Squatujeme mediální prostor od roku 2013

- Inzerce -

Reportáž z Lesbu: u vodního příkopu

Přinášíme zprávy z dobrovolnického tábora pro uprchlíky na ostrově Lesbos.

Do ticha noci ve vesnici Skala Sykaminia proniká jen hučení moře a ostrý zvuk drcených střepů, to když stoupám po schodech třípatrové opuštěné budovy nacházející se na jednom z útesů na severním pobřeží řeckého ostrova Lesbos. Dům je to zvláštní; zatímco některé místnosti jsou teprve ve fázi hrubé stavby, společenský sál už disponuje dlouhým dřevěným barovým pultem, reproduktory a několika řadami židlí. Zamýšlený klub měl mít patrně zdobenou terasu s antickou keramikou, kašnou, rybníčkem a dekorativní zelení. Míjím polorozpadlý časopis lákající na dovolenou v Itálii v letní sezóně roku 2000 a šplhám na střechu. Díky své strategické pozici a zapůjčené termovizi mám potenciálně přehled o všech lodích, které se rozhodnou překonat zhruba šestikilometrovou vodní bariéru mezi řeckým a tureckým územím v úseku mezi majákem na nejsevernějším cípu ostrova a vesnicí Efthalou na západě.

Lesbos je nyní hustě pokryt neziskovými organizacemi (od UNHCR a MSF po Disaster Medics, Lighthouse Refugee Relief a Drop in the Ocean).

Před větrem od moře mě nechrání zhola nic, a proto si zapínám bundu až ke krku a uvažuju, jestli má cenu dnes hlídkovat, když měla včera Evropská unie schválit třímiliardovou injekci Turecku, jejímž cílem je mimo jiné zabránit uprchlickým člunům opustit turecké území. To noc předevčírem byla mnohem dramatičtější. Živě si vybavuji obraz připlutí skupiny asi šedesátky uprchlíků, kteří se za deště tlačili tři hodiny na přetíženém člunu, na jehož plášť kdosi lihovou fixou napsal pasáž z Koránu, aby se mu a jeho bližním dostalo Boží ochrany. V kapsách hmatám po izotermických foliích, zatímco početná skupina dobrovolníků pomáhá nejprve promočeným dětem, pak ženám ze člunu. Na pláč vystrašených dětí, omdlévající těhotné ženy nebo podchlazené dívky jsem byl připravený, avšak přiznám se, že vzlykání mužů mnohem urostlejších než já, líbajících kamenitou pláž volajíce „Allahu akbar!“ (Bůh je větší, největší), dohnal k pláči i mě. A přimělo mě to k zamyšlení: co za přízrak žene tyto lidi z jejich domovů, co za vidiny je donutí zaplatit okolo 1 500 eur za osobu, aby se vydali na tuto nebezpečnou plavbu? Viděli vůbec někdy předtím moře? Mohou si pro svou nouzi nárokovat lepší život? Mám právo to ze své pozice hodnotit?

Podobných vylodění se na řeckém ostrově odehrají denně i desítky. To je méně než v uplynulých měsících, kdy na Lesbos dorazilo denně průměrně okolo šesti tisíc uprchlíků. Je to zvláštní, toto číslo mě k pláči nepřivede, šedesát lidí před mýma očima však ano. Ne, dnes v noci budu užitečnější v táboře dole. Podél olivovníků scházím do tábora švédsko-norsko-britské neziskové organizace Lighthouse Refugee Relief, kde se náš sedmičlenný tým zdržuje. V táboře je nás teď ale jen pět; dva Češi a tři Němci. Dvě dívky, z nichž jedna je medička, se vydaly se skupinou dalších dobrovolníků z různých zemí na asi třicet kilometrů vzdálený maják nad skalnatým pobřežím, kde uprchlické gumové čluny bloudí a často ztroskotávají. Práce, kterou tam Jana a Sarah odvedou, je sice fyzicky i psychicky vyčerpávající, zato však, jak rádi říkáme, víc „sexy“ Přímější pomoc uprchlíkům než jejich lovení z chladné vody uprostřed noci a objímání zimou třesoucích se dětí asi není. Jistě, všichni jsme tady především pro uprchlíky a společně se podílíme na velkém projektu jejich udržení při životě, ale asi každý z nás si přeje být přímo u toho, vidět to na vlastní oči, fyzicky nabídnout těm lidem pomocnou ruku, osobně jim vypomoci a také cítit záplavu endorfinů a štěstí z jejich vděčnosti a přátelství.

Řešení v nedohlednu

Kemp je v klidu, uvnitř jsou jen dobrovolníci. S určitou závistí k lidem na majáku se chopím odpadkového pytle a jdu na přilehlou pláž, dosud neuklizenou po posledních připlutích. Je tak lemovaná torzy člunů, které byly propíchnuty, aby nemohly být použity k dalšímu pašování, plovacími vestami a zapomenutými osobními věcmi. Kusy oblečení, léky (inzulín, antidepresiva, analgetika, antihistaminika a další), potraviny, batohy, kosmetické přípravky. Byl to Dexter Morgan, který upozorňoval, že identitu člověka nejlépe poznáme podle jeho odpadků? Už nevím. Mezi věcmi leží i identifikační dokumenty, především registrační karty od UNHCR, a co je smutným faktem, i roztrhané pasy Íránců, Pákistánců a občanů dalších zemí, kteří nejsou pro svou národnost automaticky vpuštěni do dalších evropských zemí.

Práce v táboře jsou, podobně jako v táborech na tzv. balkánské cestě, rozděleny do několika kategorií. Kromě úklidu se dobrovolníci a zaměstnanci neziskových organizací starají o logistiku, třídění a distribuci oblečení, přípravu teplého čaje a případně i teplého jídla, výstavbu nových součástí kempu a jeho elektrifikaci, informování uprchlíků a samozřejmě o akutní zdravotnickou péči. U vstupu do kempu figuruje bílá klinika, jejíž součástí je zásoba léků i zdravotnických prostředků, včetně EKG.

Náš tábor je společně s dalšími místy na pobřeží označovaný jako tzv. stage one (fáze jedna): poskytuje se tu jen akutní zdravotnická péče, suché oblečení, jídlo a pití. Ačkoli má kapacity na ubytování několika desítek osob, uprchlíci jsou po chvíli odpočinku vyzváni, aby pokračovali do stage two (fáze dvě) na kopci, kde je čeká ubytování a autobusy směřující buď do detenčního centra Moria, anebo Kare Tepe (podle národnosti a rodinných příslušníků). Tam jsou v horizontu jednoho až několika dní registrováni a posléze propuštěni, aby v hlavním městě ostrova Mitilini vyhledali trajekt dále do Řecka. Pomoc na Lesbu se od mých minulých výprav proto lišila v prvé řadě mírou organizovanosti pomoci. Zatímco Hegyeshalom, Horgoš nebo Berkasovo fungovaly díky spontánně koordinovaným dobrovolníkům, Lesbos je už na přelomu listopadu a prosince hustě pokryt neziskovými organizacemi (od UNHCR a MSF po Disaster Medics, Lighthouse Refugee Relief a Drop in the Ocean).

Přesto jsou reálná řešení pro všechny ty zoufalé lidi proudící do Evropy v nedohlednu, stejně jako ukončení konfliktů na Blízkém východě. A tak nezbývá než se snažit dál pomáhat a alespoň tak přispět k základnímu zklidnění celé této nesmírně problematické situace.

Autor je student právnické fakulty UK.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image