Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Jak ze smrtelné pasti na Středozemním moři?

Jen od ledna do října letošního roku zemřely cestou přes Středozemní moře více než čtyři tisíce lidí. Jak se k jejich osudům stavi Evropská unie?

Alice Szepaniková nedávno v článku pro A2larm popsala situaci na vnější hranici Evropské unie, kde umírá stále více migrantů a uprchlíků. Jen od ledna do října 2014 cestou přes Středozemní moře zemřely více než čtyři tisíce lidí. Kdo tito lidé jsou a co je k cestě do Evropské unie vede? Proč podnikají tak nebezpečnou cestu a dávají svůj život všanc? Můžeme čtenářům nabídnout trojici konkrétních osudů.

Naar, Yasmin a Maia

Třináctiletý Naar utekl ze Sýrie před válkou a dostal se spolu se svým otcem až do egyptské Alexandrie. Z Alexandrie vyrazili na malé lodi. Čtvrtý den plavby jim došlo jídlo a voda, a aby nezemřeli, pili vodu na čištění motoru, kterou filtrovali přes své oblečení. Loď byla plná lidí, jen dětí vezla 130. Podmínky na moři se zhoršovaly každým dnem a cesta trvala téměř dva týdny. „Italské námořnictvo nám zachránilo život,“ řekl Naar. „V jednu chvíli už to vypadalo, že se potopíme, a pak za moment jsme byli na palubě italské lodi, v bezpečí před bouří na otevřeném moři. Nikdo si neumí vůbec představit, jak moc si té záchrany vážím.“

Utrpení lidí je posouváno ještě dále od hranic Evropské unie. Tato politika ale jen nahrává obchodu s lidmi a převaděčům. Ti jsou dnes totiž často jediní, kteří mohou uprchlíkům umožnit dostat se z válečné oblasti či represivního státu.

Sedmnáctiletá Yasmin odcestovala se svými rodiči a dvěma mladšími bratry ze Sýrie poté, co byla její vesnice napadena vládními vojsky. Nejdříve se dostali do Libanonu, ale po několika dnech v uprchlickém táboře spolu s mnoha dalšími uprchlíky pokračovali dál. Hledali legální způsob jak najít ochranu v zahraničí, nakonec ale museli vsadit na služby převaděčů. Zaplatili vysokou částku za dlouhou a nebezpečnou cestu do Libye. Odtud se pak pokusili dostat lodí do Itálie, jenomže ta cestou ztroskotala. Protože Yasmin neuměla plavat, držel ji její otec několik hodin nad hladinou, než je zachránila italská loď. Její matka a bratři se však už nikdy nenašli. V Itálii nenašli přístřeší ani práci, a tak se s pomocí dalších převaděčů dostali až do Švédska, kde zažádali o azyl. Hrozí jim však návrat do Itálie kvůli takzvanému Dublinskému nařízení.

Maiu z Guiney vyslali rodiče v pěti letech ke starší paní z většího města, aby zde začala pracovat a vydělala si na vzdělání. Tato dáma však Maiu do školy nikdy neposlala a v osmi letech ji poprvé zasvětila do byznysu, který skutečně ve svém hotelu provozovala. Řekla jí, ať se hezky oblékne, protože se poprvé setká s bílým mužem. K prostituci byla nucena ještě dalších osm let, než se jí před policejní razií podařilo uprchnout. Ve strachu z ponížení zamířila pěšky na sever do Libye a odtamtud lodí do Itálie, až zakotvila v Belgii. V osmém měsíci těhotenství dorazila podvyživená a zničená do bezpečí. Neměla nikdy za cíl dostat se do Evropy, jen utíkala před ponižováním a zneužíváním.

Naše moře

Nedávno, 17. října, tomu byl rok, co po tragédii u ostrova Lampedusa zahájila Itálie operaci Mare Nostrum (Naše moře). Jejím cílem je zachraňovat migranty a uprchlíky před utonutím ve Středozemním moři. Provádí ji italské námořnictvo a doposud zachránila asi 140 tisíc životů. Ač evropské instituce i představitelé členských států Evropské unie hlasitě volali, že je třeba něco učinit, jediná Itálie přišla s konkrétním řešením. Operace stojí zemi devět milionů eur měsíčně a rok marně žádá Unii o finanční či jinou pomoc. Recepční kapacity Itálie však ani zdaleka nepostačují a lidé jsou tak mnohdy ponecháni bez přístřeší nebo žijí v nevyhovujících podmínkách. V některých centrech uprchlíci zůstávají i tři roky, aniž by se rozhodlo o jejich žádosti o azyl. To vše je přitom v přímém rozporu s evropskou legislativou – s takzvaným Společným evropským azylovým systémem (SEAS), jehož aktualizované znění bylo loni přijato.

Podle některých členských států se operace stala „pull faktorem“ – jinak řečeno, uprchlíci prý nasazují své životy, protože doufají v záchranu italským námořnictvem. Když si ale uvědomíme, že více než polovina ze všech zachráněných lidí jsou uprchlíci ze Sýrie nebo z Eritrey, zdá se to nepravděpodobné. V těchto zemích zuří válka, běsní autoritářské režimy a cesta z nich do Libye je příliš náročná na to, aby ji lidé podstoupili jen kvůli této italské operaci. K prudkému nárůstu lidí putujících do Evropy přes Středozemní moře navíc došlo již před spuštěním operace, za což může především uzavření pozemní hranice mezi Bulharskem a Tureckem a také eskalující konflikty v Sýrii, Iráku a některých afrických zemích.

Na druhou stranu se zdá, že převaděči se opravdu operaci Mare Nostrum opravdu přizpůsobili. Italské námořnictvo působí až u libyjských teritoriálních vod, na což spoléhají a vypravují uprchlíky na lodích ještě horšího stavu než dříve. Často chybí záchranné vesty nebo dostatek paliva. Počítají prostě s tím, že je Italové zachrání.

Je proto téměř nepředstavitelné, že Itálie plánuje tuto obří humanitární operaci prakticky ze dne na den ukončit. Pokud k tomu opravdu dojde, bude to znamenat jistou smrt dalších stovek či tisíců lidí. Část aktivit Mare Nostrum převezme od listopadu Frontex (Evropská agentura pro řízení operativní spolupráce na vnějších hranicích členských států Evropské unie) do své operace Triton, která však bude mít mnohem menší záběr i rozpočet a jejímž hlavním cílem nebude záchrana životů, nýbrž koordinace kontroly vnějších hranic. Záchrana lidí je až druhotným efektem v momentě, kdy jednotky Frontexu na moři náhodou potkají loď v nesnázi. Pak nastupují závazná pravidla mezinárodního práva a nově také Evropská legislativa stanovující, že lidé musí být zachráněni a dopraveni do bezpečí.

Společný evropský azylový systém?

Migrační politika Evropské unie se v poslední dekádě stále více zaměřuje na ochranu vnějších hranic, spíše než na ochranu ohrožených. Společná hranice Unie je logickým výsledkem toho, že jsme vytvořili schengenský prostor a zrušili kontroly hranic uvnitř unie. Tím se ale za ochranu vnějších hranic stala zodpovědná Evropská unie jako celek. Před stvořením Schengenu nebyla víza ani zdaleka tolik požadována. Devadesát procent lidí přicházelo do západní Evropy legálně, zatímco dnes je tomu přesně naopak. Úmluva o právním postavení uprchlíků OSN, na níž stojí i evropské uprchlické právo, předpokládá, že člověk žádá o azyl, až když se nachází na území daného státu. Do Evropské unie se však dnes nemůže legálně téměř nikdo dostat, a proto je otázkou, jak v tomto nastavení nepřekročitelných vízových bariér uprchlické právo uplatňovat.

Místo aby se Evropa podívala tváří v tvář skutečným důvodům, pro které lidé nebezpečné cesty podstupují, raději se zaměřuje na boj s organizovaným zločinem (převaděči lidí) či na spolupráci s třetími státy (tedy s mimounijními státy, například s Tuniskem či Libyí). Legitimní podpora systémů ochrany uprchlíků ve třetích zemích je v této spolupráci často převážena readmisními dohodami (dohodami o navracení migrantů a uprchlíků zpět do těchto zemí) a také podporou řízené migrace a uzavírání hranic v těchto zemích. Utrpení lidí je tak posouváno ještě dále od hranic Evropské unie. Tato politika ale jen nahrává obchodu s lidmi a převaděčům. Ti jsou dnes totiž často jediní, kteří mohou uprchlíkům umožnit dostat se z válečné oblasti či represivního státu.

Po několika letech vyjednávání Evropská unie loni schválila novelu Společného evropského azylového systému, který má být implementován během následujících dvou let. Společný azylový systém, včetně kontroverzního Dublinského nařízení, se zakládá na předpokladu, že azylové podmínky jednotlivých zemí Unie jsou srovnatelné. Tomu se však realita ani zdaleka nepřibližuje. Uprchlíci z Afghánistánu mají ve Švédsku devadesátiprocentní úspěšnost v získání azylu, naproti tomu v Maďarsku se jejich šance limitně blíží nule. Řecko zase například není schopno uprchlíkům poskytnout důstojné ubytování či stravu a nechává je na ulici, což je v současné vyhrocené situaci v zemi obzvlášť nebezpečné. Ve výsledku 70 procent všech uprchlíků dnes přichází do čtyř z osmadvaceti členských států – Německa, Švédska, Francie či Itálie. Ač tedy Unie stojí na principu solidarity a Lisabonská smlouva jej zakotvila konkrétně pro migrační a azylovou politiku, prakticky sdílení odpovědnosti v této oblasti nefunguje.

Cílem Dublinského nařízení bylo zajistit, aby lidé nežádali o azyl ve více členských státech Evropské unie. Tato legislativa stanovuje pravidla, podle kterých se určuje, který stát je za vyřízení žádosti o azyl odpovědný. Nařízení je ale jednak špatně nastaveno, jednak také špatně aplikováno. Státy by měly při stanovování odpovědného státu dbát především na rodinné vazby žadatelů o azyl. Většinou se však zaměřují až na poslední kritérium nařízení, kterým je stát prvního vstupu žadatele do Evropské unie. Proti tomu se oprávněně ohrazují státy na hranicích Unie s tím, že by to znamenalo, že budou dostávat disproporčně vysoký počet žádostí o azyl.

Jak zabránit umírání uprchlíků?

Zkušenost ukazuje, že řídit migraci nelze. Je možné kontrolovat hranice a zpřísňovat možnosti vstupu, jak to v posledních letech Evropská unie dělá, ale to imigranty uvrhlo do šedé zóny nelegálních a pololegálních cest. Zdá se tedy, že pro řešení současné situace je klíčové zaměřit se na legální přístup do Unie, na záchranné operace a solidaritu. Stávající cesta restrikcí znemožňuje uprchlíkům žádat o azyl, jak na to mají dle mezinárodního práva nárok. Přístup do Unie je třeba doplnit také pravidly pro legální pracovní migraci, kterou tak hojně využíváme, často však už nejsme ochotni pracovníkům uznat nárok na jejich práva. Dokud Evropská unie neumožní uprchlíkům možnost legálního vstupu na své území, budou nadále riskovat své životy na loďkách a při přechodu hranic. Byznys převaděčů bude stále výnosnější a jejich oběti stále zranitelnější. Pracovní migranti, kteří sezónně pracují v zemědělství na jihu Itálie či ve Španělsku nebo na stavbách v Česku, budou nadále zůstávat v neregulérním postavení a skrývat se před policií bez přístupu k právům.

Státy by mohly vydávat humanitární víza, na základě kterých by například Yasmin a její rodina mohli legálně přicestovat do Evropy (peníze pro převaděče by dali za víza a letenky), následně požádat o azyl a neriskovat svůj život. Je také potřeba, aby státy začaly dodržovat Evropskou legislativu ohledně sjednocování rodin a umožnily tak rodinným příslušníkům těch, kteří už v Evropské unii žijí, legálně přicestovat. V případě válek a krizí, jako je ta v Sýrii nebo v Iráku, by pak mělo být možné dočasně úplně zrušit vízovou povinnost. Je absurdní, že i v těchto případech některé státy stále mluví o nelegální migraci.

Hledají se i další alternativní řešení, jakým může být například „soukromé sponzorství“ pro rodinné příslušníky. To spočívá v tom, že rodinný příslušník pobývající v unijní zemi pozve na vlastní náklady člena své rodiny a je pak za tohoto rodinného příslušníka odpovědný, aby nedocházelo k zátěži sociálního systému daného státu. Takové iniciativy již ve světě existují, jsou například velmi rozšířené v Kanadě. A v Evropě s nimi začalo již třeba Německo. Jinou alternativou může být i v Česku fungující dočasné přesídlení lidí ze Sýrie, kteří potřebují lékařskou pomoc (v rámci programu Medevac) nebo stipendia pro studenty univerzit.

Evropská unie se prostě musí postavit čelem faktu, že když postaví plot na hranici mezi Bulharskem a Tureckem, lidem nezbývá než využít cestu po moři. Pokud nechceme sledovat, jak naše restriktivní politika směřuje k umírání lidí na hranicích, je třeba za prvé tuto politiku změnit a, za druhé, hlídat teritoriální i mezinárodní vody a zachraňovat lidi na lodích, kteří se vydali do Evropy. Evropa má kapacitu tyto lidi přijmout a má humanitární povinnost zachraňovat uprchlíky a migranty ve vodách Středozemního moře. V první řadě by mělo být správně implementováno Dublinské nařízení. Řada aktérů však volá po alternativním řešení. Například, aby místo bolestného přesouvání lidí, jaké se děje dnes, docházelo spíše k přesouvání finančních prostředků. Zároveň je potřeba, aby Evropská komise tlačila státy k tomu, aby uvedly svůj azylový systém do souladu s evropskou legislativou.

Migrační a azylová politika musí reagovat na tíživé situace dnešního světa. Neméně důležité je však snažit se jim předcházet, aby lidé nemuseli ze svých domovů utíkat – ať už kvůli válkám, zneužívání moci, totalitě či nedostatku příležitostí.

Autorka je právnička, působí v neziskové organizaci Caritas Europa v Bruselu.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image