Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Se Sherlockem a Nymfomankou v posteli

Nymfomanku Joe a „vysoce funkčního sociopata“ Sherlocka Holmese můžeme bez rozpaků prohlásit za největší mediální celebrity posledních týdnů. Je až udivující, že zatím nikoho nenapadlo přemýšlet, jak by to vypadalo, kdyby se obě postavy potkaly. Do velké míry je to samozřejmě tím, že pro tvůrce fanouškovských erotických vyprávění o detektivovi z Baker Street je mnohem rajcovnější […]

Nymfomanku Joe a „vysoce funkčního sociopata“ Sherlocka Holmese můžeme bez rozpaků prohlásit za největší mediální celebrity posledních týdnů. Je až udivující, že zatím nikoho nenapadlo přemýšlet, jak by to vypadalo, kdyby se obě postavy potkaly. Do velké míry je to samozřejmě tím, že pro tvůrce fanouškovských erotických vyprávění o detektivovi z Baker Street je mnohem rajcovnější představa Sherlocka v posteli s doktorem Watsonem než s Charlotte Gainsbourg. Přesto je element fantazie, která nedochází naplnění, naprosto klíčový pro obě díla.

„Zásadní rozdíl je samozřejmě v tom, že zatímco Nymfomanka cíleně budovala divácká očekávání ‚pornografickou‘ mediální kampaní, Sherlocka si udělali do velké míry sami fanoušci.“

Druhá část Nymfomanky i třetí řada Sherlocka měly premiéru na přelomu roku a byly diváky i kritikou přijaty velmi podobně. Zatímco na první díl Trierova dvojfilmu i první sezónu seriálu BBC se shodně hledělo smířlivě jako na zábavnou hru s očekáváním diváků, která má za úkol ještě trochu víc natěšit fanoušky na to, co bude následovat, následující části už sklidily mnohem rozpačitější reakce. Druhý díl Nymfomanky bývá často popisován jako povrchní, plytký a zbytečně užvaněný, o prostřední části třetí řady Sherlocka se zase mluví jako o nevtipné komedii bez zápletky. Obě kritiky přitom přicházejí hlavně od diváků, kteří mají pocit, že Sherlock je stále ještě detektivka, respektive že Nymfomanka je stále ještě artový film. Ve skutečnosti se ale spíš zdá, že jak Trierův film, tak seriál Stevena Moffata a Marka Gatisse v první řadě poněkud klopotně a místy dost bolestně reflektují vlastní mediální pověst.

Sherlock
Sherlock Holmes a John Watson v obýváku na Baker Street 221B

Homosexuální fantazie

Zásadní rozdíl je samozřejmě v tom, že zatímco Nymfomanka cíleně budovala divácká očekávání „pornografickou“ mediální kampaní, Sherlocka si udělali do velké míry sami fanoušci. Poslední dva roky, které uplynuly od konce předchozí sezóny, dráždil mnohé příznivce seriál Sherlock hlavně ve třech ohledech. Za prvé druhá sezóna končí scénou, v níž Holmes před Watsonovýma očima zemře (v odkazu na slavnou scénu u Reichenbašských vodopádů z Doylových povídek), ale diváci vědí, že samozřejmě nezemřel doopravdy. Díky tomu se na internetu objevilo množství analýz Sherlockova pádu ze střechy a komplikovaných spekulací na téma, jak se detektivovi podařilo svou smrt nafingovat. Za druhé se z představitele Sherlocka, Benedicta Cumberbatche, stal sexsymbol a pro jeho četné fanynky se na internetu vžil anglický termín „cumberbitches“ (volně přeloženo „cumberchtivky“). A konečně za třetí se v souvislosti se seriálem vyrojila řada takzvaných slash fanfikcí, tedy fanouškovských povídek či komiksů, které představují postavy z oficiálních popkulturních vyprávění jako homosexuální partnery. Ve světě Arthura Conan Doyla přitom nejsou předmětem erotických fantazií autorů a autorek slash fikcí jen Holmes a Watson, ale samozřejmě také Holmes a Moriarty.

Z fanouškovské subkultury přitom pochází také pojem fanservice, který charakterizuje první dva díly třetí sezóny Sherlocka asi nejlépe. Termín pochází z fandomu japonských anime, kde ho tvůrci využívají už řadu let. Fanservice je označení pro takové scény nebo prvky příběhu, které mají jen malou souvislost s hlavním dějem a jejichž smyslem je „potěšit fanoušky“, dát jim to, co chtějí. Bývají to například dlouhé scény z turnajů ve sportovních anime nebo záběry na opancéřované stroje ve sci-fi s obřími roboty. Nejčastěji ale jde o erotické či lascivní scény, kde se postavy sprchují, promenují na pláži v plavkách nebo jim zpod krátkých sukní vykukuje spodní prádlo.

Nové epizody Sherlocka také ukazují, jak dvousečnou zbraní fanservice je. V obou dílech třetí řady totiž vyšetřování zločinu stojí až na druhé či třetí koleji, takže milovníci vrstevnatých, překombinovaných komplotů si tu na své opravdu nepřijdou. Seriál zato velmi často a vědomě oslovuje jak příznivce homosexuálních fantazií z ložnice v domě na Baker Street 221B, tak cumberbitches, ale také konstruktéry teorií o Sherlockově předstírané sebevraždě. V prvním díle třetí sezóny si tvůrci pohrávají s očekávaným vysvětlením Holmesova „skonu“ tak, že do světa seriálu vyšlou postavy, které řeší záhadu Sherlockovy smrti podobným způsobem, jakým ji reálně zkoumají fanoušci. Ti ovšem očekávají, že tvůrci přijdou s řešením, které svou nápaditostí trumfne všechny teorie vytvořené samotnými diváky, místo toho dostanou tři možné varianty, z nichž ani jedna nepůsobí příliš věrohodně. Pro sherlockovský fandom přitom není překvapivé ani to, že jedna z nich ukazuje Holmese a Moriartyho jako tajné milence.

sherlock_bbc___knees_by_vadeg-d4rg2xs
V souvislosti se seriálem Sherlock se vyrojila řada slash fanfikcí

Některá přání nelze naplnit

Autoři tím říkají vlastně něco velmi podobného jako Trier v Nymfomance, totiž že určitá očekávání jsou tak vysoká, že je prostě a jednoduše nelze naplnit. Kampaň Nymfomanky přitom vytvářela určitý nedosažitelný přelud zcela cíleně – podobně jako Joe ve filmu říká, že „vždycky očekávala od soumraku něco víc“, tak i propagační informace slibovaly něco, co spadá čistě do říše fantazie. A podobně jako nikdy neuvidíme Shiu LaBeoufa, jak si to doopravdy a přímo na kameru rozdává s Charlotte Gainsbourg (nebo ještě lépe třeba s Willemem Dafoem), tak i u Sherlocka dopředu víme, že patrně nikdy nespatříme Cumberbatche coby Holmese, jak dává francouzáka Martinu Freemanovi alias Watsonovi.

Fakt, že tvůrci divákům upřou vysvětlení Holmesovy smrti, je nejnápaditější moment jinak zatím velmi slabé třetí sezóny. Nejlépe totiž pojmenovává to, kolem čeho neustále krouží první dvě epizody seriálu, ale i celá Nymfomanka: divácké tužby, o nichž sami diváci vědí, že nikdy nedojdou naplnění, stejně je však rádi živí alespoň tím, co jim dané objekty nabídnout mohou. V případě druhého dílu Sherlocka je to především katalog situací, v nichž Holmes působí roztomile nemotorně: svatební řeč, pitka, několik přátelských coming outů s Watsonem, flirtování se svědkyní nevěsty na svatbě apod. Ve všech případech jde v podstatě o fanservice určený pro fanynky, ať už Holmese nebo Cumberbatche. Avšak tím, že Holmes nedostane příležitost vysvětlit, jak obelstil smrt, je fanouškům odepíráno něco, o čem si myslí, že na to mají nárok. Ti uvědomělejší z nich jsou tak vedeni k tomu, aby přehodnotili splnitelnost vlastních přání. A to je něco, co dnešní mimořádně poučené a náročné publikum potřebuje velmi intenzivně.

 

Autor je filmový publicista a redaktor A2.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image