Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Tři mýty o ruském plynu

V souvislosti s událostmi na Ukrajině znovu vyvstávají spekulace o možných dopadech úplného přerušení přísunu zemního plynu takzvanou východní cestou. Zemní plyn, jehož dodávky je z důvodů náročné přepravy i uskladnění obtížné nahradit, představuje v evropských podmínkách nejzpolitizovanější energetickou komoditu. Stavba plynovodů Nord Stream a South Stream je tak, typicky, vnímána jako primárně politicky motivovaná. Cílem těchto projektů má […]

V souvislosti s událostmi na Ukrajině znovu vyvstávají spekulace o možných dopadech úplného přerušení přísunu zemního plynu takzvanou východní cestou. Zemní plyn, jehož dodávky je z důvodů náročné přepravy i uskladnění obtížné nahradit, představuje v evropských podmínkách nejzpolitizovanější energetickou komoditu. Stavba plynovodů Nord Stream a South Stream je tak, typicky, vnímána jako primárně politicky motivovaná. Cílem těchto projektů má být – mimo ukončení opakovaných sporů o ceny – posílení politického vlivu Ruska v regionech středovýchodní a jihovýchodní Evropy.

„Zásadní není fyzická závislost na dodávce plynu ani primárně politické motivy, ale cenové a regulační aspekty problematiky. Bezpečná pozice Česka pak mimo jiné umožňuje asertivnější politiku vůči Rusku, které již netahá za delší konec provazu.“

Na téma politicky motivovaného využití ruských energetických zdrojů a importní závislosti byly popsány stohy papírů. Známý je v této souvislosti výrok polského ministra zahraničí Radoslawa Sikorského, který projekt plynovodu Nord Stream, vedeného přes dno Baltského moře a přímo spojujícího Rusko a Německo, označil za „nový pakt Molotov-Ribbentrop“. Za pozornost ovšem stojí i samotné ekonomické motivy ruské exportní strategie. Podívejme se na tři mýty, které pohled na problematiku dodávek ruského zemního plynu zpravidla ovlivňují.

Mýtus první: ruský plyn je levný

Přestože je s ruským zemním plynem dlouhodobě spojována nálepka levné suroviny, údaje Mezinárodní energetické agentury ukazují, že náklady na jeho těžbu se pohybují na úrovni Norska či Nizozemí. Ve srovnání s blízkovýchodními či severoafrickými konkurenty jsou pak tyto náklady již výrazně vyšší. Tento trend se navíc bude kvůli přesunu ruské produkce do hůře přístupných oblastí, jakými jsou sever poloostrova Jamal a Barentsovo moře, dále prohlubovat.

Situaci ještě komplikuje příliv levného zemního plynu, který se uvolnil po prudkém rozvoji těžby nekonvenčních zdrojů zemního plynu na severoamerickém trhu. Plyn původně určený pro USA se tak dostal mimo jiné na evropské trhy, čímž se zvýšil tlak na ceny ruských dlouhodobých kontraktů. Chybí-li ovšem přístup k alternativním dodávkám, ruská vyjednávací pozice je mnohem silnější a konečné ceny jsou vyšší. Často zmiňované téma diverzifikace má proto vedle bezpečnostního i podstatný ekonomický rozměr. Rusko se totiž může spoléhat pouze na masivní objemy a dominantní pozici na trzích středovýchodní Evropy.

Polský ministr zahraničí Radoslaw Sikorsky projekt plynovodu Nord Stream označil za „nový pakt Molotov-Ribbentrop“
Polský ministr zahraničí Sikorsky projekt plynovodu Nord Stream označil za „nový pakt Molotov-Ribbentrop“

Mýtus druhý: ruský plyn je politický nástroj

Přestože má Rusko v oblasti řízených výpadků dodávek slušnou praxi, v situaci, kdy by středoevropské státy měly možnost alternativních zdrojů, by byl tento druh politického nátlaku kontraproduktivní. Ruským zájmem je proto nepodněcovat v zemích regionu zájem o alternativy, a tedy zachovávat plynulost dodávek. Politický vliv, který Rusko nad odběrateli získává, je tak především vedlejším produktem primárně ekonomických zájmů.

Tento pohled dává smysl i stavbě plynovodu South Stream, tedy dosud zdaleka nejdražší přepravní trase ruského plynu do střední a západní Evropy, jejíž odhadované stavební náklady se blíží třiceti miliardám eur. Ačkoli South Stream z krátkodobého hlediska ekonomický smysl nedává, umožňuje Rusku využít jeho největší trumf: masivní objemy. Podaří-li se Rusku díky South Streamu dosáhnout na vzdálenější trhy a upevnit svoji pozici na těch současných, spokojí se pak i s minimální marží. Ta bude dříve nebo později kompenzována vyššími cenami na středoevropském trhu. (Podobně tomu bylo v případě podmořského plynovodu Blue Stream zásobujícího Turecko, díky němuž se podařilo vytlačit ze soutěže Spojenými státy podporovaný Transkaspický plynovod, který by do Turecka přivedl turkmenský plyn. Blue Stream nyní turecký trh zásobí jednoznačně nejdražším plynem.)

Mýtus třetí: energetická bezpečnost rovná se bezpečnost dodávek

Ztotožnění energetické bezpečnosti s fyzickou dostupností dodávek je třetí utkvělou a zavádějící představou, s níž se lze v mediálním prostoru běžně setkat. Rusko-ukrajinská plynová krize z ledna 2009, kdy došlo k třináctidennímu úplnému výpadku dodávek ukrajinské trasy, nicméně ukázala, že Česko je schopné se s touto situací vyrovnat bez omezení spotřeby. Klíčové je přitom propojení české přenosové soustavy s německým trhem, možnost zavedení reverzního toku a nadstandardně velká kapacita zásobníků zemního plynu. Úplný výpadek dodávek z východu lze tedy nahradit západní cestou. Po odeznění krize byla kapacita zásobníků ještě zvýšena (na zhruba čtyřicet procent roční spotřeby) a země byla napojena na jižní prodloužení Nord Streamu, plynovod Gazela, kterým je plyn přes naše území přepravován do Bavorska.

Zastavení toků plynu z východu tedy pro Česko nepředstavuje vážnou hrozbu. Již dnes k nám proudí více plynu z Německa než východní cestou. Důležité je rovněž to, že dlouhodobější přerušení dodávek by bylo neudržitelné především pro samotné Rusko, jehož státní rozpočet je na vývozu komodit, zejména pak ropy a zemního plynu, závislý z padesáti až osmdesáti procent. Trvalejší výpadek příjmů by velmi pravděpodobně vedl k destabilizaci Putinova režimu. Prioritním tématem energetické bezpečnosti Česka v plynárenském sektoru by proto neměla být fyzická dostupnost dodávek, ale jejich cena. Z pohledu „cenové bezpečnosti“ je pak největší hrozbou omezený přístup k alternativním zdrojům dodávek, obsazení přepravní infrastruktury jedním dodavatelem, a tím i slabá vyjednávací pozice. Přitom je zřejmé, že poptávka po zemním plynu v Evropské unii, především v důsledku ústupu od jádra a přechodu k nízkouhlíkové energetice, dále poroste.

Zásadní tedy není fyzická závislost na dodávce plynu ani primárně politické motivy, ale cenové a regulační aspekty problematiky. Bezpečná pozice Česka – stejně jako většiny států evropské sedmadvacítky, s výjimkou balkánských států – pak mimo jiné umožňuje asertivnější politiku vůči Rusku, které již netahá za delší konec provazu.

 

Autoři jsou výzkumní pracovníci Center for Energy Studies.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image