Foto Ggia, Wikimedia Commons (CC BY-SA 4.0)
Hvězdou evropské debaty o migraci byl v posledních měsících dnes už bývalý italský ministr vnitra Matteo Salvini. Podle titulků v novinách, které dokumentovaly jeho heroické akce „na obranu hranic“, to mohlo vypadat tak, že problémy s migrací se už natrvalo přesunuly do Středozemního moře a týkají se již jen Libye, Itálie a případně Španělska nebo Malty. Stačí se ale podívat na mapě trochu doprava a realita je úplně jiná. Česká republika – a velká část Evropy – velice efektivně vytěsnila smutnou realitu na řeckých ostrovech. Ta se nám ale v posledních dnech připomněla dalším zhoršením situace a několika smutnými rekordy.
Turecká varianta
Po podepsání dohody mezi EU a Tureckem v březnu 2016 se zdálo, že se situaci na tzv. balkánské uprchlické trase podařilo relativně uspokojivě vyřešit. Turecko dostalo příslib několika miliard eur, aby se postaralo o asi tři miliony uprchlíků ze Sýrie a Afghánistánu na svém území a zdálo se, že Evropská unie si zvládne rozdělit péči o asi šedesát tisíc lidí, kteří tehdy zůstali uvězněni v Řecku. Nadějné vyhlídky se ale neproměnily v realitu a počáteční kritika humanitárních organizací se ukázala být oprávněná. Lékaři bez hranic a další organizace, které v Řecku působí, od začátku upozorňují na nutný a nevyhnutelný vedlejší efekt dohody, která je na evropské politické scéně brána jako diplomatická výhra a „řešení uprchlické krize“, totiž na fakt, že díky ní na efektivně uzavřené balkánské trase uvízly desítky tisíc lidí, kteří se nemohou pohnout nikam dopředu a není pro ně cesty zpět. Nejhorší je situace už od začátku právě v Řecku. V táborech na ostrovech Lesbos, Chios, Samos, Leros a Kos přežívají desítky tisíc lidí, kteří nemají naději na změnu a vůbec žádnou budoucnost. Označení humanitární katastrofa je namístě už dlouho, otázka zní, zda ji nynější ještě akutnější krize protlačí zpátky na přední stránky médií a do pozornosti politiků.
Uprchlické tábory na všech ostrovech jsou přeplněné – u některých je kapacita překročena několikanásobně. Například nechvalně proslulá Moria na ostrově Lesbos byla původně vybudovaná jako krátkodobý „hotspot“ pro dva tisíce lidí, v současné chvíli je tam podle dostupných informací jedenáct tisíc lidí. Řecká vláda ani Evropská unie nejeví zájem situaci lidí v táborech dostat alespoň na úroveň, která by odpovídala základním lidským potřebám a důstojnosti. V táborech, které byly postaveny pro stovky lidí na pár dní, přežívají mnoho měsíců desítky tisíc lidí (ke konci srpna šlo o více než 25 tisíc, a to jenom na ostrovech, další desítky tisíc lidí jsou na pevnině) včetně rodin, seniorů a tzv. mladistvých bez doprovodu, nejčastěji teenagerů pod osmnáct let, kteří přišli bez rodičů, ale v mnoha případech i mladších dětí bez rodiny. Podle dat UNHCR tvoří v některých táborech ženy a děti více než polovinu obyvatel.
O nelidských podmínkách v přeplněných zařízeních, dětech se sebevražednými sklony a vzrůstu sexuálního násilí v táborech (abychom vyjmenovali ty nejhorší problémy, ale dalo by se pokračovat) se ví už dlouho – již zmínění Lékaři bez hranic pravidelně publikují reporty mapující situaci. Nikoho to ale příliš nezajímá, protože Salviniho volání po potápění lodí zcela zastínilo skutečné dění. Už tak šílené podmínky se ale během letošního srpna poměrně významně zhoršily.
Pohled na čísla napoví leccos: počet příchozích na ostrov Lesbos byl během letošního srpna rekordní. Během jednoho dne připlulo něco málo přes pět set lidí, což je nejvíce od února 2016. Zároveň za celý srpen přišlo do Řecka přes 7 500 migrantů (stále dominují Syřané, Afghánci a Iráčané). To je nejvyšší měsíční číslo od uzavření dohody. Lesbos je nejznámější z řeckých ostrovů a působí tam celá řada neziskových nevládních organizací a snaží se vrátit lidem alespoň trochu důstojnosti. Situace na Chiosu nebo Samosu je mnohem horší než na Lesbu a bez přehánění se podle dobrovolníků blíží peklu na zemi. Akorát místo čertů v něm hlídají těžkooděnci.
Role Turecka
Příčinu aktuálních rekordních počtů příchozích migrantů je nejspíš nutné hledat v Turecku. Turecko už v červenci prohlašovalo, že může „uvolnit stavidla“ a „zaplavit“ Evropu desítkami až stovkami tisíc nových uprchlíků, pokud nedostane od EU další finanční prostředky. Zatím v letošním roce zastavilo a zachytilo přes čtyřicet tisíc migrantů – to je opět rekordní číslo, v porovnání s rokem 2018 (do konce srpna) se jedná o nárůst o více než padesát procent. Další odvrácenou stranou situace je tedy fakt, že kromě toho, že se větší počet lidí než obvykle snaží přežít v řeckých táborech, ještě mnohem více z nich se do Řecka vůbec nedostane a skončí v tureckých detencích – představu o tom, jak to tam vypadá, na rozdíl od řeckých táborů, sice nemáme, ale není zas tak složité si to domyslet. Turecko také využívá migrační kartu při vyjednávání o průzkumu a těžbě ropných ložisek ve Středozemním moři. Evropa se tak svojí neschopností domluvit se na rozumném společném řešení vmanévrovala do značně nevýhodné pozice vůči Turecku. Turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan v úterý 5. září prohlásil, že pokud mu západní státy nepomohou vytvořit bezpečnou zónu na severu Sýrie, kam má v plánu přesunout asi milion Syřanů, kteří jsou aktuálně na tureckém území, přestane úplně hlídat hranici s Řeckem. Vyděračská taktika samozřejmě funguje, protože Evropa se nebojí ničeho víc než další uprchlické vlny. Řecká vláda naskakuje na Salviniho populistickou notu a vypouští prohlášení o tom, že čluny s uprchlíky přestane vpouštět na svoje území a neumožní jim zakotvit v přístavech na ostrovech.
Opravdové řešení migrační krize by vyžadovalo zásadní přehodnocení přístupu Evropská unie ke svým hranicím – a to zůstává v oblasti utopických provolání. Existují ale konkrétní kroky, které by EU mohla udělat poměrně snadno, byla-li by k tomu politická vůle – například schválit efektivní společný azylový systém, zvýšit pomoc Řecku a Itálii, začít systematicky řešit dodržování humanitárních standardů. Už jenom tím by Erdoğanovi poměrně efektivně sebrala vítr z plachet, protože představa dalších několika desítek tisíc lidí by ztratila vydírací potenciál.
Absurdní chování V4
A co se mezitím děje na domácí scéně? Visegrádská čtyřka hrdě posiluje ochranu makedonských a srbských hranic, aby zoufalí migranti neměli šanci dostat se dál, za hranice EU (a v podstatě tak jde proti jinému členu EU – Řecku) a neplní své závazky v mezinárodní rozvojové pomoci. Bez velké nadsázky se tak dá říct, že si EU na řeckých ostrovech vychovává své vlastní radikály – zoufalství lidí v táborech roste, termíny schůzek k žádostem o azyl se vypisují na rok 2021 a blíží se další zima, během níž rodiny s dětmi opět nebudou mít nic než těžkou deku od Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky a letní stan. Zima, hlad a především absolutní beznaděj bez jakékoli vyhlídky na změnu jsou v podstatě zaručený recept, jak dohnat zoufalé lidi k zoufalým věcem.
Již přes dva roky probíhá humanitární katastrofa v členském státě Evropské unie. Řecko je jediným státem EU, ve kterém mají svoji misi Lékaři bez hranic, kteří jinak pomáhají v mnoha tzv. zemích třetího světa. Kolik ještě potřebujeme rekordů, abychom si uvědomili, co se děje pár kilometrů za našimi hranicemi, a abychom si všimli, k čemu svou nečinností přispíváme?
Autoři jsou dobrovolníci z organizace Pomáháme lidem na útěku.