Krym v radosti a hněvu


Jak to dnes vypadá na Krymu? Jsou tamní obyvatelé spokojeni s připojením k Ruské federaci? Dozvíte se z následující reportáže.

„Děkuji dědovi za vítězství. A Putinovi za Krym,“ recituje nesměle malá holčička na televizní obrazovce ve vstupu ze sevastopolských oslav Dne vítězství. Sedím v kavárně v Kerči, na opačné straně poloostrova. Za okny se právě setmělo a pomalu začíná pršet. Sleduji reportáž a opatrně míchám kávu, která je teď stejně jako všechno ostatní třikrát dražší, než před necelým rokem. Tenkrát jsem byl na Krymu naposledy.

Most

Původně jsem chtěl až do Sevastopolu, ale nakonec jsem rád, že jsem se dostal aspoň přes kerčský průliv na Krym. Místní říkají, že když se pokazí počasí, přeprava se může na několik hodin zastavit. Jaro je přitom na Krymu obdobím bouřek. Všichni tu teď s nadějí čekají, až se přes průliv postaví devatenáct kilometrů dlouhý čtyřproudový most. První práce na stavbě začaly nedávno, podle plánů má být ale dostavěno až na turistickou sezónu v roce 2019. Často je slyšet i skeptičtější hlasy, které s dokončením raději nepočítají vůbec. Jeden most tu na konci druhé světové války už ostatně stál. Tři měsíce po dokončení jej zničily ledy plující z Azovského moře, a tak byl opět rozebrán.

Pro dnešní Krym je typická jedna věc. Zatímco podle lidí vítajících připojení k Rusku je ještě brzy na to soudit, nakolik se zdejší situace zlepšila, oponenti naopak tvrdí, že už je příliš pozdě na to, aby je Rusko mohlo přesvědčit, že nebude jen hůře.

Most je na poloostrově velkým tématem. Turisté jsou stále hlavním zdrojem příjmů značné části místního obyvatelstva. Kvůli válce na Donbase a na neuznané hranici s Ukrajinou bude ale složité dostat jich sem na léto tolik jako v době před odtržením. Například loni v létě se i přes několikadenní kolony aut čekajících na trajekt a desítky plně obsazených letadel každý den dostala na Krym oproti předešlému roku jen polovina lidí, okolo tří milionů.

Lidé přitom přes průliv začali proudit v obou směrech. Šestadvacetiletý Andrej mi na trajektu povídal, že se právě vrací z krasnodarského kraje, kam teď jezdí – stejně jako mnozí další – pracovat na stavby. Ceny jsou podle jeho slov na poloostrově o něco vyšší než v Rusku, ale práce je většinou placená stále ještě podstatně hůř. Nezbývá proto než vyrazit za výdělkem ven.

Člověk z vnějšku si změny všimne nejlépe na restauracích a kavárnách. V těch, které byly ještě před rokem plné lidí, teď většinou zaměstnanci postávají a nemají koho obsluhovat. Přitom si nemalá část lidí se vstupem do Ruské federace finančně polepšila. Byli to především státní zaměstnanci nebo ti, kteří začali pracovat pro ruské firmy na kontinentě. Takoví mají platy třikrát i vícekrát vyšší než dříve. Nestěžují si ani důchodci, kterým důchod vzrostl dvakrát nebo i třikrát.

Všechno, jen ne válku

Televizní reportáž ze Sevastopolu končí a já přemýšlím, co dál. V Rusku jsou „májské prázdniky“, svátky na začátku května, kvůli kterým je všechno zdejší ubytování za přijatelnou cenu plně obsazené. Píšu Achtemovi, kamarádovi ze simferopolské redakce, ve které jsem byl rok na stáži. Polovina naší redakce odjela během loňska na Ukrajinu, druhá polovina teď pracuje v ruských novinách, které nahradily ty ukrajinské. Achtem přešel do ruské redakce. Je krymský Tatar a o odjezdu zatím neuvažuje. Naposledy mi psal, že jej v novinách drží snaha dostat do svých článků aspoň trochu jiný náhled na to, co se tu po připojení k Rusku děje, než jaký je teď na Krymu všeobecně přijímán. Prý je to mravenčí práce. Otisknout otevřeně nesouhlasnou pozici se už prý nepodaří. I tak ale vidí ve své práci smysl. Píše mi, ať sednu na autobus a přijedu do Simferopolu; bude mě čekat.

Po připojení k Rusku udělali na podzim nový asfalt na silnici mezi Kerčí a Simferopolem. Autobus skáče o něco méně, než když jsem tu byl loni. Zatím jde zřejmě o jedinou splněnou položku z mnoha přislíbených infrastrukturních projektů. Most by měl následovat, ostatní nebyly minimálně do roku 2020 včleněny do rozpočtu.

Plakáty kolem cesty hlásají radost nad tím, že si Krym v loňském referendu vybral pro svou další budoucnost Rusko. Podobnou radost jako plakáty hlásá i většina místních lidí. Krym je teď v centru pozornosti – zpívají se o něm písničky v rádiu, mluví se o něm v televizi a právě dnes tu byla druhá největší vojenská přehlídka ke dni vítězství v celém Rusku. Zdá se, že kombinace pozornosti, naděje na lepší budoucnost a částečně i radosti z návratu do ztracené vlasti u většiny místních převáží nad některými nepříjemnostmi spojenými s loňskou anexí. Hlavním argumentem ale zůstává, že kdyby se Krym k Rusku nepřipojil, řádila by na něm ještě dnes občanská válka. Stejně jako na Donbase.

„Nezlepšilo se tu prakticky nic, naopak se hodně věcí zhoršilo. Ale lidé to nepřiznají. Nechali se zlákat hromadou slibů, šli k referendu, vybrali si Rusko a teď budou klidně trpět,“ říká Achtem nad čajem v kuchyni v krymsko-tatarské vesničce na okraji Simferopolu. I když by s ním asi většina zdejších nesouhlasila, je pravda, že komplikací se za poslední rok objevilo hodně.

Prudce například vzrostly ceny zboží. Při loňských vyjednáváních mezi Kyjevem a Moskvou byl poloostrov často také bez elektřiny. Nakonec Krym zůstal připojený k ukrajinské síti, ale pro jistotu se na opačné straně průlivu staví sloupy pro vedení vysokého napětí, které by sem mělo v budoucnu přivádět energii z vodních elektráren na Severním Kavkaze. Vody je zatím dost, protože poslední dobou často pršelo a přehrady se opět naplnily. S pěstováním rýže na východě poloostrova se už ale nepočítá. Mnozí lidé mají obavy, jak bude situace vypadat za pár měsíců. Během léta býval v některých částech poloostrova nedostatek vody i v době, kdy ji sem z Dněpru přiváděl severokrymský kanál. Kanál je teď přehrazený a voda může být jedním z hlavních problémů, který místní v blízké budoucnosti pocítí.

krym

Občanská společnost a neziskový sektor po připojení k Rusku zažívají těžké časy

Noční vlci privatizují

Na poloostrově dnes nefungují mezinárodní bankovní služby ani zahraniční mobilní operátoři. Možnost dovozu zboží a také příjmy zdejšího rozpočtu zasáhlo, že mezinárodní rejdařské a přepravní společnosti nyní nemůžou kotvit v krymských přístavech. Ukrajina by je mohla zažalovat a lehce připravit o licenci. Hlavní přístavy Sevastopol a Kerč jsou tak viditelně pustší. Dobrou zprávou je, že se na nějakou dobu zpomalila jednání o obrovském nákladním přístavu, který chtěli postavit čínští investoři v odpočinkové oblasti na jihozápadě poloostrova s plážemi oblíbenými kvůli čisté vodě. Místní ochránci přírody už začínali chystat protestní kampaně, které teď mohou na chvíli odložit.

Události loňského jara ostatně zasáhly i dříve silné krymské ekologické hnutí. To se rozpadlo na protichůdné politické tábory a někteří z jeho představitelů se přestěhovali na Ukrajinu. Margarita Litviněnko, sevastopolská učitelka a členka krymské Veřejné ekologické rady, nicméně tvrdí, že se zdejší ochránci přírody začínají dávat znovu dohromady, protože je třeba opět bojovat.

Ruský motorkářský klub Noční vlci nedávno obsadil téměř 300 hektarů země v místě, kde dříve každoročně pořádal velkou motorkářskou show. Jde o rekreační oblast pod horou Gasfort, nedaleko městečka Balaklava u Sevastopolu. Když se je město pokusilo vyhnat, ukázalo se, že pozemek byl začátkem roku vyjmut ze správy balaklavské administrace a následně zprivatizován a za symbolickou cenu pronajat Nočním vlkům. Ti z něj nyní dělají centrum extrémních sportů a výchovy k patriotismu.

„Gubernátor Sevastopolu nám říká, že sám Vladimir Putin dal příkaz, aby byl tenhle pozemek dán Nočním vlkům,“ kroutí hlavou Margarita a dodává, že příkaz není nikde k nahlédnutí a sama moc nevěří tomu, že opravdu existuje. „Prezident přece nemá pravomoc vzít pozemek jednomu a dát jej druhému. Celá věc je teď u soudu, tak nám nezbývá než doufat, že vyhrajeme,“ povzdechne si. Ve světových médiích se přitom spekuluje, že pozemek motorkářskému klubu připadl jako odměna za nedávnou patriotickou jízdu po Evropě.

Avantgarda postsovětského prostoru

Občanská společnost a neziskový sektor po připojení k Rusku zažívají těžké časy. Kromě názorových rozmíšek a odjezdu mnohých výrazných osobností je teď kvůli spornému statusu poloostrova problematické získávat zahraniční financování a celkově spolupracovat s mezinárodními organizacemi. Problém je také v ruských zákonech a v komunikaci s Moskvou.

„Chci, abychom nebyli jen turistickou destinací, ale abychom vytvořili společenský model, který bude inspirovat celé Rusko. Chci, aby byl Krym společenskou avantgardou postsovětského prostoru! Ale jak to máme udělat, když s námi vůbec nikdo nekomunikuje? Jak to máme udělat s ruskými zákony, které jsou v tomhle ohledu deset let za těmi ukrajinskými? Z Moskvy k nám vždycky přijede delegace, která prohlásí, že Krym je pro celé Rusko velice důležitý a má skvělou a silnou občanskou společnost. Pak delegace zase zmizí a je ticho, jako by tu nikdy ani nebyli. Neděje se nic,“ shrnuje diskuzi na konferenci o integraci krymské občanské společnosti do té ruské Eduard Dudakov, bývalý předseda republikové komise pro záležitosti deportovaných občanů. Celý sál po jeho projevu souhlasně tleská.

Kritika, která zní na této konferenci, je překvapivě ostrá. Mnozí lidé jsou totiž teď ve stavu, kdy neví, kolik kritiky si můžou dovolit, a tak raději mlčí. Když jdeme po ulici se známými a jedna z nich začne kritizovat ruskou pravoslavnou církev, druhá se na ni otočí a ptá se, jestli se nebojí, že ji někdo uslyší. O pár dní později si mě po dlouhém hovoru o situaci na Krymu kamarád pracující v sevastopolské městské správě bere do prázdného pokoje a tichým hlasem říká, že by byl stejně raději, kdyby Krym zůstal s Ukrajinou. Prý o tom ale teď není dobré mluvit na veřejnosti. Všichni dotázaní se také shodují na tom, že za skandování „Krym patří Ukrajině!“ na veřejném místě bych byl během chvilky zatčen pro separatismus. Ti, kteří souhlasí s loňským příchodem Ruska na poloostrov, k tomu většinou rychle dodávají, ať si nemyslím, že na Ukrajině by to bylo jiné.

krym lenin

Kdyby se Krym k Rusku nepřipojil, řádila by na něm dnes občanská válka

Co bude s krymskými Tatary?

Zvlášť silně otázku svobody slova řeší krymští Tataři. Tři jejich hlavní představitelé mají zákaz vstupu na poloostrov za rozdmýchávání nepokojů. Dalších osm sedí ve vězení za držení extremistické literatury nebo za účast na protiruských demonstracích ještě před připojením poloostrova k Rusku. Zvláštní kapitolou, která dnes vyvolává strach v krymsko-tatarské komunitě, je mizení jejích členů. Za poslední rok zmizelo patnáct lidí, z nichž pět bylo nalezeno mrtvých. Zbylých deset je zatím nezvěstných.

„Vždy to hlásíme na policii, která slíbí, že se případem bude zabývat. Tím to skončí. Hlava Krymu Sergej Axjonov slíbil, že se případy mizení budou řešit. Dokonce k tomu byla sestavena komise zčásti tvořená příbuznými zmizelých. Ukázalo se ale, že jde o formální záležitost. Ti, kteří do komise vstoupili, začali být velice rychle rozčarovaní, že se ve skutečnosti vůbec nic nevyšetřuje,“ vypráví Ilmi Umerov, v současné době nejvýše postavený Tatar na poloostrově. Podle Umerova odhadu zatím Krym opustilo zhruba pětadvacet tisíc z dvou set padesáti tisíc Tatarů, kteří na poloostrově žili v roce 2013. „Tataři jsou zde nyní jediná dobře organizovaná politická síla, která neuznává ruskou vládu. Je potřeba vystrašit jak politiky, tak obyčejné lidi, aby každý věděl, že když bude dělat problémy, tak i na něj může přijít řada,“ vysvětluje.

Zástupci ostatních menšin žijících na Krymu jsou vůči nové vládě Ruska často podstatně smířlivější. Aram Grigoryan, předseda arménské kulturní společnosti na Krymu, říká, že Rusko a Sovětský svaz jsou dva různé světy, které není možné zaměňovat. „Putin řekl, že deportace byla obrovskou nespravedlností. Nesmíme pořád jen naříkat, že jsme byli deportovaní. Musíme se o sebe taky trochu postarat sami, protože stát na to teď nemá peníze. Rusko dělá vše proto, aby došlo k napravení starých křivd. Dříve možná byl důvod se bát, ale už je to pryč,“ vypráví a přidává, že úzké chápání národa je minulostí a je třeba se mu na Krymu vyhnout.

„Žijí tu spolu desítky menšin. Tataři, Arméni, Rusové, Ukrajinci, všichni dohromady jsme Krymčané. Teď bychom se hlavně měli snažit usmířit ty strany, které proti sobě stojí, a přesunout Krym z okraje světové pozornosti do jejího středu. Ať sem lidé zase začnou přijíždět, ať si to tu zamilují a vždy se k nám zase rádi vracejí,“ usmívá se. V podobně smířlivém duchu se vyjadřuje i majitelka restaurace, do níž se jdeme po dvou týdnech s Krymem rozloučit. Je jí líto, že z Krymu zmizeli evropští turisté, ale prý je nahradilo množství Rusů a Číňanů, kteří sem teď přijíždějí obhlédnout možné investice.

„Tenhle rok byl těžký – všechno to papírování kolem naší restaurace, nové registrace, nové pasy. Ale už to končí a myslím, že nám bude líp. Posledních pár let za Ukrajiny Krym stagnoval, nic nového nevznikalo, nikdo se o nás nezajímal. Ukrajina je se silami v koncích, ta země nemá budoucnost. S Ruskem nám bude určitě líp,“ říká stejně jako mnozí ostatní.

Pro dnešní Krym je typická jedna věc. Zatímco podle lidí vítajících připojení k Rusku je ještě brzy na to soudit, nakolik se zdejší situace zlepšila, oponenti naopak tvrdí, že už je příliš pozdě na to, aby je Rusko mohlo přesvědčit, že nebude jen hůře.

Autor je politolog.

 

A2LARM