V rámci řeckého předsednictví Evropské unii zasedala v Aténách na začátku dubna Rada Evropské unie pro hospodářské a finanční záležitosti (ECOFIN), na jejímž programu byla mimo jiné cenová stabilita Řecka a legitimita další finanční půjčky. Policie proto vyhlásila zákaz shromažďování obyvatel v širším centru města. Výsledkem kolektivní demonstrace Syrizy, radikálních komunistických odborů PAME a anarchistů tak nebylo více než cílený průnik do centra a následný střet s policií. Po pěti letech nepokojů, okupací a stávek proti vládě a proti „Trojce“ (Evropské centrální bance, Evropské komisi a Mezinárodnímu měnovému fondu) a zároveň po období nepokryté fašizace společnosti se může zdát, že „násilí pro násilí“ svědčí jen o stavu protestního hnutí unaveného bezvýchodností situace. Antifašismus přece už vyhrál, když byli v září 2013 po zavraždění antifašisty a rappera Pavlose Fysase zatčeni členové zločinecké organizace Zlatý úsvit, a teď je třeba jej jen usměrnit do společensky přijatelných mezí. Mezinárodní měnový fond i vláda navíc očekávají pro letošní rok v Řecku růst HDP. Kdo si však představuje, že se země vrátí k blahobytu dluhového kapitalismu z roku 2004, kdy Řecko vyhrálo fotbalové Euro i soutěž Eurosong, v Aténách se konala olympiáda a peníze prostě byly, ten je na omylu.
„Paradoxem ekonomické krize je, že hrozba chudoby jedince táhne tím spíše k utilitarismu, trhu a tržnímu myšlení, tedy k ekonomizaci jednání.“
Otázkou zůstává, koho podpořit v okamžiku, kdy je levice desintegrována. „Mavro, kokkino, prasino.“ Černou, červenou, zelenou – jistě. Ekologické hnutí je však v Řecku tradičně velmi slabé, komunisté jsou loutky jdoucí proti všem a Syriza, jakožto představitel ideologického směru a snad i budoucí vlády, se projevuje jako oportunistická formace, která sice artikuluje radikálně levicový program, ale nedokáže realizovat komplexní přeměnu řeckého systému na parlamentní úrovni. Zbývají ti, kteří ve veřejném prostoru bojují nejzarputileji – antifašisté, antikapitalisté a anarchokomunisté: „Mavros“.
Logika dluhového kapitalismu
Míra nezaměstnanosti přitom nadále roste: teď se pohybuje kolem 28 procent, mezi mladými lidmi dokonce 52 procent. Mladá generace se vrací k rodičům pobírajícím aspoň mizivý důchod či minimální mzdu a namísto práce se věnuje jejímu hledání. Hlavnímu městu se začalo podle typické nabídky volných míst přezdívat „Call center Athens“. Zaměstnání jsou obvykle krátkodobá, mzdy nízké a výplaty opožděné. Ti méně šťastní jdou rovnou na ulici.
Makroekonomická stabilizace probíhá podle plánu strukturálních reforem Trojky. Úsporná opatření, prováděná podle tohoto plánu, provázejí finanční balíčky ve formě půjček (celkem ve výši zhruba jednoročního řeckého HDP), které byly společně s prominutím části veřejného dluhu prezentovány jako nutné injekce bankrotujícímu státu neschopnému platit své závazky. Půjčky (s až trojnásobnou úrokovou mírou oproti tržní ceně peněz) jsou používány v prvé řadě k placení dluhů s aktuální dobou splatnosti (zejména německým a francouzským bankám), krátkodobé úvěry pak na placení úroků z těch dlouhodobých. Zbylý obnos se ve formě direktivního určení výdajů používá k nákupu zboží země věřitele (jde například o německé elektromotory nebo francouzské zbraně). Pokud jde o transakce státních dluhopisů, v době emitace byla úroková míra dramaticky vysoká a navíc postupně rostoucími splátkami se veřejný dluh opět neúnosně navýší. Nelze si nevšimnout logiky fungování bankovního sektoru dluhového kapitalismu – stačí vyměnit věřitele a odsunout dluh do budoucnosti a peníze opět obíhají. Ovšem za drastickou cenu až 16 miliard eur ročně jen v úrocích, a to v době, kdy stát vydává tři miliardy eur na mzdy a šest miliard eur na důchody.
Pravidla hry daná Trojkou jsou nastavená ve prospěch věřitelských států, respektive bank a korporací. Technické provedení asociálních politik však leží na domácí vládě. Za zmínku stojí například zvýšení daní a především majetková reforma (navýšení daně z majetku, nemovitosti a renty), jejímž cílem je vytvořit nájemce z obyvatelstva, které se léta pachtí za osobním vlastnictvím svého obydlí. Rentiéři patří k úzké bohatší vrstvě schopné platit vyšší daně, stát na dani vydělává a kapitalistický systém profituje na zvýšené spotřebě bývalých vlastníků, kteří odprodali své nemovitosti.
Víra v politickou reprezentaci a její schopnost reformovat ekonomiku dnes zůstává pouze politické reprezentaci samotné, vlastníkům kapitálu a lidem v kómatu. To je sice důležitá změna oproti předkrizovým rokům, kdy míra důvěry v populistickou rétoriku elit byla zásadním činitelem držícím dluhovou bublinu pohromadě, představa kapitalismu nenávratně padajícího do propasti řecké historie se nicméně v chování občanů příliš neprojevuje. Ekonomie jakožto interpretace reality v krizi není. Paradoxem ekonomické krize je, že hrozba chudoby jedince táhne tím spíše k utilitarismu, trhu a tržnímu myšlení, tedy k ekonomizaci jednání. Snad bychom měli používat termín „ekonomika krize“, vztahující se k ekonomice v době, kdy opadá bezbřehý optimismus v ekonomický růst. Podle jistého anonymního přispěvatele The Barbarian Review je pak hledání alternativ problémem epistemologickým, nikoli technickým. Keynesiánství, marxismus, kolektivismus či Hnutí přechodu jsou založeny na ekonomickém rozhodování, a proto nemohou mít nic více než roli technickou, jakkoli se vymezují vůči neoliberalismu. Také Syriza se pouhým akceptováním či nedostatečným odmítnutím ekonomického diskurzu a konceptu ekonomizace nutně dostává do blízkosti pravicovému liberalismu.
Antifašistická rétorika vlády
Radikální odmítnutí byť jen náznaku fašismu přerostlo ve společenskou normu, být fašistou však také. Zdá se, že fašismus a jeho nové formy navzdory antiliberální agendě symbioticky koexistují s neoliberální ideologií. Politický hon na členy Zlatého úsvitu je v silném rozporu s rokem 2012, kdy byla vláda ochotna s neonacistickou stranou koaličně vyjednávat. Lídři vládnoucí socialistické strany PASOK i konzervativní Nové demokracie se o imigrantech vyjadřovali jako o „okupantech ulice, s nimiž je třeba zamést“ a levicové hnutí bylo v souladu s teorií dvou extrémů označováno za protipól neonacismu.
Dnes se vláda hlásí k antifašistické rétorice, a přitom je sama nositelem hodnot vedoucích k dalšímu rozšiřování fašistických myšlenek skrze státní aparát i tržní mechanismus. Není náhoda, že vládní antifašistická kampaň započala až tehdy, když byl zavražděn etnický Řek. Propojení neoliberální pravice a fašistů dokazuje kauza posledních dní – zachycený rozhovor mezi mluvčím Zlatého úsvitu a tajemníkem vlády, v němž vládní sekretář fašistickému poslanci vysvětluje, že jediným důvodem honu na členy jeho organizace bylo opětovné získání voličů, kteří od Nové demokracie přeběhli k Úsvitu, a nepřímé potlačení sílící Syrizy. Příkladem oportunismu vlády je také politika vůči imigrantům, represe proti prostitutkám, drogově závislým a transgender komunitě.
Nemáme budoucnost
V realitě současného Řecka lze fašismus aplikovat na tolik politických či společenských vztahů, že často můžeme jednoduše zaměňovat antifašisty s antikapitalisty. Řecko je zemí se zkušeností trvalého odboje proti diktaturám i okupacím, zemí s komunistickou i antikapitalistickou tradicí, ale také zemí bez strategie, která by vedla ke konstruktivní změně na celospolečenské rovině. „Nemáme budoucnost, nemáme už ani sny. Přijde občanská válka, a pokud ne válka, tak revoluce proti vládě. Snažíme se přesvědčit ostatní lidi, že za to může kapitalismus,“ říká jeden z antikapitalistických aktivistů. Za pouhou účast na demonstracích přitom můžete být souzeni za výtržnosti, napadení veřejného činitele nebo za terorismus. Obvykle napoprvé vyváznete s podmínkou, případně jste několik měsíců zadrženi ve vazbě. Napodruhé jste nepodmíněně odsouzeni do věznice s maximální ostrahou. V takovém represivním prostředí se pak přirozeně jako řešení nabízejí krajní formy odporu (stačí si vybrat některou z radikálních organizací: 17th November, Epanastatikos Agonas nebo Conspiracy of Cells of Fire).
Většina protestantů se však bouří o víkendu. V průběhu týdne prožívají kapitalistickou realitu – jedinou prací, kterou se jim za poslední měsíce podařilo sehnat, je servírování kávy a sendvičů politikům, proti nimž o víkendech bojují, a zločincům, které z politiků a zaměstnavatelů vytvořil kapitalismus. V základu bezútěšného násilí protivládních demonstrací leží mnohem hlubší a tišší proces odporu vůči systému. Lidé odmítají platit jízdenky na autobus, mýtné na dálnici, účty za elektřinu i dluhy v bance. Na venkově se experimentuje se soběstačností, lidé se organizují v autonomní projekty a komunity. V Aténách je v tuto chvíli na čtyřicet autonomních a semiautonomních prostorů, a to i přesto, že magistrát v prosinci 2012 vyhlásil squattingu válku. Možná, že revoluce opět nepřijde, jisté však je, že není cesty zpět k Řecku předkrizového období. Je na kreativitě a trpělivosti Mavros, aby nepřestali nabízet smysluplnou alternativu. Pokud by však mělo dojít k občanské válce, nedochází-li k ní již dnes, půjde o válku antifašistů proti fašismu.
Autor je ekonom a sociální geograf.