Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Proč svět ignoruje revoluční Kurdy v Sýrii?

Uprostřed válečné vřavy v Sýrii probíhá demokratický experiment, který se nyní ocitl v ohrožení kvůli ISIS. Je skandální, že o tom svět neví.

V roce 1937 se můj otec dobrovolně přihlásil do mezinárodních brigád bránících Španělskou republiku. Povstání dělníků, v jehož čele stáli anarchisté a socialisté, na čas zabránilo hrozícímu fašistickému převratu a na mnoha místech Španělska propukla autentická společenská revoluce, kdy se celá města ocitla pod demokratickou vládou, nad průmyslem převzali kontrolu dělníci a došlo k zásadnímu zlepšení postavení žen.

Historie se opakuje

Španělští revolucionáři doufali, že vytvoří vizi svobodné společnosti, kterou bude následovat celý svět. Místo toho světové velmoci vyhlásily politiku „nevměšování“ a dodržovaly přísnou blokádu republiky i poté, co Hitler a Mussolini, kteří smlouvu o blokádě okázale podepsali, začali do Španělska vysílat jednotky a zbraně na pomoc fašistům. Výsledkem byla roky trvající občanská válka, jež skončila potlačením revoluce a jedním z nejkrvavějších masakrů 20. století.

Nikdy jsem si nemyslel, že ve svém životě něco podobného zažiju. Samozřejmě, historie se nikdy úplně neopakuje. Situace ve Španělsku v roce 1936 a v dnešní Rojavě, ve třech kurdských provinciích v severní Sýrii, se jistě velice liší. Ale připadají mi zároveň tak pozoruhodně a hrozivě podobné. Vyrostl jsem v rodině, jejíž politické naladění bylo v mnoha směrech událostmi Španělské revoluce určeno, a tak vnímám jako svou povinnost dát na vědomí, že nesmíme dopustit, aby vše skončilo jako ve Španělsku.

Radikálně demokratický experiment

Autonomní region v Rojavě, tak jak dnes funguje, je jedním z mála světlých míst – ačkoli září opravdu nepřehlédnutelně –, které se vynořily z tragédie syrské revoluce. V roce 2011 vyhnali lidé z Rojavy stoupence Asadova režimu a navzdory nepřátelství téměř všech svých sousedů si neuchovali jen svou nezávislost, ale rovněž započali jedinečný demokratický experiment. Vznikla tu lidová shromáždění jako nejvyšší rozhodovací instance, rady, jejíž členové jsou vybíráni tak, aby bylo zachováno rovnoměrné etnické zastoupení (každé město musí mít mezi svými třemi nejvyššími představiteli jednoho Kurda, Araba a Asyřana nebo arménského křesťana a musí mezi nimi být aspoň jedna žena), existují tu rady žen a mladých. Španělskou revoluci a především ozbrojené Mujeres Libres (Svobodné ženy), feministickou ozbrojenou jednotku, připomínají milice YJA Star (Unie svobodných žen, star – hvězda – odkazuje ke starověké mezopotámské bohyni Ištar), které mají na svědomí velkou část válečných operací proti Islámskému státu.

PKK apeluje na Kurdy, aby místo státu vytvářeli svobodné a samosprávné komunity založené na principech přímé demokracie, jež by se posléze propojily napříč státními hranicemi, které by se tak v budoucnu staly zbytečnými.

Jak se něco takového může dít bez toho, aby se o to mezinárodní komunita, a především většina mezinárodní levice, vůbec zajímala? Důvodem je, zdá se, spolupráce Rojavské revoluční strany (PYD) se Stranou kurdských pracujících (PKK), sídlící v Turecku – marxistickým guerillovým hnutím, které od sedmdesátých let minulého století bojuje proti tureckému státu. NATO, Spojené státy americké a Evropská unie je oficiálně označují za „teroristickou“ skupinu. Levice je zase většinou odepsala jako stalinisty.

Jenže PKK už se ve skutečnosti dávno nepodobá tradiční leninské straně kontrolované seshora, jíž kdysi byla. Její cíle i strategie se zcela proměnily díky vlastnímu vnitřnímu vývoji a změně světonázoru jejího zakladatele Abdullaha Öcalana, který je od roku 1999 ve vězení.

Vize celosvětového hnutí

PKK prohlásila, že už dokonce ani neusiluje o vytvoření kurdského státu. Inspiruje se vizemi sociálního ekologa a anarchisty Murraye Bookchina: přijala jeho teorii „libertariánského municipalismu“ a apeluje na Kurdy, aby místo státu vytvářeli svobodné a samosprávné komunity založené na principech přímé demokracie, jež by se posléze propojily napříč státními hranicemi, které by se tak v budoucnu – jak doufá PKK – staly zbytečnými. Věří, že tímto způsobem by se kurdský boj mohl stát vzorem pro celosvětové hnutí za skutečnou demokracii, družstevnickou ekonomii a postupné zrušení byrokratického národního státu.

Inspirována taktikou Zapatistů v Chiapasu, PKK vyhlásila jednostranné příměří s Tureckem a začala se soustředit na vývoj demokratických struktur na územích, jež už měli Kurdové pod kontrolou. Mnozí pochybovali o tom, nakolik to míní vážně. Je jasné, že autoritářské prvky v hnutí přetrvávají. Ale to, co se děje v Rojavě, kde syrská revoluce dala kurdským radikálům příležitost realizovat své experimenty na rozsáhlém a nepřerušovaném území, naznačuje, že se to neděje jen naoko. Vznikly tu rady, lidová shromáždění a milice, vlastnictví státu bylo přiděleno samosprávným družstvům, a to vše navzdory neutuchajícím útokům extrémně pravicových sil ISIS. Výsledky těchto reforem odpovídají tomu, co si představujeme pod pojmem společenské revoluce. Alespoň na Blízkém východě si toho všimli – obzvláště poté, co si PKK a rojavské síly úspěšně probojovaly cestu iráckým územím pod kontrolou ISIS a zachránily tisíce uprchlíků z řad jezídů, kteří zůstali uvězněni na hoře Sindžár poté, co je místní pešmergové opustili. Zatímco v regionu byly tyto akce oslavovány, evropská a severoamerická média je převážně ignorovala.

Pod tlakem ISIS

Jednotky ISIS se ale vrátily s tanky americké výroby a těžkou artilerií od iráckých vojsk, aby se revolučním milicím v Kobani pomstily. Otevřeně prohlašují, že plánují zmasakrovat a zotročit – ano, doslova zotročit – veškeré civilní obyvatelstvo. Turecká armáda mezitím stojí na hranicích, aby se k obráncům nedostaly posily ani střelivo, a hlučné americké letouny podnikají občasné, symbolické a vcelku neškodné nálety – evidentně jen proto, aby Američané mohli říct, že něco podnikli proti skupině, s níž, jak tvrdí, jsou vedou válku a která mezitím drtí obránce jednoho z velkých světových demokratických experimentů.

Pokud se dnes někdo podobá Frankovým jen zdánlivě zbožným, vražedným falangistům, nejsou to právě ISIS? A podobá-li se někdo Mujeres Libres ze Španělska, kdo jiný by to měl být než statečné ženy, které brání barikády v Kobani? Vezme si to svět – a především mezinárodní levice, což je ten největší skandál – na svědomí a nechá historii, aby se opakovala?

 

Autor je profesor antropologie na London School of Economics.

 

Z anglického originálu Why is the world ignoring the revolutionary Kurds in Syria?, publikovaného na serveru The Guardian, přeložila Tereza Stejskalová.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image