tento volný přístup narážet na své limity. Zatímco jednotlivé osudy i postřehy jsou zprvu zajímavé, film postupně sklouzne k momentům, které svým opakováním v médiích ztratily sílu už v průběhu samotné pandemie. Například nepříjemné testování na onemocnění koronavirem i absurdní situace, které vznikaly kvůli vymáhání vyhlášky o nošení roušek i ve venkovních prostorech, jakkoliv dokážou odlehčit jinak tragické okolnosti. Přesto tato častá snaha kombinovat závažné epizody s odlehčenými či s poukázáním na nepřipravenou státní reakci vede film k scénám, které byly celou dobu ve středu mediální pozornosti. Původní snaha ukázat pandemii nově, prostřednictvím nesourodých zkušeností, tak postupně vyznívá do ztracena.
Nedotažený koncept
Politika se pak dostává přece jen do popředí – v závěrečné třetině filmu. Novou protagonistkou se totiž stává Jana Peterková, organizátorka demonstrací proti tehdejším opatřením a odsouzená dezinformátorka. Tím se ovšem film neodchyluje od prvotního konceptu, neboť i aktivisty z jejího okolí se nám film snaží přiblížit jako samostatné osobnosti s vlastními životy a názory.
Po bizarních projevech na demonstracích sledujeme Janu Peterkovou, jak se navrací domů ke svému partnerovi a jeho dětem. Klusák a Pecháčková ji tak namísto zesměšňování zachycují v prostředí, kde z ní najednou opadá její kontroverzní vystupování. Poznáváme ji i ve chvíli, kdy zcela běžně komunikuje se svými blízkými. Film se snaží tento rozpor zachytit silnou scénou, která nastává po uvolňování opatření. Monika se může navrátit na divadelní prkna a hrát před publikem, které tak dlouho postrádala. Z jejího vystoupení ale snímek prostřihává na vystoupení Jany Peterkové na demonstraci, která mezi demonstranty našla publikum svého výkladu pandemie.
Ačkoliv tato část vystihuje rozdíl mezi naší osobní stránkou a rolí, kterou hrajeme na veřejnosti, nezanechává výraznější dojem, neboť ve zbytku filmu nemá takovou oporu a působí tak spíše nahodile. Stejně tak empatický přístup k Janě Peterkové není zcela naplněn. Pozornost k jejímu osobnímu životu totiž vzápětí ustupuje vystoupením na demonstracích. Ty se rychle přesouvají z prostředí, v němž dochází ke konfrontaci jednotlivých osudů, v širší společenské události. Individuální rozměr tak nahrazují anonymnější výjevy z rozhánění demonstrací a v rozporu s dosavadním přístupem filmu je věnována pozornost vystoupení Václava Klause na antivaxerském protestu.
Velké nic přichází se zajímavým konceptem, kdy zachycuje pandemii jako proměnlivý celek sestávající z různých perspektiv. Namísto jeho důsledného naplnění ale často volí snazší cestu, kdy nám ukazuje již známé a kontroverzní situace. Pokud Velké nic ve svých nejsilnějších místech vyvolává bezmála interaktivní filmový zážitek, při němž naše vzpomínky konfrontujeme s životy jednotlivých protagonistů, v jeho závěru už tento osobní vztah s divákem chybí.
Autor je filmový publicista a doktorand politologie.