Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Zpráva o hroucení státu

Pouze dvě síly vstoupily po volbách výrazně do veřejné debaty. Kdepak sociální hnutí, která si lížou rány utržené ve vítězném boji proti Nečasově vládě, jehož plody prozatím sklidili Zeman, Babiš a Okamura. Ke slovu se místo aktivistů přihlásily Bezpečnostní informační služba (BIS) a Svaz průmyslu a dopravy ČR. Největší zaměstnavatelský svaz ve své Liberecké výzvě […]

Pouze dvě síly vstoupily po volbách výrazně do veřejné debaty. Kdepak sociální hnutí, která si lížou rány utržené ve vítězném boji proti Nečasově vládě, jehož plody prozatím sklidili Zeman, Babiš a Okamura. Ke slovu se místo aktivistů přihlásily Bezpečnostní informační služba (BIS) a Svaz průmyslu a dopravy ČR. Největší zaměstnavatelský svaz ve své Liberecké výzvě varuje před propadem „konkurenceschopnosti“ země, opožděnou výroční zprávu BIS za rok 2012 lze dokonce číst jako dokumentovanou přihlášku České republiky na Failed States Index.

Zatímco výroční zpráva BIS za rok 2011 nesla datum 22. srpna 2012, letos si pro vydání zprávy za předešlý rok tajná služba počkala až na listopad a povolební období. Zpráva se od loňska neliší jen přibližně trojnásobným rozsahem, ale také velmi apelativním průvodním slovem ředitele tajné služby. I jindy mlčenlivý mluvčí Šubrt, odpovídající na většinu novinářských otázek po vzoru cimrmanovského „my nesmíme ani naznačovat“, byl najednou sdělnější. Médii oběhl obraz zpravodajců, kteří to už nemohli vydržet a varují společnost tak otevřeně, jak jen mohou.

Ukazování prstem

A varování jsou to skutečně alarmující. Ne snad, že by BIS říkala věci, které nejsou v zásadě obecně známé. Zde je ale veřejně potvrzuje tajná služba, která mimo jiné uvádí, že „zaznamenala aktivity skupin působících nelegitimními metodami na rozhodování nejvyšších orgánů státní správy, samosprávy a legislativní proces v ČR způsobem, který negativně ovlivňoval výkon základních funkcí státu“. BIS přímo hovoří o „dysfunkci orgánů státní moci“ a ovlivňování legislativy organizovaným zločinem.

Tajná služba také v některých případech ukazuje prstem – na časté personální obměny na místech odpovědných za evropské projekty na ministerstvu školství, na rozkrádání regionálních operačních programů na Ústecku a v jižních Čechách, na konkrétní firmy s neprůhlednou vlastnickou strukturou (Pražské služby a. s., Vodovody a kanalizace Hradec Králové a. s. a další) a obecněji na určitý typ praktik. Hned dvě módní slovní spojení se zde ocitají na lavici podezřelých. „Outsourcing služeb ve veřejné správě“ slouží podle BIS příliš často k navyšování cen a organizování rozkrádaček, k nejrůznějšímu „vyvádění“ a „odklánění“. Ke konceptu PPP (partnerství veřejného a soukromého sektoru) BIS lakonicky poznamenává, že „přestože je propagován jako výhodná alternativa zajišťování veřejných služeb, nevytváří ve stávající podobě spolehlivou základnu pro prosazování veřejného zájmu“. Na straně soukromníků zůstávají zisky, státu v častých případech „tunelování na dluh“ spojeného s PPP zůstanou závazky. Společným jmenovatelem je podle tajné služby totální nezodpovědnost jednotlivců ve vysokých státních úřadech za důsledky svých rozhodnutí.

Druhým významným tématem pro BIS jsou zahraniční tajné služby. BIS neřeší (anebo by bylo v dané politické situaci neúnosné říct, že řeší) působení amerických tajných služeb, intenzivně se ale dle svých slov věnuje působení ruské a čínské rozvědky. Pasáže věnované samotným službám nejsou příliš zajímavé, při pochopitelné nekonkrétnosti nemůže být jasné, do jaké míry poukazují k reálným aktivitám a do jaké míry jsou samy součástí špionážních her. Podstatná je ovšem poznámka na okraj k možnostem zahraničních služeb: „Závažným jevem, který byl v posledních letech zaznamenán, je nedostatek loajality vůči státu, ať už ze strany úředníků, politicky činných osob či běžných občanů…“ Asi si můžeme tuto větu přeložit do češtiny: Nadkritické množství občanů, včetně těch ve vysokých funkcích, je ochotno sloužit za peníze tajné službě cizího státu.

Ostatně, ani v tomto případě se není čemu divit. Slyšíme-li přes dvacet let, že společnost neexistuje a každý se o sebe musí postarat sám, o jaké „loajalitě ke státu“ lze ještě mluvit. Myslel si snad někdo, že od využití skvělých tržních šancí na spolupráci se zahraničními profesionály v oboru tajných informací odradí stupidní protiruská a v menší míře protičínská propaganda?

Agents
Podle BIS je velké množství občanů, včetně těch ve vysokých funkcích, ochotno sloužit za peníze tajné službě cizího státu

Něco jasného, něco praktického

Třetím tématem jsou pro tajnou službu pochopitelně „extremisté“. Autoři zprávy poukazují na prozatímní rozklad a neschopnost neonacistů i na slabost krajní levice. Zároveň ale varují a upozorňují na možný zdroj síly krajní pravice i „radikalizace běžných politických stran“. Tento zdroj pojmenovávají šroubovaným jazykem někoho, kdo ví, že by měl být „politicky korektní“, ale nechce být takový zas až tak moc: „neřešení sociálních problémů, často spojovaných s etnicitou problémy zasažené skupiny tzv. ‚nepřizpůsobivých‘“. BIS zde přechází do velmi apelativního tónu a zdůrazňuje, že je třeba „vzdát se ‚bázlivého‘ přístupu (…) a přestat se vyhýbat reálnému popisu existujících problémů. Je nutné opustit neustálé nikam nevedoucí akademické debaty a cíleně se zaměřit na konkrétní projekty a záležitosti praktického rázu. Jedině tak lze ubrat argumenty extremistickým uskupením, a nepřímo tak snížit jejich popularitu.“ Tajná služba se zde staví do role autoritativního hlasu ve věci přístupu státu k sociálním problémům. Když její mluvčí říká, že je třeba „nazývat věci pravými jmény“, těžko si jeho slova vykládat jinak než jako legitimizaci protiromské rétoriky.

Zatímco zpráva tajné služby je překvapivě konkrétní, zmíněná Liberecká výzva zaráží svou obecností. Svaz průmyslu a dopravy ČR neformuluje žádný určitý požadavek, hovoří především o potřebě respektu pro podnikatelskou sféru, která hradí „zdroje pro fungování státu“, a o tom, že „je možné přerozdělit pouze to, co [podnikatelská sféra] vytvoří“. Následně po způsobu humanitně vzdělaných intelektuálů hovoří o absenci „vize, ve které by bylo jasně řečeno, co tuto zemi živí a bude živit i v budoucnu“, a která by měla přispět k řešení problémů, vesměs „nezpochybnitelných“ a nemajících „ideologický charakter“. S touto vizí pak má souviset „jasný program změn“, který „musí být sestaven a realizován na základě manažerských postupů podobných těm, jaké jsou využívány při řízení firem. Musí být kontrolovatelný a musí být určena zodpovědnost za plnění jeho jednotlivých částí.“ Úspěch politika, který chce řídit stát jako firmu, zřejmě povzbudil k promýšlení vpravdě manažerského přístupu. Kapitál jako sponzor hradící fungování státu, na nějž také plně přenese svou logiku a postupy. Pro text Liberecké výzvy není důležité požadovat nějaký konkrétní obsah. Klíčové je prosazení optimální, či spíše „optimalizující“ formy.

Funkce strachu

Liberecká výzva a zpráva BIS se od sebe takřka ve všem podstatném liší. Oba texty nicméně volají na poplach: jedna mluví o selhávání základních funkcí státu, druhá o prudkém ekonomickém úpadku. Můžeme se přít o tom, zda strach, který navozují, je oprávněný. V případě zprávy BIS zcela jistě platí, že řada jejích popisů situace je přesvědčivá a děsivá (nebo spíš, že jako ozvěna potvrzuje to, co známe z jiných zdrojů). Pravdu mají oba dokumenty i tam, kde zdůrazňují potřebu praktického přístupu. Jenže vyvolávání strachu zde až příliš průhledně poukazuje k určitým konkrétním řešením a také zvýznamňuje toho, kdo strach vyvolává. Brojení proti „nikam nevedoucí akademické diskusi“ či proti snižování významu zaměstnavatelů dává jasně najevo, že nemá jít o promýšlenou, demokratickou praxi, ale o odklon od nefunkčního demokratického „kecání“ směrem k tvrdým opatřením (v případě Romů) nebo k poručnictví zaměstnavatelů nad státem (v případě „vize“ prosazované Libereckou výzvou).

Je příznačné, že právě tajná služba a svaz zaměstnavatelů jsou po volbách těmi, kdo nastolují témata debaty. Levice (a nejen ona) se brání a odráží. Svá velká témata, jako například legitimitu různých podob dluhů a jejich vymáhání, necháváme ležet na ulici.

 

Autor je politolog.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image