Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Dědicem listopadu 1989 je levice

Heslo listopadu 1989, věta „Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí“, dnes působí jako beznadějné politické dětinství a výraz bezbřehé naivity. Kdo se k němu hlásí? Před čtyřiadvaceti lety to byly miliony lidí. Jedním z výsledků polistopadového režimu je, že většina lidí věří v jeho převrácenou podobu. Režim, který u nás vznikl, vyvrací Masaryka, který tvrdil, že státy […]

Heslo listopadu 1989, věta „Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí“, dnes působí jako beznadějné politické dětinství a výraz bezbřehé naivity. Kdo se k němu hlásí? Před čtyřiadvaceti lety to byly miliony lidí. Jedním z výsledků polistopadového režimu je, že většina lidí věří v jeho převrácenou podobu. Režim, který u nás vznikl, vyvrací Masaryka, který tvrdil, že státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily. Tento režim žije z perverzního převrácení ideálů listopadu 1989. Lež je vepsána už do kupónové privatizace a do celé takzvané transformace (tehdejší akcie většiny lidí byly vytunelovány). Vládne skrytá i otevřená nenávisti vůči těm, kteří jsou „neúspěšní“ (nezaměstnaní, bezdomovci), vyloučení (Romové) nebo mají či měli odlišný politický názor (vzpomeňme si na osud Karla Kryla).

Vypouklé zrcadlo západní společnosti

Ideály listopadu 1989 lze samozřejmě vykládat jako zrcadlení reality v převrácené podobě – jako závoj utkaný z ideálů a entusiasmu, který zamaskoval, o co tu skutečně šlo. To znamená: o převedení státního majetku do soukromých rukou předlistopadového a polistopadového establishmentu.

A pak tu je nejhorší možný výklad „revolučních událostí“, podle něhož to byl výsledek dohody části mocenské elity minulého režimu a západních zemí. Václav Havel podle této teorie hrál úlohu pouhého prostředníka mezi oběma hráči. Chartisté tak vytvořili most mezi dvěma mocnostmi, které dříve kritizovali – vždyť podle Jana Patočky a Václava Havla byl východní blok vypouklým zrcadlem západní civilizace. Podle tohoto výkladu nebyl listopad 1989 jen ideologickým závojem reálných zájmů, ale také potvrzením toho, že Havel a další chartisté nebyli žádní pravdoláskaři, nýbrž stínový establishment (jak se domníval například Egon Bondy). V rozhodujícím okamžiku své ideály přeskupili tak, aby to vyhovovalo všem mocným – komunistické nomenklatuře, která byla vděčná za heslo „Nejsme jako oni“, jež je ochránilo před možným revolučním násilím, stejně jako západním zemím, které se nemusely obávat nějaké další třetí cesty na způsob pražského jara.

Výsledkem bylo, že význam listopad 1989 se zúžil na pouhý přechod od totality k liberální demokracii. Byl to jakýsi pouliční karneval, po němž následovalo probuzení do reality kapitalismu. Je to opravdu všechno? Celé to politické vzkypění tedy nemělo jiný význam než nastolit dnešní poměry?

„Chceme jenom to, co nám dávno slibovali. Dnes to zaručí Václav Havel.“
„Chceme jenom to, co nám dávno slibovali. Dnes to zaručí Václav Havel“

Všelidový kapitalismus

Je zábavné pozorovat, jak uvažují strážci oficiálního výkladu „sametové revoluce“. Podle nich si lidé ještě jasně neuvědomovali, co vlastně chtějí, a měli zmatená hesla. Oscilovala kolem reminiscencí na rok 1968 (listopad jako druhé pražské jaro) a kolem socialismu bez komunistů a se západním zbožím (představa humanismu na ekonomické rovině). Ale teď prý už víme. Lidé tehdy nevědomě chtěli liberální demokracii a kapitalismus, ale jejich vědomí bylo ještě zatížené minulostí, a proto bylo zmatené. Časem pochopili skutečný význam dějinné události a podpořili pravici, především tu klausovskou.

Ale proč se většina tehdejších aktérů, a především studentští vůdcové, přiklonila k pravici? Ideály listopadu 1989 se přece z dnešního pohledu jeví spíše jako levicové – mluvilo se nejen o svobodě, ale také o větší rovnosti, spravedlnosti, lidských právech. Jedno zapomenuté heslo dokonce znělo: „Chceme jenom to, co nám dávno slibovali. Dnes to zaručí Václav Havel.“ Podle tohoto hesla měl být první polistopadový prezident přímo zárukou naplnění komunismu.

Pozdější pravicové přesvědčení v podstatě celé tehdejší generace lze snad vysvětlit potřebou pevného bodu. Politika bývalých disidentů, jak ji ztělesňoval Petr Pithart, byla neurčitá, až neuchopitelná. Byl to Václav Klaus, kdo dal ideálům listopadu 1989 jasný význam: všichni jsou si rovni, a to znamená, že všichni mají stejnou příležitost zúčastnit se kupónové privatizace a stát se akcionáři. Tak měl vzniknout všelidový kapitalismus. Klaus získal tolik voličů právě proto, že jako jediný dělal skutečnou politiku – konkretizoval obecné cíle. Tehdy ještě nikdo nemohl tušit, že to je trik, který umožní tunelování, a že tu místo všelidového kapitalismu bude kapitalismus mafiánský. Každopádně většina čekala na politika, který bude mluvit jasnou řečí. Čekala na Klause. Levice tehdy neměla šanci. KSČM byla nepřijatelná a nekomunistická levice se teprve formovala. Pravici tedy nikdo nebránil, aby ideály listopadu konkretizovala po svém. A ona tyto ideály postupně uložila do muzea a nastolila směr k postkomunistickému kapitalismu. Zůstal tu pouze ideál svobody, který ale pro většinu listopadové generace už znamená pouze individuální svobodu.

Toto kolektivní tělo nabité energií se nedá vyložit z ekonomických zájmů
Toto kolektivní tělo nabité energií se nedá vyložit z ekonomických zájmů

Tušení revoluce

Mnoho lidí si myslí, že není co slavit – listopad 1989 se stal vyprázdněným oficiálním svátkem. Liberální demokracie se nepovedla. Jenže to je právě ono zúžení tehdejších událostí a jejich významu.

V jedné knize fotografií z listopadových demonstrací čteme: „Dvacet let jsme žili v bezčasí, jen v koloběhu všedních dnů, protivné sháňky po předmětech denní potřeby, uražení a ponížení. Přestali jsme, až na pár statečných lidí, věřit, že boží mlýny pořád melou.“ Tato slova by v dnešních pravicových politicích a novinářích musela vyvolat zděšení. Odmítá se v nich totiž to, s čím počítá dnešní „liberálně-konzervativní“ hegemonie – pasivní konzum a politické bezčasí (máme přece to nejlepší možné politické a ekonomické uspořádání).

Citovaná slova nicméně vyjadřují tehdejší revoluční energii. I když připustíme ty nejhorší výklady listopadu 1989, zbývá tu ještě tato energie, která má něco společného s energií jiných revolucí. Z rozptýlených jedinců nebo skupin se tehdy na několik týdnů vytvořilo jedno kolektivní tělo, v němž zavládlo společné naladění, pocit sounáležitosti, solidarita, odpovědnost, politické opojení. Toto kolektivní tělo nabité energií se nedá vyložit z ekonomických zájmů nebo z dohod mezi Východem a Západem. Dávalo tušit, co je to revoluce, i když dané socio-ekonomické podmínky naznačovaly, že výsledkem bude restaurace kapitalismu. Těch několik týdnů revoluční energie je však důvodem, proč by měla být dědičkou tehdejších protestů právě levice. Nyní je třeba udělat jediné: interpretovat listopad 1989 tak, aby se pro současnou pravici stal nepřijatelným.

 

Autor je filosof.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image