Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Filmařova smrt

23. dubna zemřel v Libérii na následky malárie Michael Glawogger. Čtyřiapadesátiletý rakouský umělec, který dokázal oscilovat mezi profesemi i žánry a výrazně se podílel na utváření nových filmových postupů především v oblasti dokumentárního filmu, zahynul náhle při práci na svém novém snímku. Zanechal po sobě formálně širokou škálu děl: od raných experimentů typu Smrt člověka, […]

23. dubna zemřel v Libérii na následky malárie Michael Glawogger. Čtyřiapadesátiletý rakouský umělec, který dokázal oscilovat mezi profesemi i žánry a výrazně se podílel na utváření nových filmových postupů především v oblasti dokumentárního filmu, zahynul náhle při práci na svém novém snímku. Zanechal po sobě formálně širokou škálu děl: od raných experimentů typu Smrt člověka, který si čte (Tod eines Lesenden, 1984) přes sondy do sociálních problémů současného světa (tzv. Trilogie ze světa práce) až ke spontánně vznikajícím hraným filmům jako Slimáci (Slumming, 2005) nebo Contact High (2009) ze zamýšleného, avšak nedokončeného triptychu na téma sex, drogy a rock’n’roll, v nichž si plnil vlastní adolescentní sny.

Michael Glawogger se narodil v roce 1959 v rakouském Grazu, studoval na sanfranciském Institutu umění a na Filmové akademii ve Vídni. Během studií se nezaměřoval pouze na oblast režie, ale věnoval se také kameře, scenáristice, a dokonce i herectví. Glawogger se nejprve etabloval jakožto režisér krátkých a experimentálních filmů. V rámci jeho kameramanských zkušeností je nutné zmínit i spolupráci s dalším významným dokumentaristou (a patrně nejznámějším filmařem současné rakouské dokumentární školy) Ulrichem Seidlem, jemuž asistoval při natáčení Zvířecí lásky (Tierische Liebe, 1995). Oba filmaře spojuje především výrazná estetizace jejich snímků. Glawogger byl od počátku své filmařské kariéry fascinován synchronicitou, kterou vnímal jako jeden ze symbolů globalizace – jeho díla jsou vizuálně propracovanými mozaikami postav, míst a témat.

Svět (práce) je krásný

Patrně nejdůležitějším Glawoggerovým projektem byla již zmíněná Trilogie ze světa práce, kterou vytvářel mezi lety 1998 a 2011. Všechny tři snímky se zaměřují na postavení člověka a jeho práce v dnešním světě plném nerovností. Hlavními hrdiny jsou ti, kteří se v rámci systému nacházejí nejníže – ať už jsou to chudí obyvatelé velkoměst ve filmu Megacities (1998), manuálně pracující z různých koutů světa v Dělníkově smrti (Workingman’s Death, 2005) nebo prostitutky ve Sladkém životu kurev (Whores’ Glory, 2011). Z hlediska filmového řemesla je na první pohled patrný důraz na narativní skladbu. Kamera i střih jsou důmyslně promýšleny, taktéž práce s filmovou hudbou (potažmo ruchy) je vždy dovedena k dokonalosti. Právě vycizelovaná forma je pokaždé v silném kontrastu se šílenými výjevy ze životů plných špíny a beznaděje. Společně s tím se v jeho práci zrcadlí pocit odcizení.

Svůj nejznámější film – Dělníkova smrt – Glaggower uvodil citátem Williama Faulknera: „Je smutné, že jedinou věcí, kterou může člověk dělat osm hodin v kuse, je práce. Osm hodin nedokáže jíst, po osm hodin nedokáže ani pít, osm hodin se nedokáže dokonce ani milovat. Jedinou věcí, kterou člověk zvládne po dobu osmi hodin vykonávat, je práce.“ Sám režisér k tomuto citátu v jednom z rozhovorů dodal: „Práce může znamenat mnoho věcí. Často je sotva viditelná, někdy je obtížné ji vysvětlit a v mnoha případech ji nelze ani zobrazit. V případě tvrdé manuální práce to ale jde. A to je důvod, proč si tak trochu myslím, že je jedinou skutečnou prací.“

Snímek Dělníkova smrt, který v pěti blocích a epilogu syrově a velmi fyzicky vykresluje různé podoby současné dělnické práce – od horníků v ukrajinském Donbasu přes nosiče síry v Indonésii, pracovníky nigerijských jatek, svářeče v Pákistánu až po dělníky v čínském ocelářském komplexu –, definitivně stvrdil autorovu pozici na poli světového dokumentu a umožnil mu mimo jiné získat prostředky na poslední díl trilogie.

Michael Glawogger
Michael Glawogger. Foto Gmb Akash

Všechno, co zbylo z revoluce

Kritikou ceněný Sladký život kurev, vyznačující se až opulentní vizualitou, zachycuje různé přístupy k prostituci ve třech zcela odlišných prostředích: v Thajsku, Bangladéši a Mexiku. Režisérova vlastní anotace k filmu je zakončená úvahou, jež přesně demonstruje jeho přístup k dokumentu jakožto hraničnímu médiu: „Snímání reality nám přináší to nejmíň očekávané: fakt, že krása žije uprostřed krutosti a násilí, že mysl může být osobním vězením a láska se někdy zjevuje tam, kde to nejméně čekáte.“

Ve světle současných pohybů světa jsou filmy jako Dělníkova smrt nebo Megacities důležité nejenom svým sdělením a vyzněním, ale právě tematickým zaměřením. Připomínají nám, lidem z „vyspělých“ zemí, že ve světě práce se přes veškeré snahy nic moc nezměnilo, a je možná načase začít opět přemýšlet o principech, které by nás donutily uvažovat o postavení jedince v celku světa.

Paradoxem je, že ve výsledku největší (a často třeba jedinou) kontroverzí Glaggowerových filmů je právě estetizace utrpení, které se v nich odehrává bez uvádění do širších souvislostí. Tato čistota nám vlastně říká „tohle se děje a my s tím stejně nic neuděláme, ale to není důvod, proč si nad tím nezalamentovat, ani důvod, proč by to někdo měl natočit autentičtěji.“

Na každý pád tu po zesnulém filmaři zůstává dílo, které nám přes všechnu svou formální čistotu znovu vmetává do tváře otázku důstojnosti člověka ve vztahu k práci nejen jakožto obživě, ale právě jako (ne)možnosti seberealizace. Řečeno s Marxem: neměl by člověk opravdu být tím, čím by mohl být?

Autorka je dokumentaristka.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image