Jak zpochybnit názor, že Evropa směřuje ke svému zániku? A co je vlastně špatného na představě, že sekulární a tolerantní pokladnice duchovního dědictví čelí pod přívalem uprchlíků svému konci? Špatné je, že hlavní důvod rozkladu vidíme v někom, kdo přichází zvnějšku a koho údajně Evropa pro své omezené ekonomické možnosti není schopná přijmout. Jelikož jsou prý naše kulturní a ekonomické „kapacity“ plné, výsledkem imigrace budou pouze ghetta a rozšíření prekérní práce.
Co imigranti chtějí a za čím jdou, je opak státu, v němž vládne státní náboženství a represe. Chtějí prostě právní stát, který uznává svobodu jedince a dává prostor jeho zvláštnostem, aby se mohl plně rozvíjet.
Jenže jsou uprchlíci z rozvrácených států opravdu jediní, koho Evropa nedokáže integrovat? Nevytváří náhodou Evropa pod tíhou svých ekonomických a kulturních rozporů lidi, kteří mají stejný status jako uprchlíci? Co generace mladých, kteří postrádají – stejně jako běženci – jakékoli životní vyhlídky? Co různé skupiny prekarizovaných lidí, kteří si prací vydělají sotva na živobytí, natož aby je práce naplňovala a uspokojovala jejich duchovní potřeby? Myšlení těchto lidí přesně odpovídá smýšlení oné „chátry“. Jsou jako těla bez duše. Jejich znakem je apatie a nulová loajalita ke státu.
Když chybí fungující stát
Na strachu z uprchlíků je pravdivé jen jedno. A sice, že postava imigranta v sobě odráží problém „naší chátry“, kterou vytváří samotné evropské státy. Masy migrantů musí vzbuzovat oprávněnou hrůzu z našeho vlastního kolapsu. Díky imigrantům si totiž konečně uvědomíme, že stát není nic samozřejmého, ale něco, o co je třeba pečovat. Imigrant je proto v první řadě symptom, jenž upozorňuje na nesamozřejmou existenci státu. Ale uvědomit si něco takového je těžké, protože to předpokládá určitou schopnost distancovat se sám od sebe. Kdysi se tato schopnost nazývala myšlení.
Jenomže myšlení nám dnes zoufale chybí. Důsledkem je, že se otázkou běženců nezabýváme věcně, což se projevuje buď xenofobní nevraživostí šlapající po samotném kořenu lidskosti, anebo stejně tak nelidským (tedy abstraktním) moralizováním. Co by mohlo být tím nejlepším bodem obratu k myšlení a sehrát roli jakési „záchranné brzdy“? Snad geniální Švejkovo zvolání: „Nestřílejte, vždyť jsou tu lidi!“ To není žádné povyšující moralizovaní, ale bezprostřední uznání druhého jakožto člověka, se kterým jsem si roven. Tedy výchozí bod humanismu. Zde se Švejk na rozdíl od kdejakého xenofoba neukazuje jako blbec, ale jako člověk, jenž se od zvířete liší právě schopností myslet.
Co z toho vyplývá? Pochodující imigrantská „chátra“ je v první řadě tím, co zbylo po rozbitých státech. Právě proto, že nemá žádný stát, a tedy nikoho, kdo by ji reprezentoval, je doopravdy monstrózní. Tato chátra ví, že jí chybí stát. Neutíká primárně z ekonomických důvodů. Na toto první zdání nesmíme dát. Rozhodnutí těchto lidí odejít totiž nepředcházela – ani podvědomě – nějaká rozvaha nákladů a výnosů, nýbrž poznání, že bez státu nejsou lidmi. Bez státu je svoboda člověka jen prázdná a formální, což znamená, že – přísně vzato – člověk bez státu není člověkem a žije v deficientním stavu lidství. (Proto nejvyšší povinností člověka je být členem státu, jak píše Hegel.)
Oslněná xenofobní zvěř
Ostatně, proč tito lidé utíkají do Evropy, a ne do Saúdské Arábie? Když uprchlík říká, že chce do Německa, myslí tím, že chce být členem solidně fungujícího státu. Je ovšem otázka, zda si Maďarsko a Česko ze Saúdské Arábie neberou příklad, když z odporu proti islámu postupně dělají své nové státní náboženství. Jdou tím proti duchu křesťanství, když náboženství vhání zpátky do světské sféry. Stát pak opět začíná podezírat své občany, uchyluje se k represím a nejrůznějším nástrojům mocenské zvůle.
Co imigranti chtějí a za čím jdou, je opak státu, v němž vládne státní náboženství a represe. Chtějí prostě právní stát, který uznává svobodu jedince a dává prostor jeho zvláštnostem, aby se mohl plně rozvíjet. A tohle všechno funguje pod podmínkou, že individuum bude na oplátku stát respektovat.
Je smutnou skutečností, že tomuto ideálu se dnešní evropské státy vzdalují. Spíše zavádí nové státní náboženství a vytvářejí svou vlastní „chátru“. Té stát výrazně omezuje přístup ke zdrojům. Lze proto říct, že tuto třídu bezprizorních postihl v podstatě stejný osud jako uprchlíky. Obě skupiny vlastně žijí mimo stát. Jedné byl fyzicky zničen, druhé sice zatím vydržel, ale je to stát stojící na hliněných nohou, protože se s ním neztotožňuje. Jak zahraniční, tak domácí chátra tedy volá po státu, který by byl hodný svého jména.
Toto volání však evropské státy tlumí stavbou zdí v naději, že si zajistí loajalitu svých občanů. Ta však zůstane nanejvýš vratká. Bude chřadnout, neboť ve jménu ochrany před imigranty bude proměňovat svůj právní řád ve vetché lešení bezpráví. Tak to ale nezůstane navždy. Je totiž jen otázka času, než nás požadavek fungujícího státu spojí s uprchlíky. Pak se rozdíl mezi námi a jimi smaže a Evropa ze svých nepřátel a údajných islámských fanatiků udělá ty nejvěrnější ochránce evropského univerzalismu. Bude to krásný východ slunce a oslněná xenofobní zvěř konečně zaleze do svých děr.
Autor studuje politologii.