Prý žijeme ve válce proti terorismu a po takzvaném evropském jedenáctém září můžeme čekat její další eskalaci. Většinou také přiznáváme, že teror je něčím nutným, co logicky vyplývá ze současných podmínek ve světě. Pokud by teror neměl na růžích ustláno a svět mu neposkytoval příznivé podmínky, nemusela by proti němu být vedena válka. Zkusme si ale položit jinou otázku: nepřináší nám náš teroristický nepřítel i něco pozitivního? Ta otázka je důležitější, než se na první pohled zdá. Pokud totiž najdeme odpověď, možná objevíme lepší prostředky pro překonání teroru, než je válka.
Je na teroru něco pozitivního?
Hledat to „pozitivní“ na teroru znamená ptát se, co má být jeho prostřednictvím sděleno. Jaký vzkaz či zprávu nám říká? Objevuje-li se teror znovu a znovu – jaksi s „železnou pravidelností“ – musí na něm takříkajíc něco být: něco, co můžeme poznat a z čeho bychom se měli poučit. Neděje se přece jen tak zbůhdarma. Abychom si ale z poznání mohli vzít ponaučení, je třeba proniknout až k podstatě jevu. Jinak by nebylo možné poučit se z vlastních chyb. Z toho, jak je válka proti teroru vedena, respektive z toho, že je vůbec vedena, se ale zdá, že nám nad jevem jménem teror zůstal rozum stát. Jako by náš (západní) rozum nechtěl v teroru poznat chybu. Většinou označuje teror za pouhý výbuch iracionálního násilí, jehož příčinou je prý náboženský fundamentalismus. Jak chudičké je to zjištění! Není divu, že na základě tohoto poznání ulpívajícího na povrchu jevu vedeme dětinskou válku proti teroru.
Máme-li se poučit z terorismu, musíme se ptát, jakou pozitivní alternativu jsme schopni postavit. Jedno je jisté: musí jít o univerzalismus.
V čem je tato válka infantilní? Když malé dítě dostane od rodičů facku za to, že z prostřeného stolu strhlo ubrus, rozbrečí se. Ptá se, proč bylo potrestáno. Je přirozené, že hledá příčinu a vysvětlení toho, co se stalo. Rodiče, kteří chtějí své dítě vzdělat, by mu měli vysvětlit, že trest měl rozumové opodstatnění a nestal se jen tak. Pokud by naproti tomu rodiče facku nevysvětlili, své dítě by nikdy nevychovali. Dítě by vše dál opakovalo, protože by nevědělo, že ničit věci se nemá. Pokračovalo by bez ohledu na sílu, jakou by bylo bito. Bez rozumového zdůvodnění se facka nejen mine účinkem, ale navíc má účinek přesně opačný, protože její příčinu dítě spatřuje nikoli v rozumu, ale ve zlovůli rodičů.
Být dospělý znamená schopnost rozpoznat v jevu podstatu bez vysvětlení rodičů. Pokud ale vedeme válku s terorem – nejsme dospělí. Připomínáme spíše ono nevychované dítě, které dostává od teroristů pravidelné facky, a přitom zatrpkle fňuká bez sebemenší vůle poznat v teroru kapku rozumu. Naše válečné počínání ale může připomínat i rodiče, kteří dítěti nic nevysvětlí a jenom je trestají. To, čemu pak ze strany dítěte musí čelit, je obdobou teroristických útoků: výbuchy hněvu, frustrace, zášť, pohrdání, nenávist a neúcta. Otázka tedy zní, jak teroristy vychovat, aby nedělali to, co dělají. Prvním krokem je uznat, že jsme jako rodiče selhali, protože jsme byli líní, nebo neschopní naše kroky a jednání rozumně vysvětlit, na což je barbarský teror naprosto odpovídající reakcí.
Potřebujeme alternativu
Měli bychom se v první řadě ptát, co za terorem stojí a nevidět příčinu pouze v samotných teroristech. Jakou zprávu nám teroristé nevybíravým způsobem sdělují? Možná i v tomto případě platí, že to první, co nás napadne, bude to správné. Zpráva by v překladu mohla znít: vy nemáte Boha – my ano. Tudíž jsme to my, fundamentalisté, kdo je v právu, protože my jsme teď nositeli universalistické ideologie. A v tom mají pravdu. Západ už nenabízí světu žádný životaschopný universalismus, protože jeho universalistické ideologie jako například lidská práva nebo demokracie postupně vyhnily. Jaké země Západ v poslední době demokratizoval natolik, aby lidská práva přijaly za své? Žádné. A navíc tam, kde se o to Západ pokusil, bují islámský universalismus.
Máme-li se tedy poučit z terorismu, musíme se ptát, jakou pozitivní alternativu jsme schopni postavit. Jedno je jisté: musí jít o univerzalismus. Otázkou ale je, z jakých hodnot má Západ alternativu poskládat. Než si lámat hlavu nad tím, jaké partikulární hodnoty Západu by si svět mohl osvojit, bude lepší vzpomenout si, jakého univerzalismu je Západ dědicem. Je jím univerzalismus vzešlý z kritiky kapitalismu, jehož vtělení představoval takzvaný reálný socialismus. Pomiňme protentokrát, v čem všem byl špatný, a zkusme uvažovat, v čem objektivně spočívala jeho chyba. Abstraktně řečeno v marxistické ideologii, konkrétně pak v systematickém obcházení otázky státu. Jak marxismus obešel stát? Tak, že podle něj stát měl být zrušen a poslán na smetiště dějin. A že stát byl zrušen, a tím pádem zapomenutá idea komunismu uskutečněna, to je spekulativní význam kolapsu východního bloku.
Z toho všeho plyne jediné: idea sekulárního státu a progresivního etatismu „is about to begin“! Jiné ponaučení z války proti terorismu nevyplývá.
Autor studuje politologii.