Foto Miss VŠE
Další senzace je na světě. Poté, co Univerzita Karlova v minulém roce odmítla, aby byla spojována s podnikem Miss UK pro nedovolené použití své značky, udělali ke své zkáze krůček i pořadatelé další „soutěže ženské krásy“. Lidé, kteří stojí za Miss VŠE, tedy Miss Vysoké školy ekonomické v Praze, totiž posunuli laťku sexismu ještě o něco výš, než kam sahá tradiční promenáda v plavkách. Nám, kritikům, tím naservírovali tučné sousto v podobě slečen „twerkujících“ v plavkách. Logo bulvárního serveru, v jehož režii disciplína probíhala, se pohupovalo na jejich pozadích. Zejména díky videu, které se lavinovou rychlostí šíří sociálními sítěmi, teď mají pořadatelé co vysvětlovat.
Šla jsem na vysokou právě proto, abych nemusela dělat tohle
Co vysvětlovat mají kritikům soutěží krásy, zejména těm, kteří považují akademické prostředí za sféru, v níž by neměly nacházet živnou půdu laciné stereotypy o ženách jako věšácích na prádlo. Proč nechali proběhnout disciplínu zrovna v takové formě, která populární tanec, jehož šíření dnešní doba z řady různých důvodů napomáhá, prezentuje spíše jako divadlo probouzející v podroušených divácích slastné myšlenky?
Je třeba se znovu zamýšlet nad tím, k čemu slouží vysoké školy a jestli chceme, aby dál ustupovaly a podřizovaly se komerční logice, která vidí ženské tělo zejména jako komoditu, třeba jako twerkujícího maskota.
Tvařme se nyní, že debatu o trojúhelníku „univerzita – soutěže Miss – sexismus“ jsme již všichni absolvovali a chápeme její základní argumenty. Ty totiž zůstávají pořád stejné. Snad nejlépe je vystihl jeden z komentářů pod zmíněnou nahrávkou: „Šla jsem na vysokou právě proto, abych nemusela dělat tohle.“ Pochopitelně, že nikdo adeptky na jednu z desítek různých Miss, které se v tuzemsku v posledních letech pořádají, jako by šlo o nový druh lidové zábavy, nenutil, aby prodaly svoji duši ďáblu. O tom však debata není a ani nemůže být. Vhodnější je se ptát, proč nemají být ani univerzity ušetřeny podobných komerčních záměrů, když jejich centrálními hodnotami, které se mimochodem zpravidla objevují i v jejich zakládacích listinách a různých kodexech, jsou rovnost mezi lidmi, důraz na vzdělanost, intelektuální rozvoj a přínos společnosti. Když se navíc mezi sponzory akce objeví pražský magistrát, člověku dojde, že tady něco nehraje, ať už se twerkuje, nebo ne.
P**a, která se líp vrtí, má lepší flek
Dívkám, které se do soutěže přihlásily, by měli pořadatelé vysvětlit, proč jsou najednou rozhořčeným davem nazývány vulgárními výrazy (titulek je taktéž jednou z autentických reakcí na video). Proč jsou viněny za to, že právě ony prohlubují stereotypy o studentkách VŠE jako o „těch studentkách VŠE“? Mám za to, že v opozici k lidovému odsudku by měla stát reflektivnější pozice, prostá slut-shamingu, více zaměřená na kritiku systému, který podobné podniky neustále živí a připravuje takové podmínky, které jim hrají do karet.
Je podstatné se ptát, proč od tázání se po příčinách podobných událostí utíkáme k otázce osobní svobody jednotlivce a celou tíhu tím klademe na bedra žen, které se akce účastní. Není sice snadné najít jasnou odpověď, přesto se dá tušit, zdali je mocnější spíše touha žen takovou soutěž na univerzitě mít a podstupovat, nebo celá mozaika souvislostí, jinými slovy kultura, v níž je žena především krásným objektem, empatickou bytostí rodící děti a pečující o druhé. Že žena většinou končí s nižším důchodem, mateřství pro ni často znamená velkou překážku v kariérním životě a mnohem častěji než muž upadá pod hranici chudoby, to už se do příběhu o „přirozené“ dělbě práce pochopitelně nehodí, protože jsme přeci každý strůjcem svého osudu. Možná. Někdy. Když se to zrovna povede. Někomu.
Jedním ze střípků téhle mozaiky jsou i samotné soutěže, ve kterých se před publikem posuzuje ženská tělesnost. Doprovodem bývá zástup sponzorů a dlouhá propagační akce jejich výrobků či služeb. Perfektní symbióza.
Má „znát své místo“ žena, nebo sexismus?
Otevírat ve společnosti témata nabourávající existující stereotypy bývá bolestivé. Zvlášť, jedná-li se o témata související se zaběhnutými mocenskými strukturami, které se v negativním smyslu citelně dotýkají právě žen. V kritice kinematografie existuje pojem „male gaze“, tedy způsob natáčení filmů pro mužské oči. Ale také různé formy reprezentace ženy ve veřejném prostoru se řídí veskrze sexistickou logikou. Proto se kritika večera, kde soutěžící snaživě twerkují, tak snadno zvrhává ve snahu zahanbit ty zlobivé holky, které si dovolily znesvětit jinak „čistoskvoucí“ soutěž o královnu krásy a vrhnout stín pochybností na univerzitu. Ve stejném kontextu se daný tanec – sám o sobě sexuálně provokativní – dostává do polohy, kdy ho publikum automaticky čte jako casting k filmu pro dospělé.
Co tedy s tím? Vy fakt chcete zakázat twerk a nahradit ho nějakou mazurkou? Brát lidem svobodu vykoupenou krví našich otců? V tom problém nespočívá. Je třeba se znovu zamýšlet nad tím, k čemu slouží vysoké školy a jestli chceme, aby dál ustupovaly a podřizovaly se komerční logice, která vidí ženské tělo zejména jako komoditu, třeba jako twerkujícího maskota. Podobně, jako v nedávném případě propagačního videa jedné školy, které nakonec propaguje spíše aroganci a v němž se studentkám klečícím na zemi rovnou házejí piškoty, ani přešlap na Miss VŠE se nedá vnímat mimo širší souvislosti. Smést ze stolu sexismus a z něj plynoucí stereotypní vnímání ženy jako „negativní externalitu“ by nebylo ani férové, ani ekonomické. Už proto, že za ni někteří (některé) platí už teď.
Autor je sociolog.