Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Ukrajinský marxista na frontě

„Bojovat za Ukrajinu proti Rusku je volba mezi zlem a ještě větším zlem,“ říká ukrajinský voják účastnící se operací na Donbase.

„Bojovat za Ukrajinu proti Rusku je volba mezi zlem a ještě větším zlem,“ říká ukrajinský voják účastnící se operací na Donbase.
Andreje M. (jméno změněno) bychom mohli považovat za kyjevského „kancelářského“ levičáka. Minulou zimu po určitých pochybnostech přijal Majdan a na jaře se rozhodně postavil proti událostem na Krymu a na východě Ukrajiny. Tato pozice jej nakonec přivedla do ukrajinské armády a teď je Andrej účastníkem Antiteroristické operace (ATO) na Donbase. Server nihilist.li mu položil několik otázek.

Jak ses dostal do armády? U jaké jsi jednotky?

Jsem u úplně nejobyčejnější jednotky – u 72. samostatné mechanizované brigády. Je to ta, která byla v červnu v obležení u Izvarina. Tenkrát ji neustále ostřelovali, utrpěla těžké lidské i materiální ztráty a čtyřem stovkám jejich vojáků dokonce nezbylo, než se stáhnout na území Ruska. I v médiích z toho byl tenkrát docela rozruch. Poté obsadila ukrajinská vojska Saur-Mohylu, což umožnilo odblokovat obleženou brigádu a vyvést ji ze zóny antiteroristické operace (ATO). Na přelomu srpna a září byla u Melitopolu doplněna vojáky a obrněnými transportéry. V tu dobu jsem se k jednotce dostal já jakožto operátor-střelec v pěchotním obrněném vozidle BMP. Mobilizován jsem byl v srpnu. Teď už je naše brigáda opět v zóně ATO.

Mohl ses vyvléct ze služby?

Technicky ano. A bez problémů. Nicméně už v březnu jsem sám šel na armádní komisariát a řekl jim, že se mnou mohou počítat. Zrovna probíhala anexe Krymu a začínaly první potyčky na Donbase a v Charkově. Bylo mi jasné, že se blíží válka, že vpád ruských vojsk je otázkou několika týdnů. Ideály „ruského světa“, putinský režim a ruská okupace jsou pro mě naprosto nepřijatelné, proto jsem považoval za nemožné zůstat pouze nezúčastněným pozorovatelem. Později se všechno rozvinulo malinko jinak, než jsem čekal. Místo vpádu regulérních vojsk Putin zpočátku využíval místní paramilitární formace, nicméně jádro situace to nijak nezměnilo. Samozřejmě, mnozí kolegové, kamarádi a známí mi nabízeli „pomoc“ – udělat mi krytí, schovat mě mimo Kyjev nebo v zahraničí, zařídit mi vízum a tak dále. Ale o těchto možnostech jsem už z principu nepřemýšlel.

Mnozí západní levičáci mají za to, že na Donbase probíhá socialistická revoluce a Ukrajina je fašistický stát, který na rozkaz Washingtonu topí lidové povstání v krvi. Přesvědčit je o opaku je dosti složité, nebo spíš nemožné.

V současné době sám sebe považuješ za levicového člověka a marxistu?

Co se týče přesvědčení a světonázoru, tak rozhodně ano. Je ale fakt, že jestli se na marxismus díváme v první řadě jako na politickou praxi, tak je možné mě nařknout, že žádným marxistou nejsem. Nebudu se hádat, ať posoudí každý sám.

Samozřejmě chápu, že současný ukrajinský stát je spíše nesympatický vtip. Máme tu velmi silné pravicové konzervativní i nacionalistické tendence, moc je jako dříve v rukou velkého kapitálu, probíhá demontáž sociálního státu a pracovní práva jsou v ohrožení. Ale stejně jako se v socialistickém realismu považovalo za prvořadé zobrazení konfliktu mezi dobrým a ještě lepším, tak dnes na Donbase probíhá konflikt mezi špatným a ještě horším. Konzervatizmus a autoritářství nejsou v dnešním Rusku jen tendencí. Stala se z nich každodenní realita. Nový expanzionismus pod maskou „ruského světa“ je ohavná zpátečnická ideologie, která fakticky znamená války, násilí, lež a nenávist. To vše teď rozkvetlo na Donbase ve vší kráse a pokouší se pokračovat dál. Prvořadým úkolem je podle mě tento postup zastavit. Jeden můj dobrý kamarád, socialista, použil takovou historickou analogii: probíhá podobná válka jako mezi petljurovci [národně socialistická ukrajinská síla v občanské válce v letech 1917–1921, pozn. překladatele] a bělogvardějci [ruské monarchistické síly]. Analogie sice většinou trochu pokulhávají, ale v podmínkách, kdy ve válce není žádná komunistická strana, je pro mě volba mezi bělogvardějci a petljurovci jasná – volím ty druhé. Zároveň je jasné, že nejsme ani tak spojenci, jako spíše spolucestující. A jedeme spolu jen k první křižovatce.

Jak se stavíš k Majdanu?

Majdan je velmi složitá záležitost. Na jednu stranu je to lidové povstání, zkušenost se samoorganizací mas, která se později přelila do formování dobrovolnických batalionů a pevné a rozsáhlé dobrovolnické sítě. Zároveň má ale otevřeně pravicovou politickou tvář. Můj vztah k Majdanu se měnil od opatrné neutrality směrem ke kritické podpoře, již zapříčinily nechvalně známé „zákony 16. ledna“. V každém případě ani silně pravicový program zatím nedokázal silný prodemokratický faktor Majdanu zdiskreditovat – a to je podle mě dostatečný důvod, proč mu splatit svůj dluh. Ať je tomu jakkoli, Majdan je už minulostí, my žijeme v éře po Majdanu a koktejl pokroku a zpátečnictví smíchaný na Majdanu se začíná opět rozdělovat na původní složky. Je to tak dobře, bude snazší oddělit zrno od plev.

Co pro tebe znamená tahle válka?

V první řadě – a promiň mi tu banálnost – je to ohromná tragédie pro miliony lidí. Civilní obyvatelstvo je dezinformované, oklamané a terorizované oběma stranami. Když se jednou za čas podaří začít debatu s místními obyvateli, většina se zeptá: Proč jste sem přišli se zbraní v ruce? Když odpovíš: Aby separatisté a putinská vojska nepřišli se zbraní v ruce k nám, tak to neberou. Ale je to tak, opravdu. Tahle válka má množství aspektů a já dobře vidím prospěch, který z ní ukrajinským i ruským elitám plyne, prospěch, který by nebyl možný bez smrti místních lidí, bez smrti ukrajinských i ruských vojáků. Pro mě osobně nemají fantomové typu teritoriální jednoty a národní státnosti žádný význam a vůbec si nemyslím, že za ně má smysl platit krví a životem.

Ale jestli složíme zbraně, válka nezmizí – imperialistické Rusko bude prostě bez překážek pokračovat ve své krvavé expanzi. Je to agrese a agresora je třeba zastavit, ne se jej snažit obměkčit. Bohužel nemáme dobré řešení, musíme vybírat mezi špatným a ještě horším.

Za co bojují ukrajinští vojáci na východě?

Každý má svoji motivaci. Například můj kolega Saňa, majdanovec a romantický nacionalista, bojuje za zemi otců, za uskutečnění velikého ukrajinského snu o nezávislosti. Silný sedlák Míša bojuje za to, aby jemu, jeho dětem a vnukům nikdo zpoza hranic nenařizoval, podle jakých pravidel žít. A elektrikář Sergej bojuje proto, že ho mobilizovali a jemu se to vůbec nelíbí. Nelíbí se mu ani to, že armádní komise poslala do války jeho a ne někoho, kdo se na to víc hodí. Což mu ale nijak nebrání tomu, aby poctivě plnil své bojové úkoly. Jsou tací, kteří nijak neskrývají, že bojují za žold – chudoba a nezaměstnanost pro mnohé dělají z války přijatelnou alternativu. Většinou jsou však vojáci přesvědčeni, že bojují za Ukrajinu, za její teritoriální jednotu a za právo žít jinak, než podle rozkazů Kremlu. Za to, aby se „doněčtí bandité“ a „komanči“ nesnažili ovládat tuhle zemi. To bývá ta nejčastější motivace.

Vojáci jsou v naprosté většině antikomunisté. Čím si to vysvětluješ?

Existuje velké pokušení všechno svést na Komunistickou stranu Ukrajiny (KPU). Ve skutečnosti udělala strana Petra Simonenka [předseda KPU, pozn. překladatele] všechno možné, aby se ze slova „komunista“ stala v Ukrajině nadávka. Mnohaletá práce ve prospěch oligarchů, současně udržování socialistické rétoriky a v posledním roce ještě navíc otevřená podpora válečného nepřítele – takové dary vám jen tak z nebe nespadnou. Nicméně za všechno KPU nemůže. Předkové mnohých vojáků a důstojníků se stali oběťmi stalinských represí nebo zemřeli v době hladomoru. Pro ně nejde o nějaké abstraktní historické úvahy, ale o tragédii, která se přímo dotkla jejich rodiny, berou to jako zločin sovětské vlády. Ukrajinská propaganda dokázala za celá dvě desetiletí přesvědčit masy, že podstatou komunismu je hladomor, násilí a popravy. Není divu, že lidé tento názor nakonec přijali za vlastní.

Jak se komunista v takovém prostředí cítí – je to příjemné?

Jasně, že ne. Ale existuje velmi dobrý princip: nebrečet, neposmívat se, ale chápat. Udržovat si chladnou hlavu. Všímat si, že nenávist vojáků vůči komunismu není nenávistí vůči ideálům spravedlivosti, spolupráce, solidarity a svobody. Právě naopak, je to nenávist k sociálnímu parazitizmu vlastnímu činovníkům komunistické strany. Je to nenávist k totalitnímu, fyzickému, ideologickému a ekonomickému násilí. To vše se pojí s ostrým odmítnutím nové postmajdanovské moci. Pro většinu vojáků jsou Porošenko, Jaceňuk a Klyčko stejným zlem jako Janukovyč. Požadavky lidí, kteří chtějí nový sociální program, stále nikdo nenaplnil ani neodstranil. Samozřejmě, dnes se na tomto programu snaží získávat ultrapravice, ale to se děje proto, že ukrajinská levice se nachází v pozici, kdy není schopná hrát ani na svém tradičním politickém hřišti.

Proč levice v Ukrajině prohrála?

To je složitá otázka. Současné třídně orientované, masové levicové hnutí se prostě ještě nestihlo zformovat. Jestli tedy za levici nepovažujeme sovětsko-konzervativní KPU nebo bledě růžové buržoazní socialisty. Ta levice, která se opravdu snažila problémy řešit, buď nedokázala opustit rámec malého spolkového života kvůli vlastní organizační nesamostatnosti, anebo po ní byla poptávka jen během konkrétních událostí a nezvládla se prosadit i mimo ně.

Změnil se nějak tvůj vztah k západním a ruským levičákům?

Asi bych neřekl, že se změnil. Spíš se definitivně vyhranil. Na západě je levičákům vlastní buď racionální konformismus, anebo dogmatismus – a ještě častěji směs těchto dvou nepříliš sympatických přístupů. Více či méně úspěšně řeší své vnitřní cíle, ale své vnímání dění na Ukrajině většinou přizpůsobují jakýmsi obvyklým dogmatům a „exportnímu“ názoru vlastních ukrajinských kontaktů, které se ve výkladu a analýze zdejších událostí ukazují být poněkud nesvědomité. V důsledku mnozí západní levičáci mají za to, že na Donbase probíhá socialistická revoluce a Ukrajina je fašistický stát, který na rozkaz Washingtonu topí lidové povstání v krvi. Přesvědčit je o opaku je dosti složité, nebo spíš nemožné. Proto je podle mě lepší žít tak, jako by žádní západní levičáci neexistovali.

Co se týká ruských levičáků, zůstávají mnozí z nich stále okouzleni „sovětským socialismem“ – budiž mu země lehká – a „velikým vítězstvím nad fašismem“. Nicméně Sovětský svaz dávno neexistuje, v Kremlu už dnes nejsou lidé, kteří v pětačtyřicátém porazili fašismus a v Kyjevě nevládne žádný Bandera s Šuchevyčem [vůdčí postavy ukrajinských nacionalistů za druhé světové války a po ní – pozn. překladatele]. Nicméně staré šablony stále fungují a z lidí, kteří jinak zuřivě proklínají Putinův režim, se stávají věrní putinovci, jen co se zavede řeč na Ukrajinu. Naštěstí takoví nejsou úplně všichni ruští levičáci…

Co je třeba dělat?

Pozorně vše sledovat. V žádném případě se nezavírat do slonovinové věže – naopak, být v běhu událostí, co nejblíže lidem, jak je to jen možné. Tohle je vlastně další důvod, proč jsem teď ve válce. Dokud neucítíme na vlastní kůži, čím žije a čím dýchá ukrajinský lid, nemůžeme zformovat žádnou efektivní strategii. A vlastně ani taktiku. Čeká nás velmi složitá doba. Pravicový konsensus mezi lidmi v kombinaci s neřešenou sociální otázkou může vést k hrozbě fašismu. To je třeba si uvědomit a být na to připravený. Levicové řešení navíc musí být efektivnější než to, které nabízí pravicový národně-sociální populismus. Zase jsem skončil u děsných abstrakcí. Víš co, ukončíme válku a pak se k tématu vrátíme podrobněji, ok?

 

 

Z ruského originálu Dlja menja kak marksista vybor meždu bělogvardějcami i petljurovcami očeviděn publikovaného na serveru nihilist.li přeložil Vojtěch Boháč. Redakčně upraveno.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image