Foto Ted Eytan, Creative Commons, CC BY-SA 4.0
V kategorii ČRo Plus Litera za publicistiku se letos v nominacích objevila i filozofka Tereza Matějčková s knihou Bůh je mrtev, nic není dovoleno. Vloni byla přitom paradoxně nominována v kategorii naučné literatury za sbírku esejů Kdo tu mluvil o vítězství? O Matějčkové se v zákulisí diskutuje coby o horké favoritce na ocenění za Knihu roku. Sázková kancelář Tipsport letos umožnila vsadit si na vítěze, přičemž s nejvyšším kurzem 4 ku 1 pak předběhla i Marka Torčíka či Alenu Machoninovou, oba nominované v kategorii próza. Je proto třeba se ptát, jaký společenský přínos Matějčkové kniha nabízí.
V kontextu její kategorie působí kniha poněkud nepatřičně. Vedle investigativní reportáže Vojtěcha Pecky o české klimatické dezinformační scéně Továrna na lži, ale také knihy Věčná devadesátá, která nabízí kritický pohled na devadesátá léta z pera českých novinářek a novinářů, ale také historiček a historiků z Ústavu pro soudobé dějiny, stojí i kniha Matějčkové. Ta obsahuje vybrané eseje z prvních dvou let jejího působení v pravicovém týdeníku Echo 24, ale také rozhovory s vybranými (v některých případech přinejmenším kontroverzními) osobnostmi zahraniční scény. Kromě rozšířených a doplněných verzí některých textů kniha dále přináší pozměněné názvy, stručnou úvodní kapitolu a poznámkový aparát.
Matějčková svými projevy pomáhá legitimizovat antigenderové a především transfobní tendence, které můžeme pozorovat na systémové úrovni i ve veřejném prostoru.
Její nominační medailonek uvádí, že Tereza Matějčková se ve své knize věnuje myšlení současných pozoruhodných myslitelů a snaží se překonat názorovou nesmiřitelnost dnešní doby. To je poněkud „překotné“, ale nepřekvapivé tvrzení, které na následujících řádcích prozkoumáme v kontextu tvorby Matějčkové i v kontextu diskurzu, do kterého vstupuje.
Název knihy je variací na Dostojevského výrok: „Neexistuje-li Bůh, vše je dovoleno a člověk nemusí mít zábrany před žádným (zlo)činem ani vraždou.“ Jenže zábrany si podle Matějčkové dnes stavíme zbožštěním politiky, respektive kulturních témat. Matějčková provokativně navrhuje nazývat dnešní dobu transmodernou (záhy dodává, že nikoliv v souvislosti se sexualitou), protože si transcendenci, tedy to, co nás překračuje a tvoří horizont absolutního, od nějž můžeme relativizovat, vkládáme do společnosti.
Sebeporozumění prý neodvozujeme od Boha, ale od přináležitosti ke skupině, od které však nemáme takový odstup jako od transcendentního boha, s nímž si můžeme vyrovnávat účty. Tato absence odstupu od transcendence má podle Matějčkové znesvobodňující následky, protože nedává naději, že od toho, co zakoušíme, se můžeme osvobodit, že dosud nejsme vším, čím můžeme být. Přikládáme-li absolutní hodnotu společnosti, skupině, identitě, pak podle Matějčkové propadáme době a jejím módám, ergo nesvobodě. Transmoderna se tedy vyznačuje zákeřnější nesvobodou, v níž číhá moralizování, kultura rušení, fetišizace přecitlivělosti a neautentický boj, proti nimž Matějčková ctnostně vystupuje.
Ze slonovinové věže na agoru
Těžko si nevšimnout posunu v kontextu, v jakém se Matějčková v posledním roce pohybuje. Během loňského roku ukončila svůj pracovní poměr na Ústavu filosofie a religionistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a nastoupila jako redaktorka pravicového týdeníku Echo 24, externě však stále vyučuje na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy, její rozchod akademií tedy není zcela definitivní.
Z filozofky-akademičky je filozofka-publicistka, které tento kariérní přesun umožnil projevit postoje, které by – nejspíš – v současné akademii neobstály. Akademický background sice nezapře ani ve své aktuální, novinářské tvorbě, změna odvětví jí ale, zdá se, umožňuje prozkoumávat extrémnější pozice. To je zřejmé z témat, která pokrývá, a z osobností, které si pro rozhovory volí (za všechny uveďme třeba britskou filozofku a výraznou reprezentantku tzv. gender critical hnutí Kathleen Stock).
Do jisté míry určitě lze souhlasit s úvodníkem literárních cen v tom, že se jí v tvorbě daří přibližovat myšlení současných filozofů a filozofek, představovat jejich myšlení a zasazovat je do širších kontextů. V jejím psaní ale dochází k mentálnímu rozkolu, snad mezi identitou filozofky a identitou novinářky, mezi intelektuálkou a chtě-nechtě – bojovnicí kulturních válek, jakkoliv by Matějčková toto označení zřejmě razantně odmítla. Racionalita, se kterou je schopna představovat současné myšlení, se vytrácí v momentech, kdy se dotýká společensky komplikovanějších a kontroverznějších témat. Tam pod rouškou zdánlivé neutrality a „vyváženosti“ sklouzává k banalizaci a skandalizaci.
Tento mentální rozkol lze ale vykládat i jako strategii. Její filozoficko-akademická pozice jí umožňuje pronášet (značně problematické) výroky, které přispívají k polarizaci společnosti. Tato racionalizace jí navíc umožňuje umlčovat kritiky a kritičky, jejichž pozice je, nevyhnutelně, emocionálně zabarvená, a tudíž veřejným diskurzem interpretovaná jako „aktivismus“, nebo „ideologie“.
To je patrné v jednom z dílů podcastu Pravda neexistuje?, ve kterém se věnuje nové knize Judith Butler Who’s Afraid of Gender (Kdo se bojí genderu). V jeho úvodu mj. postuluje, že v momentě, kdy se vysloví pro definici genderu, ozvou se kritici a kritičky, jež jí osočí z toho, že to správná definice není. Na svou obhajobu pak Matějčková uvede, že slovo (koncept) gender prošlo v uplynulých letech značnou transformací a do určité míry se jeho pojem vyprázdnil. Říká, že se „stal prázdnou nádobou, do které si každý nalije, co potřebuje“. Tím se sice potenciální kritiky a kritičky snaží umlčet, její koncept toho, co je gender, je ale natolik zavádějící, že s ním nelze nepolemizovat a nepokusit se rozkrýt významy, které mu připisuje.
Gender versus genderová identita
Matějčková ve svých výstupech soustavně přiznaně i implicitně zaměňuje pojem gender s genderovou identitou. Uvádí, že koncept genderu se posunul a nyní reflektuje spíše „niterné prožívání“ nebo „vnitřní pocit“. Není náhodou, že pracuje právě s tímto výkladem. Ztotožňování konceptu genderu a genderové identity je využíváno antigenderovým hnutím, jehož cílem je vzbuzení morální paniky. Matějčková na tento koncept přistupuje a operuje s genderem právě tak, aby budil společenské pozdvižení.
Nakonec o tom svědčí i samotná tematizace genderu nebo odvolávání se na myšlení Judith Butler, které v antigenderovém hnutí rezonuje zvlášť negativně (a Matějčková se k jejímu myšlení s oblibou vrací ve svých podcastech). O tom, že Matějčková s pojmem gender záměrně manipuluje, se lze přesvědčit prostřednictvím zdrojů, na které odkazuje. Butler přímo v citovaném rozhovoru v New York Times, ale i ve své nové knize Who’s Afraid of Gender uvádí, že současné populární pojetí konceptu má tendenci gender zaměňovat s genderovou identitou. Tu ale Butler chápou jako součást širšího pojetí genderu, gender pak interpretují jako rámec, ve kterém se utvářejí významy pohlaví.
„Spíše než na gender jako na kulturní nebo sociální verzi biologického pohlaví bychom se měli ptát, zda gender funguje jako rámec, který má tendenci vytvářet pohlaví v rámci specifických klasifikačních schémat. Pokud ano, pak gender již funguje jako mocenské schéma, v jehož rámci dochází k přiřazování pohlaví.“ (Who´s Afraid of Gender, str. 171)
Uvažování o rámci ale v současném kontextu nemá tak silný potenciál vzbudit morální paniku. Zdá se tedy, že i Matějčková si do oné „prázdné nádoby“ nalije právě to, co se jí hodí. Svou kritiku Butler opírá Matějčková o (domnělou) zradu teorie performativity (Matějčková navzdory zavedenému způsobu překládá tento pojem jako „výkon“) tím, že Butler přistoupili na „nový esencialismus genderu“, tedy transgender. Ten v interpretaci Matějčkové přestává být performativitou, konstruktem, ale stává se něčím daným:
„S tím ostatně souvisí další problém: Judith Butlerová se proslavila svými tvrzeními o tom, kterak do všeho – včetně našich těl – zasahuje sociální a mocenská dynamika. Její filozofie by skýtala dobré prostředky pro studium náhlého nárůstu transgender lidí. Je přece pozoruhodné, že, zde se však zastavuje: gender muže i ženy je sociálně konstruovaný, ale transgender identita – zdá se – nikoli.” (Pravda neexistuje? 21.díl: Judith Butlerová a její boj proti fašismu: Kdo všechno se bojí genderu a víme vůbec, co to je?)
Butler se sice skutečně ve své nové knize vyrovnávají s tím, že uvažování o trans* lidech nebylo součástí jejich myšlení v jejich průlomové knize Gender Trouble, otázka však je, zda opravdu k trans* identitám přistupuje z esencialistických pozic, nebo zda je to jen domněnka či interpretace, na jejímž základě se Matějčková pokouší obhájit své alarmistické teze, jak je zřejmé z citace. Paradoxní je, že pro interpretaci trans* identit se Matějčkové nepříčí sáhnout po konstruktivistických argumentech, ale opouští je (a pohoršuje se nad nimi) při uvažování nad sociálním rozměrem (konstruovaností) biologického pohlaví (cis) žen a mužů.
Nakonec kritické vymezení se vůči Butler je ale nasnadě. V knize Who’s Afraid of Gender mapují Butler různé antigender skupiny. Uvádějí, že demografie antigender hnutí je různorodá:
„Bylo by nesprávné předpokládat, že hnutí proti genderové ideologii má jednotnou podobu, protože se objevuje v různých regionech a zemích. Ačkoli některé náboženské a digitální sítě spojují různé regiony, podoba a účel anti-genderových hnutí se liší podle toho, zda je zrodila katolická církev, ruská pravoslavná církev, evangelikální politický systém ve Spojených státech nebo letniční církve v Africe. (…) Ve Spojeném království vznik feministek, které se staví proti ,genderu‘ – což je téměř protimluv – , zkomplikoval jakoukoliv snahu chápat anti-genderové hnutí jako konzervativní náboženské hnutí, ačkoli ochota některých feministek zůstat v této otázce spojenkyněmi pravicových sil se zdá být nesporná.“ (Who´s Afraid of Gender, str. 123, překlad JM, SV)
Partyzánka antigenderu
Nevíme sice, zda se Matějčková považuje za feministku, označení (a kontext gender-critical uvažování) je ale příznačné. Butler popisují přesně tyto antigenderové tendence uvnitř intelektuálních hnutí, které svými postoji participují na antigenderovém hnutí konzervativců a církve.
I proto jsou Matějčkové interpretační manipulace problematické zvlášť v kontextu současného společenského nastavení v Česku. Matějčková svými projevy pomáhá legitimizovat antigenderové a především transfobní tendence, které můžeme pozorovat na systémové úrovni i ve veřejném prostoru. Témata, která se týkají práv trans* osob jsou bulvarizována, misinterpretována a odtržena od reálných životů trans lidí. V uplynulých týdnech například rezonovalo ne/vydání knihy Nevratné poškození nakladatelstvím Na stole, spadající pod nakladatelský dům Albatros Media. Nakladatelství od vydání knihy upustilo, mj. s odkazem na její problematičnost, v českém milieu to ale – nepřekvapivě – vyvolalo debaty o svobodě slova.
Vedle hlasů ze zjevně konzervativních pozic se tedy i v debatě v ČR začínají objevovat i hlasy, které (údajně) vycházejí z „liberálních pozic“, dle kterých je potřeba zabránit „cenzuře“, ve jménu svobody slova. Tyto hlasy je, podobně jako ten Matějčkové, komplikovanější vyvracet. Nejde o hlasité antigender dezinformátor(k)y, ale o zdánlivě věcné diskutér(k)y, kterým záleží na pluralitě názorů, ale i na právech těchto osob a jejich rodičů. Je pro ně důležitá „komplexní debata“ a zapojení různých názorů. Jakákoliv snaha poukázat na problematičnost těchto zdrojů je brána jako aktivismus či na emocích založené domněnky. Nabízí se tak otázka, jak tyto myšlenky konfrontovat a odkrývat, aniž bychom byli osočeni z participace na kulturních válkách. Můžeme začít tím, že se pokusíme odkrývat argumentační fauly a alarmistické narativy, kterých se i Matějčková dopouští.
Labyrint genderu a ráj Terezy Matějčkové
Jedním z inspiračních zdrojů, ke kterému se Tereza Matějčková obrací, aby usvědčila nové pojetí genderu coby „privátního pocitu“ ze solipsistického návratu ke kartezianismu, je kniha Whipping Girl americké bioložky a trans ženy Julie Serano. (S níž rozhovor Matějčková nevedla). Podle Matějčkové „autorka hájí tezi, že člověk je ženou svým pocitem, že je ženou tím, že tomuto pocitu přitaká.“ A dále čteme: „Gender je tak něco, co každý v sobě cítí a co se může rozcházet s fyzickým tělem. Identita je původně skrytá, neviditelná, a proto je potřeba ji veřejně hájit. Neběží – jako v případě norem – o nic sdíleného, ale o vyjádření mne samé, a proto je každý útok na identitu útokem na to, co je mi nejvlastnější.“ (Bůh je mrtev, nic není dovoleno, str. 20)
Kromě výše zmíněné libovolné záměny genderu a genderové identity, si všimněme naznačované logické implikace mezi pojetím genderu coby vnitřního pocitu a znemožnění vzájemné diskuze (a tedy i diskuze o útlaku genderových norem působících na cis ženy), protože o něm legitimně může něco říci pouze daný člověk, jenž jej jaksi niterně cítí. Je-li gender niterný pocit, pak to podle Matějčkové má za následek „vítězství vůle nad tělem“. Matějčková tak takřka galantně usvědčuje konstruktivismus z filozofické nekoherence a pasuje se do role nezávislého filozofického oka, které odhaluje převrat konstruktivismu v klasický kartezianismus, podle nějž „tělo má být přizpůsobeno pocitu, vůli, či postoji, zkrátka – v nejširším slova smyslu – duchu.“ (Bůh je mrtev, nic není dovoleno, str. 21)
Matějčkové interpretace Serano je přinejmenším účelová. Serano totiž vnitřní pocit ženy nenazývá gender, ale podvědomé pohlaví (subconscious sex), které podle ní tvoří jednu ze složek, jež obecně pod pojem gender zahrnujeme, společně s genderovou identitou (gender identity), genderovým vyjádřením (gender expression) a genderovými rolemi (gender roles). Serano líčí, jak je pro ni obtížné přeložit podvědomé zkušenosti do vědomé myšlenky. Jazyk, který má k dispozici, selhává ve vhodném zachycení jejího zakoušení:
„Kdybych měla říct, že jsem věděla, že jsem žena, popřela bych fakt, že jsem si vědoma svého fyzického mužství. Říci, že jsem toužila nebo chtěla být ženou, vymazává to, jak moc mi ženství dávalo smysl na té nejhlubší rovině mého bytí. Mohla bych říct, že jsem se cítila jako žena, ale to by navodilo falešný dojem, že vím, jak se ostatní ženy i muži cítí. A kdybych řekla, že jsem se měla narodit jako žena, naznačovala bych tím, že mám nějaký kosmický vhled do velkolepého schématu vesmíru, který rozhodně nemám.“ (Whipping Girl, str. 80, překlad JM, SV)
Matějčkové účelová interpretace skrývá politický postoj, který je umně maskován za „nevinné“ filozofické teze o metafyzické realitě těla a ducha. Ontologický status vnitřního pocitu je navíc podle Matějčkové neslučitelný s jeho ukotvením ve společnosti a tělesném prožívání. Ovšem sama Serano vztahuje vnitřní cítění k druhým a upomíná, že i niterné pocity jsou artikulovány v jazyce, který sdílíme ve společnosti. Z toho ovšem nevyplývá, že existuje jeden správný způsob, jak svou trans identitu zakoušet. Sama Serano varuje před univerzalizací jejího životního příběhu: „je tolik způsobů, jak být trans, jako je trans lidí“.
To samé platí i o bytí ženou. Podíváme-li se přímo do knihy Who´s Afraid of Gender, Butler píše: „Ve Španělsku TERF (trans exclusionary radical feminists) tvrdí, že ,být ženou není pocit‘, a snaží se touto větou vyvrátit trans ženy, které tvrdí, že se cítí být ženami. Tyto feministky tvrdí, že být ženou není pocit, ale skutečnost. Pro trans ženy a muže je však být ženou nebo mužem také realitou, žitou realitou jejich těl.“ Kategorie „žena“ předem neříká, kolik lidí se může podílet na realitě, kterou popisuje, ani předem neomezuje podoby, které tato realita může mít.“ (Who´s Afraid of Gender, str. 133)
Různá filozofická tvrzení o ontologické povaze ženství, ať už mluvíme o sociálně konstruované fikci, která petrifikuje do materiální reality, nebo o niterném zakoušení, vedle sebe mohou koexistovat stejně jako různá prožívání ženství, z nichž ani jedno není méně reálné než jiné. Ostatně tato diverzita je podle Butler výdobytkem feminismu, který ženu nepřipoutává k jednomu významu.
Pomoc, v šatníku je (trans)gender!
Neúplná je i Matějčkové interpretace teorie performativity Judith Butler. Matějčková vyzdvihuje aspekt opakování, tedy citační praxi, mimiku, napodobování genderových norem, jak je pozorujeme ve společnosti a jak do společnosti vrůstáme. Pojem „performance“ pak překládá doslova jako „výkon“, který evokuje spíše volní záležitost než tělesný projev. Její opatrný návrh interpretovat nárůst dospívajících dívek trpících genderovou dysforií pomocí takto individualizované teorie performativity, snad naznačuje, že se jedná o následování určitého trendu.
Co ovšem zamlčuje, je institucionálně utlačující, omezující charakter genderových normativů, jejichž opakování zajišťuje společenské rozpoznání a uznání a rozhodně tak nejde čistě o volní záležitost, kterou ostatně Butler explicitně korigují v knize Závažná těla (česky 2016). Citační praxe probíhá v infrastrukturách sdíleného světa a zahrnuje tělesnou konvenčnost. Spíše než se ptát „proč narůstá počet mladých trans mužů“, ptejme se, proč museli trans lidí dosud žít „v šatníku“ a proč se postupně méně bojí z šatníku vycházet.
Teorie performativity skýtá možnost zaměřit se na proměnu infrastruktur, v nichž se genderová tranzice postupně destigmatizuje, ale zároveň také na normativní vymezení, v němž je na základě citační praxe, které dominuje medikalizace, diagnostika genderové dysforie, a tedy odvolání se na „niterný pocit“ jediným způsobem, jak vyjádřit trans identitu tak, aby pro společnost byla závažná.
Obdobnou cestou se vydává španělský filosof a trans muž, Paul B. Preciado, který patří k nejvýraznějším teoretikům (trans)genderu, leč Matějčková o něm mlčí. Ve své poslední knize Dysphoria Mundi tvrdí, že se v současné době nacházíme v tranzici chápání binární pohlavní diference, která se prostřednictvím medicínských a techno-farmaceutických prostředků (jako je antikoncepce nebo viagra) udržuje jako „biologická přirozenost“. Nárůst diagnostiky genderové dysforie je pak podle něj projevem toho, že dnešní svět je dysforický: prožívání dysforických těl je v nesouladu s řádem „přirozené“ binární pohlavní diference a tímto jej prolamuje, protože odhaluje techno-konstruovanost každého genderu.
Matějčková si místo toho vybírá myšlení Kathleen Stock a její ironickou výzvu mířenou na transaktiviststvo „buďte méně binární“. Používá ji pro ilustraci neslučitelnosti fluidity a trans identity – podle Matějčkové by „tvrzení všichni jsme fluidní banalizovalo hraniční zkušenost, kterou nemáme důvod zpochybňovat“. Preciadovo poukázání na to, že i cisgender je technologicky spoluutvářen, vytváří prostor, ve kterém se mezi různým prožíváním těl – fluidním, trans, cis – neutváří hierarchie, protože žádné z nich nemá nárok na přirozenost.
Abychom se ale vrátili na začátek – představa, že Matějčková se snaží „popsat a překonat názorovou nesmířlivost české společnosti“ je mylná a svědčí o neschopnosti prohlédnout její argumentační fauly. Matějčková si je dobře vědoma terénu, ve kterém se pohybuje. Je si vědoma citlivých míst české společnosti a přesně s nimi operuje. Její výroky o trans* lidech a genderu nepochybně rozdmýchávají emoce a přiživují tak kulturní válku. V praxi totiž dopadají především na životy queer a trans osob, jejichž reakce jsou dopředu delegitimizovány jako emotivní, aktivistické nebo radikální.
Matějčková nadto ve svém filozofickém tažení budí dojem, že promlouvá z pozic takřka filozofického disentu, který jako by bojoval proti většině. Vzhledem k naprosté menšině, kterou trans lidé v Česku představují, a v kontrastu s tím naopak institucionálně podepřeného stanoviska, z nějž Matějčková promlouvá, nasedá na vlnu rozevlátého démonizování genderu, který se stal onou prázdnou nádobou, jíž však Matějčková neplní disidentským významem, jak se tváří, nýbrž stejně vágními a nenapadnutelnými tezemi, mezi něž patří i slavný výrok J. K. Rowling: „pohlaví je reálné“.
Autorstvo niterně zakouší gender.