Z diskusí o možném řešení sociálního bydlení se často vytrácejí příběhy těch, kteří jsou fakticky bezdomovci a ubytovny se pro ně staly jediným útočištěm. Právě oni jsou přitom v největším ohrožení a zejména na zlepšení jejich situace by měl myslet připravovaný návrh řešící problematiku bydlení chudých.
Od letošního jara připravuje Ministerstvo místního rozvoje za asistence Ministerstva práce a sociálních věcí koncepci sociálního bydlení. Ke snaze jednou provždy zatočit s bezdomovectvím se přistoupilo komplexně. Aspoň to vyplývá z názvu Komplexní návrh na řešení sociálního bydlení. Ten by měl v budoucnu představovat základní vodítko při pomoci lidem bez domova. O komplexnosti ale existují různé představy. Když jde například o podporu chudých a deklasovaných, získává adjektivum komplexní zvláště pokroucený význam. Vystihuje to třeba tvrzení náměstka ministra místního rozvoje Miroslava Kalouse, který se nechal slyšet, že bychom neměli novými opatřeními brát lidem možnost vychovávat své děti na ubytovně, když si to sami přejí. Nepotkal jsem ještě nikoho, kdo by na ubytovně chtěl bydlet. Považuji tudíž za vrcholně cynické, že údajná, zjevně marginální skupina lidí, kteří jsou s ubytovnami spokojení, determinuje politiku integrace. A že se v podstatě prosazuje, aby prvním opatřením zmíněného materiálu byla podpora výstavby nových ubytoven.
„Náměstek ministra místního rozvoje Miroslav Kalous se nechal slyšet, že bychom neměli novými opatřeními brát lidem možnost vychovávat své děti na ubytovně, když si to sami přejí. Nepotkal jsem ještě nikoho, kdo by na ubytovně chtěl bydlet.“
„Dokud budu v téhle boudě, děti mi nevrátí, a to já už nemůžu prostě vydržet. Mám nervy a nikdo si z toho nic nedělá,“ říká paní Lucie, míchá kafe a pomalu se snaží vyklidit prostor čtyř metrů čtverečních, který v jedné brněnské ubytovně slouží jako kuchyně pro pět rodin. „Ona se taky snaží něco dělat, ale jsou mladí, a ten její nechodí ani na železo, tak to mají ještě o dost horší,“ glosuje ve stísněném prostoru vlastního pokoje situaci své sousedky a jejího partnera a připojuje ještě několik věcí, které by potřebovala sama rychle vyřešit. Paní Lucie s manželem bydlí na ubytovně asi pět let a spolu zde vychovávají dvě malé děti. Další čtyři starší jsou v dětském domově. Ten je přitom od Brna dvě hodiny jízdy vlakem. Pravidelné návštěvy dětí jsou drahé, a tak jezdí Lucie sama a stejně na to padne pětina příjmů rodiny.
Děti v loterii
Pokoj je plný, dva dospělí, dvě malé děti a jejich základní vybavení redukují možnost pohybu na dva kroky. Lednice by mohla být na chodbě, jenomže to nefungovalo – ráno byla vždycky prázdná. Paní Lucie se o svých dětech zmiňuje téměř při každém rozhovoru. Téma se nakonec vždy stočí k tomu, jak moc by chtěla děti u sebe, přestože si neumí dost dobře představit, jak by se v osmi do pokoje vůbec vešli. Upíná se tedy k možnosti bydlení v azylovém domě pro rodiny s dětmi. Každý týden volá sociálnímu pracovníkovi a ptá se, jak to vypadá s bytem. Zájemců je ale hodně, a tak boj o vlastní děti probíhá jako loterie. Přestože oficiální pravidla sociálně-právní ochrany dětí neumožňují odebrat dítě do ústavní výchovy z důvodu nevyhovujících bytových podmínek, existuje řada oficiálních důvodů, které se špatnými bytovými podmínkami souvisí (například péče o hygienu) a na jejichž základě k odebrání dochází. Lidí v podobné situaci jako Lucie jsou stovky.
Modří nebo černí
„Řeknu vám to takhle, já jsem od své matky nikdy nic nedostal a ani s tím nepočítám. Občas se s ní vidím. Jednou jsem jí i řekl o peníze, že se potřebujeme přestěhovat, ale to fakt nemá žádný význam,“ uzavírá Igor výčet svých možností získat peníze na kauci nájemného v soukromém bytě. Brno je studentské město a rodinám s dětmi zde při poptávce o nájemní byty konkurují studenti ochotní sdílet dvoupokojový byt ve čtyřech a přiměřeně svým zdrojům tak tlačit nájemné vysoko nad možnosti rodin s dětmi. Jde-li o romskou rodinu, je její šance téměř nulová. Igor měl minulý rok ušetřené peníze, a tak s partnerkou zkusili hledat komerční pronájem. Každý den seděli u počítače, odpovídali na nabídky, chodili na prohlídky. „Za čtvrt roku jsem volal šesti stům majitelů a byl na padesáti prohlídkách. Ani jeden nás nevzal. Většinou říkali, že je nás moc nebo že už je obsazeno. Pak jedna majitelka říkala na prohlídce docela hezkého bytu, že je jí jedno, jestli jsme modří nebo černí, že jí záleží hlavně na tom, jestli jsme slušní a máme práci. Po týdnu jsme podepsali smlouvu a zaplatili nájem, kauci, realitku – byl to docela balík. Pak se to začalo nějak natahovat. My už jsme chtěli klíče, ale ona tvrdila, že ještě potřebuje vyřídit pojištění domácnosti a nějaké další věci. Už jsem na to neměl nervy. Řekl jsem jí, ať to neprotahuje, že pojištění bude. Den nato mi vrátila peníze a nechala mě podepsat odstoupení od smlouvy. Prý jsme si nesedli. Hrozně mě to vzalo, tak jsem jí řekl, že když nemá ani slušnost mi říct, že si to s cigánama rozmyslela, tak se nemáme o čem bavit.“
Igor bydlí dál na ubytovně a dál hledá byt. Nyní se upíná k potvrzením, která by zvedla jeho šance na městský byt. Jeho složka na bytovém odboru má rozsah chorobopisu dlouhodobě nemocného člověka. Igor ale nemá stabilní práci, a tudíž je v pořadníku pro nezaměstnané. Ten je třikrát delší a posuny v něm třikrát pomalejší. Na patře ubytovny sdílí jeho žena a dvě děti koupelnu a kuchyň s dalšími patnácti rodinami. Téměř každou noc tu zasahuje policie.
Kde nevisí záclony
Iveta se na ubytovnu nastěhovala spolu se svými pěti dětmi znovu zhruba před rokem. Měla možnost bydlet rok a půl v bytě u svého známého, což se podle ní s tím, jak žije teď, nedá srovnávat. „Nečekám a dívám se po čemkoli. Až mi zase vypne majitel elektriku, budu snad pryč,“ taková je ve zkratce taktika, již mnoho lidí z ubytoven uplatňuje. Chodí po městě a dívají se, kde nevisí záclony. Tento indikátor neobývaného bytu sice není vyčerpávající, dá-li se však do souvislosti s informacemi od známých, může vést k úspěchu. Aspoň v očích obyvatel ubytovny. Po zmínce, že podobné začátky mohou mít i akce squatterů, se rozhovor stáčí ke konkrétním domům, jejich technickému stavu a obyvatelům. Iveta si zkrátka nepřipouští možnost, že by na ubytovně zůstala. Na městský byt nárok nemá, má u města dluh, a tak zkouší, co se dá. Je jí jedno, jestli bude postupovat v systému sociálního bydlení a skládat účty arbitrům posuzujícím její kompetenci k udržení bytu, nebo dostane šanci bydlet rovnou v nájemním bytě. Jako praktik sociálně-bytových politik říká: „Papír snese dost šílené myšlenky, ale lidem tady to radši neříkejte.“
Co by chtěli Igor, Lucie nebo Iveta vzkázat ministrům? Ani jednoho z nich toho moc nenapadalo. Nejspíš se zabývají praktičtějšími věcmi. Anebo to zní jako otázka z jiného světa? Ani jeden ale na ubytovně zůstat nechce, natož zde vychovávat své děti…
Autor je sociální pracovník.
Text vyšel v A2 č. 24/2013.