Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Nejvíc potřebujeme solidaritu

Řecko v současné době dosáhlo nechvalného prvenství mezi evropskými zeměmi: téměř 60 % mladých lidí tu nemá práci. Hospodářská krize však tvrdě dopadá nejen na ně. V zemi jsou zadržováni uprchlíci, kteří se snažili dostat do Evropy a vůbec neměli v plánu v Řecku zůstat. Britská režisérka Kate Mara ve svém dokumentu Into the Fire, který natočila […]

Kate MaraŘecko v současné době dosáhlo nechvalného prvenství mezi evropskými zeměmi: téměř 60 % mladých lidí tu nemá práci. Hospodářská krize však tvrdě dopadá nejen na ně. V zemi jsou zadržováni uprchlíci, kteří se snažili dostat do Evropy a vůbec neměli v plánu v Řecku zůstat. Britská režisérka Kate Mara ve svém dokumentu Into the Fire, který natočila společně s Guyem Smallmanem, ukazuje zoufalé příběhy migrantů, kteří jsou po Evropanech dalšími oběťmi nekončící krize.

Váš první nezávislý dokument se týká hospodářské krize v Řecku. Proč jste si za hlavní hrdiny vybrala uprchlíky?

Původně jsme neměli v plánu točit film o uprchlících. Na konci roku 2011 mluvil o krizi v Řecku a škrtech téměř každý. Ale nikdo už nemluvil o tom, jak vlastně „úsporná opatření“ dopadají na lidi. Přesně kvůli tomu jsme se do Řecka vydali a získali i finanční podporu. Výsledkem je DVD, které jsme vydali v dubnu 2012 a na němž je sedm krátkých filmů. Zaměřili jsme se v nich na různé aspekty krize: nezaměstnanost, špatné pracovní podmínky, škrty ve zdravotnictví, ale také na tehdy nově vznikající bramborové hnutí (alternativní způsob prodeje, kdy se brambory distribuují přímo od výrobce ke spotřebiteli bez obchodních řetězců). Je to jeden z přístupů, jak krizi přežít.

Zároveň jsme se ptali lidí na jejich životní příběhy. Tak jsme narazili na mladého muže, který nám sdělil, v jakých otřesných podmínkách žijí na ubytovnách uprchlíci, že dostávají shnilé jídlo a čelí rasistickým útokům. Chtěl po nás, abychom přijeli a zdokumentovali jejich situaci. Tehdy jsme v Řecku strávili několik dní natáčením rozhovorů a zúčastnili jsme se solidárního protestu s uprchlíky. To, co jsme objevili, nás šokovalo natolik, že jsme se rozhodli do Řecka znovu vrátit.

S jakými příběhy uprchlíků jste se v Řecku setkala?

S velmi rozmanitými. Všichni jsou značně zasaženi rasistickými útoky. Příběhů uprchlíků je mnoho a těžko lze do několika slov shrnout všechny zkušenosti a utrpení v nich obsažené. Uprchlíci utíkají kvůli hladu, před pronásledováním, před válkou. V zemích odkud přicházejí, nemají žádnou budoucnost. Snaží se prostě přežít. Někteří za sebou mají dost strastiplnou cestu: dlouhé pěší pochody anebo vyčerpávající pobyt ve člunech na moři. Cestují například v ohnivzdorných člunech, a pokud je spatří pobřežní stráž, člun okamžitě propíchnou, aby je stráž vylovila. Jeden z uprchlíků, se kterým jsme hovořili, dokonce v průběhu našeho natáčení přišel o celou rodinu poté, co se jeho domov stal terčem bombového útoku.

Většina z nich vůbec neplánovala v Řecku zůstat. Prakticky všichni se chtěli dostat jinam do Evropy. Většinou tam, kde už mají příbuzné či známé. Anebo někam, kde se dokáží domluvit. Do útěku jednotlivce se zapojují celé rodiny. Jejich hlavním cílem je najít v evropské zemi práci, aby byli schopni finančně podpořit své rodiny.

Proč jim je znemožněno odejít do jiné země?

Za vším stojí úvaha, že když někdo utíká, bude spokojený v jakékoli zemi, kde ho nikdo nebude pronásledovat. Tomu odpovídá evropské nařízení Dublin II, podle kterého musí uprchlík zůstat v první zemi, do níž v Evropě vstoupí. Na jeho základě jsou uprchlíci zadržováni nejen v Řecku, ale také ve Španělsku, na Maltě a v Itálii, poněvadž do Evropy přicházejí zpravidla po souši nebo přes moře. Vezmeme-li v úvahu, kolik rasistických útoků se teď v Řecku odehrává, můžeme konstatovat, že jakákoliv osoba jiné než bílé barvy pleti je v Řecku vystavena pronásledování.

Evropský soud pro lidská práva v lednu 2011 rozhodl, že lidská práva uprchlíků jsou v Řecku porušována, ale nikoli z důvodu množících se rasistických útoků, nýbrž kvůli podmínkám při zadržení a při azylovém řízení. Soud zároveň rozhodl, že vracení uprchlíků zpět do Řecka je také porušením lidských práv. Když se totiž uprchlíci dostanou do Evropy, úřady je zdokumentují a v případě zadržení policií jsou jejich otisky prstů uloženy do databáze. Pokud se poté pokusí požádat o azyl v některé z vnitroevropských zemí, ve kterých azylový systém funguje alespoň trochu lépe než v Řecku, i když stále problémově, jsou obvykle vráceni zpět do země, v níž se poprvé ocitli na evropské půdě.

Jak vypadají řecká detenční zařízení?

Dříve v Řecku mnoho takových institucí neexistovalo. Nyní se ovšem staví ve velkém a za peníze z evropských fondů. Přitom podmínky jsou v nich opravdu příšerné. Není tam dostupná zdravotní péče, nemají například ani mýdlo. Zřízení jsou navíc přeplněná. Byla postavena pro dvakrát méně lidí, než v nich dnes žije. Pravidelně se objevují zprávy o pokusech uprchlíků spáchat raději sebevraždu, než aby šli do detenčního centra. Před několika měsíci se uskutečnila protestní hladovka, které se zúčastnilo mnoho z nich.

Dlouho bylo také v Řecku běžnou praxí, že na ulici zatčení uprchlíci bez dokladů byli zadržováni zhruba tři týdny a pak vyhozeni zpět na ulici, kde se z nich stali bezdomovci. Ani jedna z těchto situací není humánní v žádném slova smyslu. Imigrační zadržení je pak de facto uvězněním lidí bez soudního procesu, aniž by spáchali jakýkoliv zločin, za který by měli být potrestáni.

Co byste řekla častým námitkám, že v Evropě máme krizi, není zde práce nazbyt, a tudíž není možné pomáhat lidem z cizích zemí?

Tahle argumentace zaznívá opravdu často. Tvrdí se v ní, že uprchlíci nadměrně zatěžují sociální systém západních států. Napřed je potřeba zmínit, že mnoho lidí neví, že v průběhu žádosti o azyl nemohou uprchlíci dle legislativ většiny evropských zemí vůbec legálně pracovat. Malý příklad z Velké Británie: lidé se zde obávají migrantů, ale přitom z nedávno zveřejněné studie vyplývá, že migranti z východní Evropy platí na daních mnohem více, než odčerpají ze sociálního systému. Což jinými slovy v této logice znamená, že tito lidé platí také na britské občany.

Další argument zní, že „našincům berou práci“. Ale zaměstnání není něco, co je možné někomu ukrást s nožem v ruce. Po práci migrantů nejprve existuje poptávka a tu nevytváří migranti, nýbrž zaměstnavatelé. Ti rozhodují, kdo dostane práci. A samozřejmě, že zaměstnavatelé raději zaměstnávají migranty anebo nelegální pracovníky, protože jim nemusí platit sociální zabezpečení a mohou snižovat jejich mzdy.

Jednoznačný způsob, jak k migrantům – ať už legálním či nelegálním – přistupovat, se nabízí z pohledu odborového hnutí: pomoci jim se organizovat. A zajistit, aby každý, tedy migrant i našinec, dostával důstojnou mzdu.

Mluvila jste o rasismu uvnitř řecké společnosti. Jak si vysvětlujete jeho vzestup? V centru pozornosti nepochybně stojí Zlatý úsvit.

Neřekla bych, že Zlatý úsvit je tak klíčový. Jádro problému leží v samotném středu společnosti. Současný premiér Antonis Samaras před posledními volbami prohlásil, že je potřeba vyčistit ulice od migrantů. Ulice se běžně čistí od špíny a odpadu, a tak když v podobné souvislosti zmíníte migranty, říkáte tím, že migranti jsou špínou a odpadem, který ve svých ulicích mít nechcete. To je výrok ministerského předsedy, nikoli nějakého extremisty!

A z politického středu pochází spousta podobných promluv. Snaží se migranty obvinit z neutěšené hospodářské situace, přičemž řečtí politici nejsou v Evropě žádnou výjimkou. Jakmile střed začíná mluvit o potřebě řešit problém migrace, často slýcháme řeči o záplavě. Například v Řecku se říká, že migranti a uprchlíci představují tikající hygienickou bombu. Jakmile společnost začne používat tyto pojmy, srovnávající migraci s přírodní katastrofou, pohromou, nákazou, nemocemi anebo invazí, a vojenskou terminologii, vždycky z toho těží pravicové a nacionalistické skupiny, kterým roste voličská základna. Rasistické násilí je pak logickým následkem. Co je v takové situaci potřeba, je aktivita namířená proti rasismu.

Anti Fascist Grafitti in Athens.21-1-13

Ve filmu se také částečně mluví o odpovědnosti Západu a Evropské unie ve vztahu k uprchlíkům. Můžete to rozvést?

Podle mého názoru je jasné, že když se někde vede válka, lidé se snaží danou zemi opustit. Přestože válka podléhá celé řadě regulací z hlediska lidských práv, válečných konvencí a dalších omezení, dotýká se civilního obyvatelstva mnohem víc než v minulosti. Když se na bitevním poli srazily dvě armády, byli obyvatelé blízkého území vystaveni hladu, ale když bombardujete města, obyvatelé umírají přímo v důsledku války a vedle toho ještě přetrvává starost o obživu. Situace civilistů v zemích, kde se vedou války, se ve skutečnosti neustále zhoršuje, a tak se logicky snaží dostat na bezpečnější místo. Do zemí, kde nebudou zastřeleni nebo bombardováni.

O to víc je absurdní pohled na migranty jako na potenciální „teroristy“. Argumentaci o nutnosti války s terorismem, jak se v současnosti neustále vede, odmítám. Stojí za to ukázat si, proč nedává smysl. Lidé na Západě pohlížejí na migranty jako na „zlé teroristy“, ale nikdo se neptá uprchlíků samotných. Uprchlíci utíkají právě ze zemí, kde skupiny běžně označované za teroristické organizace, operují. A když je vyslechnete, dozvíte se, že právě tyto skupiny se je různými pohrůžkami snažily získat za členy, pokoušely se je přimět ke spolupráci, aby se stali vojáky a potenciálně se podíleli na teroristických útocích. Uprchlíci něco takového odmítli, a proto museli svou zemi opustit.

Státy, které deklarují, že vedou válku proti terorismu, by je proto měly vítat s otevřenou náručí, měly by jim pomoci najít nový domov a dát jim možnost žít jiným životem. Jenže místo toho je nechávají napospas jejich zoufalé životní situaci, v níž se pochopitelně začínají ptát, zda by přece jen nebylo lepší, kdyby se nechali rekrutovat – aspoň by měli střechu nad hlavu a snad i něco k jídlu. To je neomluvitelná chyba.

Jak rozumět názvu vašeho dalšího dokumentu Our Present is Your Future (Naše přítomnost je vaší budoucností)?

Věta pochází z rozhovoru s jednou doktorkou, s níž jsme se bavili o zdravotnictví a škrtech. A nebyla jediná, kdo podobnou myšlenku vyslovil. Jedná se o pocit sdílený mnoha obyvateli Řecka, že to, co se děje u nich – úspory, škrty, destrukce společnosti – je pouze pokusný případ. Že Mezinárodní měnový fond, Evropská centrální banka a Evropská komise na Řecku zkouší opatření, která následně přenesou také do ostatních zemí. Nevím, zda i tady v České republice změny pociťujete, ale u nás ve Velké Británii se již provádějí škrty ve zdravotnictví, poplatky za studium se ztrojnásobily, zaměstnanecké výhody vymizely, handikapovaní nejsou nadále podporováni atd. Solidarita, představa, kterou jsme do určité míry v Evropě společně sdíleli, totiž že dohromady tvoříme společnost, v níž každý má právo na zdraví, bydlení, jídlo a staráme se navzájem o sebe, se vytrácí.

Přitom solidarita je přesně to, co nyní potřebujeme. Musíme vědět, co se děje v ostatních evropských zemích. Musíme vědět, co se děje v našich zemích, i když se to netýká přímo nás, ale lidí kolem. Musíme se společně postavit a říct: Takhle žít nechceme! Zatímco se krize prohlubuje, bohatí se stávají bohatšími a vydělávají stále víc. Musíme nahlas říct: Dokud lidé žijí na ulicích, nikdo nemá právo vlastnit tisíce, stovky či desítky bytů. Mít střechu nad hlavou znamená více než zisk z prázdných domů. V tom tkví základní porozumění tomu, co znamená společnost. Toto se nyní zpochybňuje. Je důležité, aby se lidé spojili, aby byl jejich hlas slyšet a situaci změnili. Nejen aby měnili diskurz, ale podnikali konkrétní praktické kroky v každodenním životě.

Autoři jsou členové Iniciativy Ne Rasismu! (http://www.nerasismu.cz/)

Kate Mara pochází z Velké Británie. Vystudovala filmová a audiovizuální studia na University of Arts v Londýně. Podílela se na produkci několika krátkých snímků a pracovala jako televizní technička. Nyní spolupracuje s nezávislým médiem Reel News.


Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image