Z dokumentárních filmů uvedených letos v Jihlavě vyvolal bezpochyby největší poprask snímek Libuše Rudinské Pavel Wonka se zavazuje. Dokument se pokouší demaskovat posledního zabitého politického vězně komunismu jako člověka, který vědomě usiloval o spolupráci s StB. Film i reakce na něj však ukazují, že si s podobnými tématy stále nevíme rady. Točí se totiž hlavně kolem otázky, zda si Wonka zaslouží být považován za hrdinu, nebo jde jen o agenta, kverulanta a nebožáka, který zemřel spíš nešťastnou náhodou. Tento pozdní pokus o lustraci není o moc zajímavější než filmařsky nepříliš povedený snímek. Přitom Wonkův osud bezesporu problém představuje.
Mýtus o disidentech-světcích
Pavel Wonka byl za bývalého režimu několikrát nespravedlivě trestán. Naposledy se potýkal s tehdejšími absurdními zákony v roce 1988, kdy se – následkem předchozích pobytů za mřížemi – nacházel v kritickém zdravotním stavu a tragicky zemřel už ve vyšetřovací vazbě. Film Libuše Rudinské se však soustředí na úplně jiné téma, totiž na Wonkův závazek dobrovolně spolupracovat s StB v první polovině osmdesátých let. Wonka údajně slíbil donášet informace na lidi z okruhu Charty 77 a posléze chtěl vycestovat na Západ, aby tu pro tajné služby infiltroval organizace sudetských Němců.
Sejmout z piedestalu disidenty, podrobit je kritickému zkoumání a ukázat jejich selhání, omyly a předsudky může být pro řadu lidí to samé jako svatokrádež.
Film, který ukazuje Wonku jako estébáka, si vysloužil ostrou kritiku od disidentů, historiků i novinářů: Rudinská prý očerňuje hrdinu a dělá z něj zrádce. Lejstra, kterými se Wonka upsal ke spolupráci, ještě nic nedokazují a svědectví příslušníků StB, kteří ve filmu detailně popisují své styky s Wonkou a jeho ochotu spolupracovat, mohou být vylhaná. Jenže jaký má smysl diskuse o tom, zda Wonku stavět, nebo nestavět na piedestal?
Wonka přece jako oběť policejního násilí už na piedestalu dávno stojí. Jmenují se po něm ulice, dostal posmrtně čestné občanství i medaili Za zásluhy. Má snad být jeho postava potichu vytěsněna z dějin, jako se to stalo komunistickým odbojářům z druhé světové války po roce 1989? Když se Rudinská v rozhovoru pro Lidové noviny či Wonkovi přátelé-disidenti ve filmu starají, aby z Wonky náhodou nevznikl „nový Julius Fučík“ naší doby, staví nás před mnohem zásadnější problém. Zpochybnit Wonkův odkaz totiž pro spoustu lidí znamená zpochybnit samotný disent, lépe řečeno jeho ideální obraz. Bojí se, že když Wonkův život dostane nálepku nejednoznačnosti, disent přijde o mučedníka, který svůj odpor proti režimu stvrdil vlastním životem.
Rudinská bezpochyby sáhla na modlu. Sejmout totiž z piedestalu disidenty, podrobit je kritickému zkoumání a ukázat jejich selhání, omyly a předsudky může být pro řadu lidí to samé jako svatokrádež. S obdobně odmítavou reakcí se setkal i lingvista Noam Chomsky, když při své nedávné návštěvě Česka prohlásil, že utrpení našich disidentů nebylo nejhorší na světě. (Z bostonské kavárny se mu to prý kecá…) Také film Rudinské jako by ukazoval, že nejen sám Wonka, ale vůbec disidenti nejsou a nebyli ideální. To ale nabourává převládající mýtus o střetu čistých duší s ďábelskou mocí, legendu o disidentech jakožto nových českých světcích.
Strážci dogmatu
Podle některých kritiků je Rudinská moc mladá (narodila se v roce 1974), než aby mohla podobná témata zkoumat. Podle jiných zase nic nepochopila a manipulovala s dokumenty. Jenže vadil by u ideologicky „nezávadného“ filmu, který by nevyvolal žádnou polemiku, věk autora? Asi těžko. Rudinská se ve skutečnosti chytila do úplně jiné pasti. Dává totiž najevo, že legendě o disidentech-světcích v zásadě věří a Wonka prostě jen nesplňuje její představu, jak by měl člen tohoto vybraného společenství vypadat. Proto se ho snaží až příliš úporně vyvrhnout jako černou ovci ze stáda. V rozhovoru pro Lidové noviny Wonku popisuje jako podivína, který se „nenaučil společenskému soužití“, jako „veksláčka“ nebo jako někoho, kdo se chtěl stát agentem ve stylu Jamese Bonda. Není ale tento výklad zároveň opomíjením Wonkových přátel z disentu, kteří – jakkoli jsou si vědomi jeho poklesků – na něj jako na temnou postavu nevzpomínají?
Rudinská i její kritici se tak pohybují v bludném kruhu, který určuje marné úsilí vyložit dějiny druhé poloviny 20. století jako trnité vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí. Snaha vyslovit „pravdu o totalitě“, se po Listopadu postupně přetavila v nezpochybnitelné dogma s vlastními morálními zákony a strážci čistoty výkladu v podobě Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR). Čtyřicet let dějin je pojednáno jako mýtus o říši zla, v níž proti sobě bojují hrdinové a estébáci, zatímco jim sekunduje mlčící stádo.
Charakteristickým projevem takové historie je, že se zvrhává v terminologickou pedanterii, která nakonec opomíjí otázky po tom, co se vlastně stalo. Právě to předvedl přední kádr ÚSTR, historik Petr Blažek, v diskusi o filmu s publicistkou Danielou Drtinovou na DVTV. Tady se Blažek zoufale snaží hájit tezi, že „o vědomé spolupráci Wonky s StB nemůže být řeč“. Ohání se přitom argumentem, že sice máme k dispozici Wonkův vlastnoručně psaný závazek, ale k „vědomé spolupráci“ podle litery zákona nedošlo, protože Wonka nebyl veden v příslušném svazku bezpečnostních složek. Nevědomky tak odhaluje základní pilíře, o něž se opírá poznání dějin minulého režimu, jak je ÚSTR (coby jakési dnešní „ministerstvo pravdy“) představuje.
Základem pro poznání historie se staly zákony, které definují, co nesměl dělat ten, kdo se „zasloužil o stát“, v jaké knize musel být zapsán ten, kdo škodil, a především pak, že „doba nesvobody“ trvala od 25. února 1948 do 17. listopadu 1989. Do jednoho pytle jsou tak hozena padesátá léta, uvolnění let šedesátých i bezčasí normalizace. To už ale přeci není historie, z níž by mohla společnost cokoliv čerpat. Morální poučení není třeba hledat, je předem stanoveno zákonem a inkvizitoři maskovaní za historiky jako Blažek jen vyřknou na základě ideálních obrazů obětí a jejich mučitelů svůj ortel. Estébáků není nutné se ptát, jejich paměť je z dějin okázale vyvržena stejně jako názory těch, kteří tehdy mlčeli. Hrdinové přece musí být oslaveni a společnost je třeba ochránit před „zapomněním“.
Wonka mimo škatulky
Do výkladu dějin psaných na objednávku se tak Wonka opravdu zoufale nevejde. Byl to bezesporu člověk, který překračoval hranice mezi jednotlivými skupinami, které jsme si na základě černobílého výkladu dějin zvykli vnímat jako ostře oddělené. Z útržkovitých svědectví přitom zaznívá jeho ochota komunikovat s bezpečnostními složkami a StB, stejně jako jeho pevné vazby na svět disidentů, kde si našel přátele, a kam lépe než on sám zapadl jeho bratr Jiří coby signatář Charty 77. Wonka bojoval svůj zvláštní boj. Jenže nikoli ve jménu antikomunismu, jak by dnes rádi viděli mnozí jeho uctívači, ale (jak to sám nazval) proti „právnímu nihilismu“. Šlo mu o skutečné dodržování tehdejších zákonů, jakkoli se nám dnes zdají absurdní. Ať už z jakýchkoli důvodů, rozhodl se, že bude na svých názorech trvat bez ohledu na následky.
V průběhu celého filmu se vracejí záběry z udílení vyznamenání Za zásluhy, kterého se Wonkovi posmrtně dostalo v roce 2013. Podoby sarkastického komentáře k ději nabývá závěrečná scéna, kdy prezident udílí medaili člověku, který se mezitím vyjevil jako nezodpovědný kverulant, hochštapler a kolaborant. Film se pak za zvuků české hymny vytrácí do titulků a zůstává otázka: Zaslouží si někdo takový vyznamenání? Kdybychom si odmysleli, že jde o konkrétní postavu Pavla Wonky, Rudinská i její kritici, jako je Blažek či aktivista Jan Šinágl, by se nejspíš shodli, že ne. Ale kde je hranice mezi věčným stěžovatelem a disidentem, jenž vede zoufalý boj za změnu společnosti, která chce hlavně klid a žádné provokace? Skutečně nemohl konfident StB bojovat proti tehdejšímu zřízení a svou zásadovostí až za hrob si vydobýt nezpochybnitelné zásluhy o tento stát?
Jaroslav Fiala je šéfredaktor A2larmu.
Jan Dienstbier je historik.