Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Jak pomoci Ukrajině i Rusku

Jakých chyb se dopustila česká vláda v ukrajinské krizi? A proč bychom měli v Evropské unii prosazovat rušení sankcí namířených proti Rusku?

Jaká je alternativa k sankcím uvaleným na Rusko? Tak se mě nedávno na francouzském velvyslanectví veřejně otázal Lubomír Zaorálek poté, co jsem tam sankce označil za nepotřebné a škodlivé, především pro Evropskou unii. Nepovažoval jsem za vhodné mu odpovídat při slavnostní vzpomínce na snídani s Françoisem Mitterrandem. Nuže, nebyla-li to řečnická otázka, naznačující, že sankce jsou nenahraditelné, vysvětlím nyní, proč by česká vláda měla prosazovat v Evropské unii postupné rušení sankcí a jakými zásadami by se přitom měla řídit.

Dva omyly české vlády

Česká republika je součástí Evropské unie, i když je česká společnost dost otrávena eurofobními postoji Václava Klause. Vláda by měla prosazovat politickou integraci směřující k jednotné zahraniční politice celé EU, podobně jako je tomu ve Spojených státech amerických. Je žádoucí, aby svou „pozici“ – tedy stanovisko k ukrajinské krizi a válce – uplatňovala vůči státům EU a unijním orgánům.

Dosud spočívala česká pozice na dvou zásadních omylech. Kvůli nim česká vláda selhala v ukrajinské krizi asi více než většina evropských vlád. Vládě přitěžuje, že se to děje ve společnosti, která má tradiční styky s východem Evropy a v níž žije mnoho Ukrajinců a Rusů.

Odmítám představu, že přece musím jednu stranu konfliktu podpořit. Na Ukrajině probíhá válka a válka nikdy není fotbalový zápas, kde je možné někomu fandit.

První omyl byl, že vláda od začátku krize nekriticky podporovala Majdan, aniž odlišovala emancipační snahy Ukrajinců utlačovaných oligarchickou politickou a hospodářskou mocí a lidové protesty proti prezidentovi Janukovyčovi od politického boje oligarchů o Ukrajinu. Tento boj přitom vydávala za geopolitický spor o to, zda se má Ukrajina přiklonit k EU, nebo k Rusku. Často tam ale bojují – doslova – kriminální jedinci s fašistickými hesly a pod obrazem Stěpana Bandery, jehož jménem se za nacistické okupace na Ukrajině vyvražďovali Židé, Poláci a Češi.

Druhý omyl spočíval v tiché, ba i otevřené podpoře nové kyjevské vlády, jež se k moci dostala díky Molotovovým koktejlům na Majdanu a za cenu několikerého porušení ukrajinské ústavy a porušení ústní dohody, již v Kyjevě těsně před pučem uzavřeli s Janukovyčem a vládou polský a německý ministr zahraničí za účasti zástupce Francie a Ruské federace. Unie je ale naopak – aspoň stále doufejme – založena na demokratickém řádu lidských práv, na právu a plnění dohod.

Od konfrontace k dialogu

Aby své omyly napravila, stojí nyní česká vláda před úkolem podpořit ty hlasy v EU, které požadují postupné zmírnění sankcí a jejich úplné zastavení. Není to úkol beznadějný. ČR by mohla využít diferencovaných postojů různých států EU. Ve státním zájmu Finska, Bulharska, Řecka i Maďarska, a to nejen s ohledem na jejich energetickou závislost na Rusku, není konfrontace s Ruskem, kterou prosazuje vlastně jen Polsko a pobaltské státy. Češi nejsou naštěstí stiženi hysterickou protiruskou slepotou jako mnoho Poláků a lidí v Pobaltí. Kromě toho celá jižní, románská část Evropy je méně pod vlivem USA než zbytek Evropy. Moudrá slova ke vztahu západní Evropy k Rusku a k Ukrajině pronesli nedávno dva bývalí němečtí spolkoví kancléři, Helmut Schmidt (SPD) a Helmut Kohl (CDU). Také postoj více než šedesáti německých intelektuálů z oblasti politiky, ekonomiky, kultury a médií v petici nazvané „Opět válka v Evropě? – Ne naším jménem!“, k níž se připojil i někdejší spolkový prezident a ústavní právník Roman Herzog (CDU), by mohl být pro českou vládu inspirací – nově proti jestřábím postojům kancléřky Angely Merkelové. V diplomatické činnosti na půdě EU by česká vláda měla uplatňovat tyto zásady:

Za prvé: Poměry na Ukrajině se budou analyzovat a veřejně hodnotit podle všech dostupných zdrojů, nejen podle zpráv tajných služeb českých, amerických či německých. Tajné služby vždy vypátrají, co jejich političtí šéfové chtějí slyšet, jak se ukázalo při invazi do Iráku. Vláda musí najít také způsoby, jak účinně čelit mediální protiruské propagandě. Vládu musí být vidět a slyšet.

Za druhé: Rozšiřování EU na východ se může dít jen se souhlasem Ruska a ve shodě s jeho zájmy, s přihlédnutím k ublíženeckým postojům ruského obyvatelstva.

Za třetí: Z rozšiřování EU na východ nesmí být předem vyloučena ani Ruská federace a další členské státy Rady Evropy a Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě. O tom je nutno přesvědčovat partnerské členské státy EU a opatrně diskutovat i s představiteli Ruska.

Za čtvrté: Jde-li nám o lidská práva, musíme hlasitě kritizovat porušování občanských a politických práv početných ruskojazyčných menšin v pobaltských státech.

Za páté: Poměry na Ukrajině a ve východní Evropě musíme více studovat a veřejně analyzovat. Rozlučme se s představou, že to je etnický svár mezi Ukrajinci a Rusy.

Za šesté: EU není a nesmí se stát vazalem USA. Porušování suverenity států a lidských práv musíme hlasitě připomínat právě v případě USA a často i EU jako jejich spoluviníka.

Za sedmé: Pro EU i Rusko je výhodnější, aby Ukrajina zůstala jedním státem, a aby se tam omezila moc oligarchů a korupce. Na tom je možno se s Kremlem domluvit.

Složitá pravda o poměrech na Ukrajině a v Rusku

Česká veřejnost většinou neví, že podle ukrajinské ústavy – na rozdíl od ústavy ruské – se národnost (etnická příslušnost) nezjišťuje a úředně nezaznamenává. Všichni jsou jen Ukrajinci, tedy s výjimkou držitelů ruského pasu, a těch je málo, protože to není výhodné. Část Ukrajinců se přitom považuje za Rusy, nebo „také za Rusy“. Většina Ukrajinců, i na západě země, mluví lépe rusky než ukrajinsky. Někdy mluví jen rusky nebo směsicí ruštiny a ukrajinštiny, zvanou suržyk, a ukrajinsky rozumí jen částečně. Mezi Ukrajinci a Rusy je podobný rozdíl jako mezi Moravany a Čechy.

Na straně oligarchů bojují nejen státní armáda a „speciální“ Národní garda, nýbrž i soukromé prapory oligarchů. Část z nich ovládá krajně pravicový Pravý sektor, jsou v nich ale i kozáci a veteráni z čečenské války. Ti jsou však i v ozbrojených oddílech povstalců. I tam působí různí kriminálníci, také „dobrovoľci“ z Ruské federace, což Rusko trpí, ba podporuje. Pravidelné jednotky ruské armády na Ukrajině ale nejsou.

Mocným faktorem ukrajinské krize a války je propastný rozdíl mezi sociálním postavením ukrajinského a ruského obyvatelstva – korupční a oligarchická Ukrajina je státem v rozvalu. Obyvatelstvo na východě je nyní přesvědčeno, že jejich obydlí a ulice bombardují vládní kyjevské síly. Poté, co se Putinovu státnímu vedení podařilo oslabit moc oligarchů, zvedla se v Rusku během patnácti let několikanásobně (!) životní úroveň. Přetrvává tam ale pocit zrady, jíž se dopustil Západ, když po dobrovolném rozpuštění SSSR neplnil sliby, že se NATO nebude rozšiřovat až k Rusku. Nově přibyly výčitky, že Západ nyní spouští železnou oporu a rozdmychává studenou válku.

K hodnocení poměrů v Rusku ovšem patří kritika autoritářství, včetně kritiky vydávání a uplatňování nedemokratických zákonů a jiných porušování občanských a politických práv. Pražská kavárna, projevující se až neokonzervativně a krajně pravicově, která se touto kritikou zabývá, je ale naopak tolerantní k ruské oficiální propagaci carismu, jeho šlechty, církve a náboženství. V ČR snad nikomu nevadí, že Vladimír Putin je vrchním velitelem kozáků a ti se promenují po Kremlu. Část z nich bojuje v řadách ukrajinských povstalců, druhá část v kyjevských ozbrojených sborech. K hodnocení poměrů v Rusku patří i analýza tlaku, který na Kreml vyvíjí většina ruského obyvatelstva, jež si přeje více ruské vojenské pomoci ukrajinským vzbouřencům, povstavším, jak se v Rusku všeobecně soudí, proti banderovcům, oligarchům a fašistům.

České právní neumětelství

Česká politická třída sledovala svou podporou státního převratu vynuceného Majdanem další omezení Ruska ve prospěch EU a USA. USA se nyní opět mesianisticky prosazují jako supervelmoc při vývozu demokracie a svobody, a to pomocí vývozu zbraní a amerických vojáků hlavně do zemí geograficky blízkých „putinovskému Rusku“. Je to nástroj nové studené války, o níž jsme si začátkem devadesátých let mysleli, že jsme ji v Evropě vyhodili na smetiště dějin. Tato naděje kvůli jednostranné podpoře protiruských sil na Ukrajině nyní padla. To je největší škoda, kterou EU utrpěla.

Politicky viděno, Krym – tedy jeho obyvatelstvo a rada (sovět) Krymské autonomní republiky – se Ruské federaci vnutil. Kreml ustoupil všeobecnému požadavku stále poníženého ruského lidu a Krym mezi sebe, byť nerad, přijal. Putin to ještě dnes omluvně vysvětluje. Česká vláda přitom neuvedla, v čem Ruská federace přijetím Krymu porušila Chartu OSN, jež je mezinárodní ratifikovanou smlouvou. Ministr Zaorálek se dokonce odvolával na údajné porušení závěrečného aktu z Helsinek z roku 1975 a na porušení budapešťského memoranda z roku 1994, které nejsou mezinárodními smlouvami, a opomněl závazné smlouvy, jež z těchto ujednání vzešly. Z českých postojů čišelo právní neumětelství a snaha „osladit to“ Putinovi a „jeho“ Rusku.

Rusko zřejmě Chartu OSN a mezinárodní právo porušilo a je mu třeba pomoci výkladem, jak a proč se tak stalo. Zatím se k tomu žádný soudní či politický orgán Rady Evropy či OSN ani nevyjádřil. Z ČR přišla jediná právní pomoc: podle mediálních zpráv pomáhal majdanským aktivistům a kyjevské moci při přípravě návrhu nového lustračního zákona Pavel Žáček, český expert na nový třídní boj a konečné řešení komunistické otázky a také zakladatel Ústavu pro studium totalitních režimů. To mohla být významná česká pomoc Ukrajině.

Geopolitické zájmy nejsou demokratickými hodnotami právního státu

Jiří Pehe napsal pro deník Právo (9. 12.): „Když už si jako malá země musíme vybírat mezi falešnými sebeobrazy těch velkých, je pro nás ten americký o poznání přijatelnější než kupříkladu ten ruský.“ Nutnost výběru, předkládaná Jiřím Pehe, je ale falešná. Proč si „musíme vybírat“, navíc „jako malá země“? Jako svobodnému člověku mi moje osobní suverenita velí nevybírat si mezi falešnými sebeobrazy USA a Ruské federace. Myšlenka, že „jsme“ malá země, nepatří do EU a do svobodných poměrů, které se už pětadvacet let snažíme vytvářet. EU je založena tak, že i malá země může svým uvážlivým postojem přispět k mírovému řešení ukrajinské krize. Odmítám i představu, že přece musím jednu stranu konfliktu podpořit. Na Ukrajině probíhá válka a válka nikdy není fotbalový zápas, kde je možné někomu fandit.

Tato malost ducha a provincialismus, které představil Jiří Pehe, byla asi i zdrojem stanovisek české vlády k vývoji na Ukrajině a postojů jejího ministra zahraničí Lubomíra Zaorálka, vyjadřujícího sympatie k revoltě na Majdanu.

Proto končím naléhavou výzvou: Dialog, ne konfrontaci!

Autor je novinář.

Text byl spolufinancován projektem `Podpora veřejné debaty o české zahraniční politice‘ Ústavu mezinárodních vztahů.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image