Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Kam kráčíš, Obamo?

Barack Obama vstupuje do poslední fáze svého působení v Bílém domě. Jaký bude jeho odkaz?

Když se v lednu roku 2009 ujal demokrat Barack Hussein Obama prezidentské úřadu, mnozí Američané pevně věřili, že první afroamerický prezident v dějinách Spojených států dokáže postrčit stagnující velmoc směrem ke světlejším zítřkům. A to i přesto, že charismatický Obama se stal nejmocnějším mužem světa v nelehké době. Naplno propukla hluboká a vleklá ekonomická deprese, státní dluh narůstal rychlostí světla, americká armáda byla angažována ve dvou extrémně nákladných válečných konfliktech, vlna antiamerikanismu – mimo jiné horlivě kritizující kovbojskou diplomacii republikána George W. Bushe – se šířila zejména nezápadním světem a pomyslné nůžky mezi nejbohatšími Američany a zbytkem americké populace se stále více rozevíraly.

Spása jménem Obama

Lékem na řešení ohromné plejády vnitropolitických i mezinárodních problémů měl být právě bývalý senátor za stát Illinois a vystudovaný právník s diplomem z Harvardu, jemuž v roce 2004 dopomohl ke zvolení do horní komory Kongresu v současnosti již notorický slogan „Ano, my můžeme“ (Yes, We Can). Obama chtěl Američanům znovu vlít do žil ztracenou sebedůvěru, navrátit důstojnost a přislíbil změnu, a to jak poměrů uvnitř americké společnosti, tak zčásti i zahraniční politiky. Nutno zdůraznit, že Obama sice vždy vystupoval jako podporovatel multilaterálního přístupu v mezinárodních otázkách a odmítal nástroje typu preventivní války, avšak v souladu s tradicí americké zahraniční a bezpečnostní politiky nikdy nevyloučil unilaterální akce v případě, bude-li ohrožena národní bezpečnost.

Obama musí čelit republikánskému Kongresu, jeho popularita mezi Američany klesla na samé dno, příjmová nerovnost v americké společnosti narůstá, Spojenými státy zmítají rasové nepokoje a situace v mezinárodní aréně je krajně nestabilní a plná konfliktů.

Nicméně dostát všem předvolebním slibům přirozeně nebylo možné. Narůstající politická polarizace navíc paralyzovala vládu, což v praktické rovině znamenalo, řečeno s trochou nadsázky, že republikáni a demokraté se v Kongresu nedokázali domluvit prakticky na ničem, co by mohlo řadovým Američanům skutečně prospět. Po prosazení reformy zdravotní péče se rozkol výrazně prohloubil, čímž se prostor pro hledání kompromisů ještě zúžil. Ostatně Američané jsou si extrémně polarizovaného Kongresu dobře vědomi, když důvěru v jeho počínaní vyjádřilo letos v létě dle průzkumu Gallupova institutu pouze sedm procent respondentů. Obamovo první volební období tak přineslo voličům bolestivé vystřízlivění, protože v pořadí 44. americký prezident nedokázal ani zdaleka naplnit obrovitá očekávání americké či světové veřejnosti, která už v samotném aktu zvolení Afroameričana prezidentem Spojených států viděla evidentní důkaz o bezprecedentní proměně Ameriky, jež dokonce překonala i svůj „dědičný hřích“ rasových předsudků.

Faktem je, že na zdravě sebevědomého Obamu, plného nadšení, naděje a optimismu, čekala rozmanitá směsice výzev: Bushovy blízkovýchodní eskapády, hrozba mezinárodního terorismu, pokračující vzestup Číny, nutnost posilování dialogu s islámským světem, světová ekonomická krize a s ní spojený nárůst nezaměstnanosti, reforma systému zdravotnictví, imigrační reforma, podpora sociální mobility, větší zpřístupnění kvalitního vzdělání nebo ve Spojených státech výrazně nepopulární regulace držení palných zbraní. Patrně nikdo by nebyl schopen čelit všem těmto výzvám způsobem, jakým to značná část veřejnosti očekávala od zatím posledního amerického prezidenta.

Relativní úspěch potvrzen

Ačkoliv se vcelku brzy dostavil očekávatelný pád na zem, zpět do světa realistické a pragmatické politiky, částečné úspěchy nešlo Obamovi upřít. Jeho stimulační ekonomický balíček dle soudu řady odborníků pomohl nastartovat chřadnoucí americkou ekonomiku, v Kongresu nakonec prošla zdravotnická reforma (Obamacare), tedy největší úprava amerického systému zdravotnictví od roku 1965, která by v důsledku měla znamenat přístup ke zdravotní péči pro miliony dříve nepojištěných Američanů. Rovněž bylo zahájeno slibované stahování amerických vojáků z Iráku, dokončené v roce 2011, jež bylo tehdy chápáno jako výhra ve vnitropolitickém boji, neboť drtivá většina Američanů byla iráckou okupační válkou a obrovskými výdaji vynakládanými na „vývoz demokracie“ unavena. Oproti tomu kontroverzní a široce kritizovaná věznice Guantánamo zůstala v provozu.

K prvnímu směrodatnému zúčtování mělo dojít v roce 2012, kdy Obama obhajoval prezidentský post. Nakonec v závěrečné volbě poměrně jednoznačně porazil republikána Mitta Romneyho, multimiliardáře a mormonského exguvernéra státu Massachusetts, jehož nezdar možno přičíst mimo jiné i snaze o vzkříšení nostalgie po „staré dobré velmocenské Americe“, v níž dominuje úspěšný bílý otec od rodiny, zaměstnaný v prosperující americké korporaci. Realita rasově a etnicky rozmanité americké společnosti, jejíž socio-demografická budoucnost rozhodně není jednorozměrná, však podobné optice příliš nenahrávala, čehož Obama beze zbytku využil ke svému znovuzvolení.

Proti všem

Momentálně má Obama před sebou poslední dva roky v Bílém domě a začíná se debatovat o jeho odkazu, přičemž z mnoha úst po celém světě zaznívá otázka „Co se to stalo s Barackem Obamou?“. Mluví se především o tom, že Obama ztratil svoji energičnost a rozhodnost, s níž v počátcích dominoval světovému dění. Hojně se kritizuje nekoncepčnost jeho politik či absence dlouhodobé strategie; neschopnost efektivně řešit palčivé problémy dneška – jak na domácí půdě, tak v zahraničí – a v neposlední řadě zaznívá především z řad Republikánské strany bouřlivá kritika údajně protiústavních kroků (zejména některých exekutivních nařízení – tzv. executive orders), jimiž Obama obchází sice nefunkční, ale legitimně zvolený Kongres, čímž dle svých kritiků překračuje ústavní rámec.

V prvé řadě bývá poukazováno na změny v Obamacare, jež zákonodárci neposvětili. Přitom tak zásadní zákon by neměl dle odpůrců Obamova kroku podléhat libovůli prezidenta. Kvůli těmto zásahům do zákona o zdravotním pojištění čelí jeho administrativa žalobě u federálního soudu, kterou podala skupina republikánských kongresmanů. Týká se to však i dalekosáhlých změn ve zkostnatělém americkém imigračním sytému, které Obama ohlásil letos v listopadu. Americký prezident přistoupil k tomuto kroku v době, kdy republikány ovládaná Sněmovna reprezentantů blokuje návrh příslušného zákona vypracovaného zákonodárci z obou politických stran a schváleného Senátem. Prezident se proto rozhodl zaseknutý Kongres obejít, za což si vysloužil drtivou kritiku z mnoha stran ve stylu „zase se chová jako císař“. Zejména konzervativní pravicová média hovořila o prezidentově exekutivním nařízení v případě změn imigrační politiky jako o nelegálním, neústavním a bezprecedentním kroku, jenž ve skutečnosti představuje pouze cynický pokus o zahnání republikánů do politického kouta. K tomu je třeba jen ve zkratce dodat, že většina akademiků a odborníků na americký právní systém uvedla, že opatření protiústavní pravděpodobně není – koneckonců od roku 1956 můžeme zpětně dohledat čtyřicet exekutivních nařízení týkajících se imigrační problematiky, včetně dvou principiálně blízkých precedentů: Reaganova (1986) a Bushova (1990).

Patrně nejbolestivější rovinu kritiky představuje otevřená nespokojenost americké veřejnosti. Ta v průzkumech veřejného mínění vystavuje Obamovi velice nepěkné vysvědčení, když s jeho působením v úřadu je dle nedávných zjištění spokojeno zhruba jen slabých čtyřicet procent Američanů. I proto hovoří americký politolog a analytik Fareed Zakaria o nové krizi demokracie, vyvěrající v prvé řadě z kombinace neutěšené ekonomické situace, rozpočtového napětí, politické paralýzy Washingtonu a socio-demografických tlaků a projevující se zřetelnou ztrátou důvěry v politické vedení či instituce. Vždyť ani Kongres nebo Nejvyšší soud se coby pilíře amerického politického systému netěší v poslední době vysoké důvěře Američanů. K Obamově oblibě třeba ještě dodat, že jeho kroky od nástupu do prezidentské úřadu v roce 2009 schvaluje dle dlouhodobých šetření zatím v průměru 48 procent Američanů. To je přibližně o pět procent méně, než je prezidentský průměr sledovaný od roku 1938. V tuto chvíli se tak Obamův rating pohybuje někde v blízkosti kariérních průměrů Geralda Forda (47 %), Ronalda Reagana (53 %), eventuálně George W. Bushe (49 %).

United States Capitol Building iStock_000011737753Medium
Barack Obama se snaží obcházet sice nefunkční, ale legitimně zvolený Kongres


Kde se stala chyba?

Nedávné volební klání nicméně opětovně potvrdilo propad demokratických preferencí, což ovšem bývá v případě tzv. midterm elections (volby uprostřed prezidentského mandátu) poměrně klasický scénář, kdy strana zvoleného prezidenta v těchto kláních pravidelně ztrácí. K tomu je třeba dodat, a to v českých médiích zpravidla nezaznělo, že volební účast byla extrémně nízká. Voleb se zúčastnilo pouze něco málo přes 36,4 procent oprávněných voličů, a to je nejméně od konce druhé světové války. Na citelné porážce demokratů to však nic nemění, leč je zavádějící interpretovat tyto „midterm elections“ zjednodušeně jako „plnohodnotné“ referendum o Obamovi. Kupříkladu klíčovou prohru v Senátu nelze přičítat pouze „efektu Obama“, ač jeho politická agenda významnou měrou k porážce přispěla. Americké senátní volby se totiž mnohem více týkají regionální problematiky, tradice a osobností než celostátních témat či zahraniční politiky. Přesto nelze přehlížet fakt, že tyto roviny se do určité míry překrývají. A to nás přivádí zpět k Obamově odkazu, respektive k tematickým pilířům tvarujícím jeho podobu.

Zaprvé: Absolutně nerealistická očekávání, která se postupem času logicky transformovala v citelné zklamání. Obamův epochální vstup na scénu – nikoliv nepodobný Kennedyho entrée – vyvolal nejen v americké společnosti vlnu nadšení. Nadšený optimista, charismatický rétor, schopný právník se vzděláním z nejprestižnějších univerzit Břečťanové ligy a živoucí důkaz multirasové a spravedlivé Ameriky, v níž i tvrdě pracující člověk černé pleti může vyšplhat až na pomyslný politický pantheon. Ani při nejlepší vůli nemohl Obama naděje do něho vkládané naplnit. To by ale nezvládl patrně nikdo.

Zadruhé: Obtížná ekonomická situace střední třídy, jež jen s nelibostí sleduje, jak bohatí bohatnou, zatímco zbytek společnosti stagnuje. Ačkoliv Obamovy zásahy v rané fázi finanční krize opravdu zachránily Spojené státy od pohromy, aktuální stav mu nepřeje. Viditelné zlepšení rozličných ekonomických ukazatelů se bohužel neodráží adekvátně na životní situaci většinové populace. Produktivita sice roste a nezaměstnanost se daří držet na uzdě, ale reálné mzdy bohužel nestoupají. A právě to volič pociťuje nejvíce.

Zatřetí: Dysfunkční Washington a dlouhodobá paralýza polarizovaného Kongresu doslova vytáčí nemalou část Američanů. Obama nejednou sliboval, že předejde podobné blokaci, jež by ochromila reálné možnosti politické reprezentace vládnout. Republikáni mu situaci bezpochyby neulehčili, avšak proč by také měli. Přece se jej snažili vyhnat z Bílého domu hned od začátku. A je zcela logické, že nespokojenost veřejnosti se nejednou obrací přímo proti šéfovi americké exekutivy, jenž by se měl prý více snažit nalézt kompromisní řešení.

Začtvrté: Neopatrná a suverénní rétorická vyjádření v důsledku vážně oslabující prezidentovu křehkou důvěryhodnost. Všichni Američané si dobře pamatují, jak Obama při obhajobě zdravotnické reformy sliboval, že si každý bude moci „ponechat svého doktora“. Realita však byla jiná a řadě lidí Obamacare pojistné plány zrušilo, případně zdražilo. Rovněž rázná výzva syrskému prezidentovi Bašáru Asadovi, v níž varoval autoritativní režim před užitím chemickým zbraní v syrské občanské válce, Obamově důvěryhodnosti nepřidala. Asad doloženým chemickým útokem očividně překročil červenou linii americké trpělivosti, ale slibovaná odezva se nedostavila a trn z paty v otázce syrských chemických zbraní nakonec vytrhnulo Spojeným státům paradoxně až Putinovo Rusko. Kredit mu nezvýšila ani sebejistá vyjádření ohledně „krajně nepravděpodobného“ výskytu nebezpečného viru ebola na severoamerickém kontinentu, poněvadž přibližně o čtrnáct dní později podlehl této krvácivé horečce v texaském Dallasu Američan Eric Duncan.

Zapáté: Zahraniční politika, jež měla být Obamovou devízou, obzvláště po rozpačitém období druhého Bushova mandátu, není příliš úspěšná. V centru dění se ocitla zejména oblast Blízkého a Středního východu, odkud Obama vítězoslavně stáhl početné americké jednotky, tehdy přítomné v Iráku. Zprvu byl oslavován pro svoji moudrost a bystrý úsudek, jenže s odstupem času se ukázalo, že nestabilní a výbušná oblast nebyla na tento krok připravena. Lépe řečeno, Američané nedokázali reagovat na razantní proměny v regionu a situaci alespoň zčásti usměrňovat či koordinovat. Usámu bin Ládina sice v pákistánském Abbottabádu odstranilo na rozkaz prezidenta speciální komando, ale hrozba militantních radikálů znovu vyvstala v podobě takzvaného Islámského státu, který v odvetě za křivdy irácké vlády sektářského premiéra Málikího nyní terorizuje statisíce obyvatel na pomezí Sýrie a Iráku. A Obama, držitel Nobelovy ceny za mír, nechává americké letectvo bombardovat syrsko-irácký prostor ze vzduchu a rezolutně odmítá pozemní akci. Dnes mu mnoho analytiků vyčítá, že upřednostnil krátkodobý benefit na domácí scéně před dlouhodobým a koncepčním řešením, což má být obecně jeden z jeho největších problémů. Ostatně absenci hlubší blízkovýchodní strategie měl opakovaně kritizovat i nedávno „odejitý“ ministr obrany Chuck Hagel.

Výzvy budoucnosti

Summa summarum: Obama nemá v těchto dnech na růžích ustláno a v blízké budoucnosti se situace zřejmě nezmění. Musí čelit republikánskému Kongresu, jeho popularita mezi Američany klesla na samé dno, příjmová nerovnost v americké společnosti narůstá, Spojenými státy zmítají rasové nepokoje a situace v mezinárodní aréně je krajně nestabilní a plná konfliktů, ať už jde o řádění Islámského státu v Sýrii a Iráku, novou studenou válku mezi Západem a Ruskou federací, íránský jaderný program, čínskou dominanci v jihovýchodní Asii nebo epidemii eboly v Africe. Lze s jistotou tvrdit, že do srdcí a myslí Američanů se bezpochyby nezapíše ve stylu těch nejpopulárnějších amerických prezidentů, k nimž patří George Washington, Thomas Jefferson, Abraham Lincoln, Franklin D. Roosevelt či John F. Kennedy.

Na druhou stranu Barack Obama vskutku zaznamenal několik nepopiratelných úspěchů, z nichž některé budou adekvátně doceněny patrně až s odstupem času. Současně Američanům nepřestává opakovat, že i přes paralyzovaný Kongres nehodlá jen nečinně sedět s rukama za zády. Nadto má strávit v Bílém domě ještě relativně hodně času, a tudíž jeho obraz dozajista dozná určitých změn. Je totiž dobře známo, že zajíci se sčítají až po honu. Sám si je dobře vědom, že kritickou fázi své politické kariéry má pořád před sebou. I na něm závisí, zda příští prezident Spojených států amerických vzejde opět ze strany s oslíkem ve znaku.

Autor je doktorand na Pracovišti historické sociologie FHS UK.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image