Ivo Bystřičan (režisér)
Aferim! Není snad výraznějšího, byť možná nezáměrného, filmového podobenství k letošnímu středoevropskému vzlínání nevraživosti k jiným národům, etnikům, náboženstvím. Rok 1835 a východní Evropa pozdního feudalismu jsou časoprostorem pro neustálý každodenní tragikomický střet Židů, Romů, Rusů, Maďarů, Turků a Rumunů, zahalený do generacemi tříbených vzájemných předsudků a zaručených příběhů o zlu, které ti druzí představují. I když načasování u takhle nadčasového filmu není důležité, jeho premiéra přišla v nejlepším možném momentě. Téměř dvě století staré předsudky jedněch vůči druhým nám přijdou absurdní a směšné a film nedoslovně, ale zároveň naléhavě klade otázku, jestli zrovna takové nejsou i ty dnešní – vůči Syřanům, Iráčanům, Kurdům, jimž nechceme přiznat lidská práva, kterými jsme obdařeni my.
Lucia Kajánková (scenáristka a někdejší programová ředitelka festivalu Mezipatra)
Filmem, který mi leží v hlavě už od únorového Berlinale, je snímek 45 let Andrewa Haigha, minimalistická, dokonale zahraná studie vztahu, který trvá již titulních 45 let. Další dva osobní highlighty jsou chilský Klub a hořká komedie o nemožnosti filmováni Ztraceni v Mnichově. S tím, jak se stírá hranice mezi filmem a současnou „quality TV“, bych do svého best of rozhodně zařadila i druhou řadu brutálně upřímné rodinné tragikomedie Transparent. Dále Jessicu Jones, neonoir, který ukazuje, jak superhrdinský žánr dokáže dospěle zkoumat témata, na něž si „normální“‘ televize netroufne, a konečně nejlepší queer romanci o hranicích etiky a estetiky, taky předčasně zrušeného Hannibala.
Hana Kulhánková (ředitelka festivalu Jeden svět)
Můj určitě nejoblíbenější film letošního roku je rumunský dokument Toto a jeho sestry. Je to skvělý observační dokument o neuvěřitelném příběhu dětí, jejichž máma je ve vězení a ony se musí o sebe postarat. Hlavní postavou je Totonel, kterému je deset, je velmi bystrý, ale trochu zakřiknutý a často unavený, protože se u nich doma pravidelně slézají fetující příbuzní. Ale naštěstí má chápající učitele a učitelky. Navíc se dostane do breakdanceového kroužku a stane se z něj skvělý tanečník. Toto má dvě sestry, Andreeu, která je velmi zodpovědná a o celou rodinu se stará, a Anu, která bohužel propadla drogám stejně jako její máma. Během celého filmu opravdu držíte palce, aby to děti přežily a mohly si aspoň trochu užívat dětství. Bylo pro mě neopakovatelným zážitkem, když Totonel a Andreea přijeli spolu s režisérem snímku na festival Jeden svět a po projekci předvedl Toto své nejnovější taneční kreace. Toto a jeho sestry je pro mě film, který by měly všechny televizní stanice v ČR dávat v hlavním vysílacím čase a opakovat několikrát ročně, prozatím je možné ho vidět na HBO.
Přemysl Martínek (Fond kinematografie)
Aferim! je film, v němž se režisér Radun Jude rozhodl dokázat, že jsme se za posledních pár stovek let vůbec nezměnili. Že jsou v nás stále démoni strachu, předsudků, nesnášenlivosti a pohrdání lidmi, co nejsou jako my. A taky, že když to jen trochu jde, raději ohneme hřbet a splníme i nejbizarnější rozkazy těch, o kterých se domníváme, že o nás rozhodují. Bizarní černobílý pohled do minulosti nás zavede do míst a dob, v nichž nebyl čas na všechny ty hrdinské národní mýty, kterými se naše kultury tak rády živí. Mimochodem, tenhle originální balkánský western z první poloviny 19. století vznikl v české koprodukci. A zmíním ještě jeden western, Přelud. Ten se ovšem odehrává v blízké budoucnosti uprostřed maďarské pusty. Klasické, až do absurdity dotažené žánrové schéma pojednává opět o otroctví a dává přeci jen o něco více naděje než Aferim! Jeho hrdina, psanec (ve skvělém podání Isaacha de Bankolého), nakonec novodobé otrokáře přemůže a odcválá vstříc zapadajícímu slunci. Cítil jsem v tom kinematograficky přepečlivě vybudovaném filmu hodně ironie, ale zároveň i víru, že svůj osud máme v rukou. Uznávaný režisér Szabolcs Hajdu by tento film nenatočil, nebýt slovenského producenta Matyáse Priklera, protože první peníze, které se na projekt podařilo získat, byly ze Slovenska.
Tomáš Stejskal (filmový kritik, Hospodářské noviny)
Titulů by šlo jistě zmínit víc, třeba nejvýraznější debut roku, maďarské drama z koncentračního tábora Saulův syn, ale nejradostnějším překvapením byl pro mě Rodinný film Olmo Omerzua. Nejradostnějším proto, že jde nejen o nejlepší český film poslední doby, ale především proto, že je to snímek světového formátu, který hovoří o univerzálně srozumitelných problémech, je poučený moderní filmovou řečí, ale nekopíruje světové festivalové trendy. Je obyčejný jako jeho název, ale neobvykle invenční nejen z hlediska vyprávění. Postupně předkládá celou řadu zdánlivě až příliš tradičních témat – od mezigenerační propasti, otázek spojených s dospíváním, krize středního věku až po nevěru a nestandardní rodinné vazby. Vyjevuje vykořeněnost moderního světa, která se týká všech bez ohledu na sociální status, tedy i vyšší střední třídy. Právě tu Omerzu vyobrazuje s neobvyklou empatií a pozorností k detailům, což není u artových ani českých filmů běžné. Omerzu je nemilosrdný analytik, trpělivý pozorovatel i šikovný vypravěč a jeho snímek je plný mikrodramat, která by jiným vydala na celý film.
Antonín Tesař (filmový redaktor A2)
Fénix, film o ženě zamilované do muže, který ji považuje za mrtvou a hodlá z její mrtvoly vytřískat ještě nějaké peníze, dalece přesahuje rozměr vyrovnávání se s politickou minulostí Německa. Petzoldův dosud suverénně nejpromyšlenější snímek se pomocí silných motivů lásky a dějin vztahuje k obecnému tématu pomíjivosti a nestálosti věcí a vztahů. Přesně po vzoru písně Speak Low, kterou hrdinka zpívá v závěru filmu a jež nabádá posluchače, aby mluvili potichu, když mluví o lásce, tak Petzold triumfálně stvrzuje svůj dosavadní status autora melodramat bez patosu.
Kamila Zlatušková (kreativní producentka České televize)
Letos mě jednoznačně nejvíc zaujal dokudramatický seriál Netflixu Narcos o životě kolumbijského drogového bosse Pabla Escobara. Pozoruhodné je producentské rozhodnutí nechat celý seriál ve španělštině, respektive s titulky, a bez velkých hollywoodských hvězd. Atmosféra celé série je strhující a zároveň velmi depresivní studií korupce a moci. K tomu bych z české filmové produkce přidala Kobry a užovky Jana Prušinovského, které spolu s loňskou skvělou Cestou ven ukazují také cestu českému hranému filmu ke smysluplným tématům. A do třetice bych ještě přidala pokračování subverzivního happeningu ČT Déčko s názvem Černobíl. Takové drobničky lze s určitou nadsázkou označit za televizní avantgardu. A takové porušování zaběhaných postupů mě i mé kolegy baví.