Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Staří veksláci nevědí, co se sebou

Z dnešního pohledu působí Olmerovy Bony a klid (1987) jako hodně podivný snímek. Jednak si nevzpomínám na žádný jiný film, v němž by tolikrát zazněla jedna jediná skladba. Píseň Relax od britské kapely Frankie Goes to Hollywood je prakticky všudypřítomná, i když na spočítání výskytů jejich dalšího hitu Power of Love by prsty na obou rukou […]

Z dnešního pohledu působí Olmerovy Bony a klid (1987) jako hodně podivný snímek. Jednak si nevzpomínám na žádný jiný film, v němž by tolikrát zazněla jedna jediná skladba. Píseň Relax od britské kapely Frankie Goes to Hollywood je prakticky všudypřítomná, i když na spočítání výskytů jejich dalšího hitu Power of Love by prsty na obou rukou rovněž nestačily. Olmerův film se ostatně také může směle zařadit mezi typické „živelné hity“, které ve své době vzbudily naprosto nečekaný divácký úspěch, ale z odstupu se jeví spíš jako podivně vykloubená, vnitřně rozháraná a filmařsky i produkčně svým způsobem diletantská díla. To platí třeba pro ustavující snímek černošské exploatace Sweet Sweetback’s Baadasssss Song (1971), průlomový film Bruce Leeho Velký šéf (1971) i pro první díl legendární hororové série Pátek třináctého (1980).

Není na co navazovat

Řeč je o výtvorech, jež mají hodně daleko k tomu, aby mohly fungovat jako recepty na zaručený trhák. Jejich úspěchy se vynořily jakoby odnikud. Často šlo o nezávislé „malé“ filmy, jež ale silně ovlivnily vývoj svých žánrů. Typické je pro ně také to, že se do velké míry vymykají ze žánrových škatulek, které samy pomáhaly vytvářet: Sweetback je formálně mnohem experimentálnější dílo než téměř kterákoli jiná blaxploitation, první Pátek třináctého je spíš zvláštní variace na Hitchcockovo Psycho (1960) než klasický slasher a Velký šéf také ještě není sebevědomou glorifikací akčního hrdiny. A třeba remake Pátku třináctého z roku 2009 ukazuje, že se k těmto snímkům prakticky není možné vracet přímo – v nové verzi už samozřejmě vraždí sám Jason Voorhees, a ne jeho matka jako v původním filmu.

„Film chce být jedovatě cynický, ale vlastně mu chybí konkrétní terče, na něž by se mohl zaměřit – korupce nebo zneužívání dotací jsou na to příliš abstraktní a neurčité fenomény.“

Něco podobného se teď děje s Olmerovým pokračováním Bonů a klidu. Ať už totiž na prvním filmu bylo přitažlivé cokoli, v současnosti na to prakticky není možné navázat. Bony a klid 2 totiž opakovaně narážejí na smutnou skutečnost, že v původním filmu vlastně nebylo moc zapamatovatelných scén ani silných dramatických konfliktů či témat, které by tvůrci mohli ocitovat, reprízovat nebo aktualizovat. Bíny si znovu dá magické oko, znovu se uzavírá sázka o poslední číslovku na bankovkách, znovu se rozjede velký kšeft, který se všem zúčastněným nakonec nevyplatí, ale to je tak všechno. Ostatně samotný nápad dát hrdiny prvního dílu po sedmadvaceti letech znovu dohromady nebyl příliš šťastný – už vzhledem k tomu, že s výjimkou Bínyho, Martina a částečně Evičky nejsou postavy původních Bonů a klidu dostatečně osobité na to, abychom je dokázali snadno a jasně identifikovat. Roman Skamene a Josef Nedorost v rolích Bínyho a Richarda sice sypou z rukávu jednu rádoby nápaditou hlášku za druhou, ale ani to je nedokáže propojit s hrdiny, které hráli v prvním díle.

Mimo realitu

Bony a klid 2 se ostatně podobají dalšímu nedávnému pokusu navázat na diváckou klasiku – Sedláčkovu a Polívkovu Dědictví 2. V obou filmech jako by postavy dlouho a klopotně hledaly nějaký nosný konflikt a až do samotného konce vlastně není jasné, zda ho vůbec našly. Mnohem horší ale je, že pokračování Dědictví i Bonů stojí úplně mimo současnou realitu a potácejí se v podivných, od světa odtržených prostředích, ať už je to Bohušova farma nebo luxusní zámek zkorumpovaného starosty. První díly obou filmů totiž do značné míry stavěly své úspěchy právě na schopnosti vztahovat se k aktuální době. Na tom samém si v devadesátých letech zakládaly také Olmerovy „czechsploitation“ klasiky jako Nahota na prodej, Ještě větší blbec, než jsme doufali nebo Playgirls.

Že se Bony a klid 2 budou bulvárně přiživovat na různých „blbých náladách“, stereotypech a zjednodušujících hospodských soudech o české společnosti, to se dalo čekat – Olmer po revoluci prakticky nevycházel z ničeho jiného. Smutné ale je, jak bezzubým, povšechným a nekonkrétním způsobem to tentokrát dělá. Zatímco starší Olmerovy filmy včetně prvních Bonů mohly sloužit jako bulvárně přestřelené obrazy své doby hlavně díky konkrétním detailům a reáliím (svět veksláků, Tuzex a vůbec místa tehdejší Prahy), v nejnovějším snímku může být divák rád, když se tvůrci občas upoceně snaží vytřískat alespoň nějakou senzaci z hnutí Anonymous nebo z pouličních bavičů na Staroměstském náměstí. Film chce být jedovatě cynický, ale vlastně mu chybí konkrétní terče, na něž by se mohl zaměřit – korupce nebo zneužívání dotací jsou na to příliš abstraktní a neurčité fenomény. Dokonce i xenofobní narážky na stereotypy o Romech tu působí mnohem bezzuběji – a také méně odpudivě – než v Bastardech III nebo Babovřeskách.

Bony-a-klid-2_Roman-Skamene_Okor-3
Bony a klid 2 opakovaně narážejí na to, že vlastně nemají na co navazovat

Hloupý Honza, Kant a Ferlinghetti

Nejvýraznější ukázkou odtrženosti od skutečnosti je extrémně nevěrohodná figura knihovníka Martina, který v roli naivního Hloupého Honzy ocitnuvšího se na šikmé ploše nahrazuje stejnojmennou postavu Jana Potměšila z prvního dílu. Hrdina, jenž v naprosto nevhodných okamžicích cituje Kanta či Ferlinghettiho, má zřejmě vzbudit zdání, že se jedná i o vyšší morální a intelektuální hodnoty, ale ve výsledku spíš jen ještě bolestněji než ostatní naráží na to, že snímku chybí příběh. Hlavní dějová linie (film se k ní dostane až po sérii samostatných peripetií s bezdomoveckou holubí letkou nebo provozováním veřejných záchodků), v níž parta bývalých veksláků rozjede další ilegální byznys, tu totiž slouží spíš jen jako volná osnova pro sérii nesoudržných scének. Rozdrobenost celého filmu pak ještě podtrhují naprosto neodůvodněné kamerové efekty nebo zrychlení některých záběrů.

Comeback krále české exploatace se tedy rozhodně nekoná. S vrcholnými Olmerovými tituly z devadesátých let se Bony a klid 2 nemohou srovnávat prakticky v ničem. Zatímco Nahotu na prodej nebo Playgirls jsme mohli nenávidět za to, jak zjednodušují, zveličují a zneužívají dobové společenské problémy, v případě pokračování Bonů a klidu se můžeme maximálně cítit trapně při sledování, jak se o podobné zjednodušování neúspěšně pokouší.

 

Autor je redaktor A2.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image