Squatujeme mediální prostor od roku 2013

True Detective: Hovory o nicotě v krajině, která už zemřela

Televizní stanice HBO odvysílala první sezonu dalšího seriálu, který diváky utvrzuje v přesvědčení, že chodit do kina dnes skoro nemá cenu. To nejlepší stejně uvidí v televizi. „Seriál True Detective si z žánrových klišé legraci nedělá, právě naopak: nebojí se je s jistotou používat.“ Seriál True Detective od začátku vzbuzoval dojem, že nic tak dobrého v televizi snad ještě nebylo. […]

Televizní stanice HBO odvysílala první sezonu dalšího seriálu, který diváky utvrzuje v přesvědčení, že chodit do kina dnes skoro nemá cenu. To nejlepší stejně uvidí v televizi.

„Seriál True Detective si z žánrových klišé legraci nedělá, právě naopak: nebojí se je s jistotou používat.“

Seriál True Detective od začátku vzbuzoval dojem, že nic tak dobrého v televizi snad ještě nebylo. Na tom kdo připoutal mrtvolu prostitutky s parožím na hlavě ke stromu, kolik dalších obětí má na svědomí a proč ho vodou a ropou nasáklá mizérie jižní Louisiany přiměla právě k okultním vraždám, už tolik nezáleželo. Hlavním důvodem, proč existenciálním dramatem řízlá detektivka přitahovala každý týden nejméně jedenáct milionů diváků, byly dialogy detektivů Martyho Harta (Woody Harrleson s šišlavým jižanským přízvukem) a Rusta Cohlea (po roli v Klubu poslední naděje vyhublý bývalý hezoun Matthew McConaghey).

Snění o ukřižování

Zpočátku se zdálo, že žoviální, zdánlivě nekomplikovaný manžel a otec Hart má především kontrastovat s odtažitým, pobledlým nihilistou Cohlem. „Tři měsíce z tebe nedostanu ani slovo a teď tě prosím, abys držel hubu,“ kroutí hlavou Hart, když mu jeho nový kolega vyjeví svůj postoj k životu. Krucifix pověšený na zdi ve svém holobytě má Cohle pro chvíle kontemplace, během nich si ale představuje svoje vlastní ukřižování.

Dvojice detektivů se často ocitá v prostředí „white trash“, mezi špinavými domy, chátrajícími boudami a maringotkami. Pocit úzkosti při pátrání po sektě, která má na svědomí znásilnění, pedofilii a další zvěrstva, umocňují i typické hororové rekvizity: hniloba, okultní předměty ze suchých klacků, všudypřítomné záhadné symboly, špinavé hadry a ke konci i panenky a prázdná ramínka na šaty. Detektivové se během vyšetřování případu uctívání zvrácené modly dostanou k potenciálnímu svědkovi, kterým je křesťanský kněz. Cohle při jeho estrádním kázání, kdy se věřící dostávají do extatických stavů, glosuje potřebu věřit: „Lidi radši hodí poslední dolar do studny přání, než aby si koupili večeři.“ Svým nihilismem („lidské sebeuvědomění je chybou v evoluci“) a nekompromisním odmítnutím potřeby si cokoli namlouvat („vyprávět si příběhy“) je postavou, která v seriálové produkci zřejmě nemá obdoby. Rozhodně má více společného s populárními autistickými génii než s antihrdiny, jako je Walter White z Breaking Bad nebo Don Draper z Mad Men. Hranice, které překračuje Cohle, nikdy nesouvisejí s morálkou. Jak Cohle, tak Hart se díky metodě nespolehlivého vypravěče (v první polovině seriálu, kdy je kvůli dvanáct let starému případu vyslýchá policie, jsou jimi oba) působí jako kryptické postavy. Vyšetřování je silně propojeno s jejich soukromými životy, které navždycky změní, když se naplno obnaží posedlosti obou detektivů.

Na tom kdo připoutal mrtvolu prostitutky s parožím na hlavě ke stromu, už tolik nezáleželo
Na tom, kdo připoutal mrtvolu prostitutky s parožím na hlavě ke stromu, už tolik nezáleželo

Nic tady neroste rovně

Postupně se zdá být čím dál zřejmější, že Hart nemá postavu temnějšího detektiva jen vyvažovat, ale je Cohlovi rovnocenným protipólem. Vzájemné konfrontace a špičkování dobrovolného advokáta světla, nepřipouštějícího pochybnosti o vlastní integritě a o tom, co považuje za dané, a obsesivního Cohlea, přesvědčeného o absolutní převaze temnoty, se odehrávají v prostředí dávno obětované louisianské krajiny. Ta má svůj souboj s temnotou už za sebou. Vinou průmyslu i přírodních katastrof si svou apokalypsu už prožila, přesto je Louisiana (nedávno byla grandiózně zachycena také v Divokých stvořeních jižních krajin) zlověstná, ale nepopiratelně krásná. Hovory o nicotě a paprscích světla v krajině, která už několikrát zemřela a přesto žije dál, jsou těmi nejdůležitějšími, ponuře meditativními momenty seriálu. „Nic tady neroste rovně,“ poznamenává Cohle při jízdě autem.

Režisér Cary Joji Fukunaga (který naposledy natočil skvělou adaptaci Jane Eyrové, která Jane nepřipravila o její feminismus a Rochestera o pohrdání životem) odvedl společně s kameramanem Adamem Arkapawem dokonalou práci. Neuvěřitelná působivost příběhu je výsledkem dokonalé souhry všech, kteří se na výrobě seriálu podíleli. McConaughey je díky svým dvěma posledním hereckým výkonům a celkové fyziognomické proměně z kýčovitého fracka z romantické komedie v temného hrdinu se zálibou ve filosofii momentálně nejzajímavějším hercem Hollywoodu. Čtvrtý díl, ve kterém McConaughey přesvědčivě ukazuje Cohlea jako bývalého protidrogového agenta pracujícího v utajení, připomíná dynamikou a realistickými kulisami legendární The Wire.

Cohle a Hart jsou zcela rovnocennými partnery
Cohle a Hart jsou zcela rovnocennými partnery

Nebát se klišé

Seriál udržuje diváka neustále ve střehu i díky častým změnám tempa a stylu vyprávění – každá epizoda k nim přistupuje trochu jinak. Potom, co se vyprávění přesunulo do roku 2012, kdy se Hart a Cohle znovu setkávají a příběh se odehrává „v přítomnosti“, si Pizzolato k poněkud přímočarému konci pomůže pár lacině působícími zkratkami a nepříliš inovativními žánrovými klišé. Zklamání ovšem není na místě. Přestože poslední dvě epizody můžou budit dojem narychlo dodělané práce, nespokojenost s jasnou a rychle podanou pointou by znamenala po Pizzolatovi chtít, aby mnohoznačný, znejisťující tón příběhu zachoval až do konce. Tvůrce si však vybral cestu důvěrně známou z příběhů, které se opravdu stávají – uprostřed ještě není jasné, kdo je kdo, a všechny neznámé se zdají mít několik významů, konec ale bývá jednoznačný.

Většina současných seriálů vyniká v popisování charakterových proměn svých hrdinů, náznacích tekutosti jejich identit a experimentování s vypravěčstvím. I v žánrových seriálech dnes vystupují nejednoznačné postavy, stereotypy se zpochybňují a od žánrových klišé si tvůrci udržují znatelný odstup, pokud si z nich přímo nedělají legraci. True Detective si z žánrových klišé legraci nedělá, právě naopak: nebojí se je s jistotou používat. Ostatní uvedené charakteristiky však pro seriál platí beze zbytku. Proměna Cohlea v závěru seriálu jen potvrzuje, že jsou s Hartem rovnocennými polovinami jedné z nejlepších dvojic v dějinách televizní zábavy. Stejně jako o něco všednější Hart, který sám sebe ve strachu z temnoty obelhává, se taky Cohle o svém přijetí temnoty často snaží přesvědčit i sám sebe. Je to Hart, kdo je na konci přesvědčený, že rozvětveného louisianského pavouka perverzní krutosti nikdy nemohou zcela polapit. A je to Cohle, kdo je ochotný si „vyprávět příběhy“ a nechat se nadnášet jejich silou.

 

Autorka je filmová publicistka.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image