Emmanuel Lubezki za svou toulavou kameru, která v dlouhých pohyblivých záběrech zkoumá prostor americké divočiny ve filmu Revenant, dost možná dostane svého třetího Oscara za sebou (po Gravitaci a Birdmanovi). Leonardo DiCaprio má také dobrou šanci svou pátou oscarovou nominaci konečně poprvé proměnit v zisk zlaté sošky. Snímek Alejandra Gonzálese Iñárrita, který už loni na Oscarech bodoval se zmíněným Birdmanem, by se dokonce celkem klidně mohl stát i nejlepším filmem roku. Říkají ale dohady ohledně šancí na úspěch v nějaké filmové ceně něco podstatného o filmu samotném? V případě Revenanta určitě ano. Nebýt Oscarů, tak by totiž dost možná žádný Revenant nevznikl, nebo by vypadal úplně jinak.
Problém Revenanta je hlavně v tom, že se snaží být něčím víc než jen velmi precizně natočeným survival dramatem. Ničím jiným ale Iñárritův film není.
Oscar je stará a konzervativní filmová cena a díky tomu je do velké míry předvídatelná. Už teď se třeba dá říct, že i když byla bravurně natočená akční sci-fi Mad Max: Zběsilá cesta nominovaná na nejlepší film roku, skoro určitě tuto cenu nezíská – prostě proto, že akční sci-fi Oscary nedostávají nikdy. Iñárritův předchozí film Birdman naproti tomu vypadal jako slepenec prvků, na které filmová akademie naopak velmi slyší. Film o bývalém představiteli komiksového superhrdiny, který se snaží dělat velké umění na Broadwayi, se zakládal na referencích k samotnému Hollywoodu, vyprávěl o boji hlavního hrdiny s vlastními nedostatky, tvářil se novátorsky a duchaplně, ale přitom byl emočně strhující a srozumitelný pro každého, byl v něm humor i dojetí – prostě šlo přesně o ten druh lehce povrchní, více či méně sentimentální a o velká témata se nezávazně otírající podívané, jakých je mezi vítězi Oscarů plno.
Na Birdmanovi bylo ale specifické to, že ho tvůrci evidentně vytvořili tak, aby mohl usilovat o sošky i v dalších kategorií. A slovo „usilovat“ tu často znamenalo vyvinout opravdu mimořádnou energii. V Lubezkého případě to byla nevídaná vynalézavost, se kterou propojil celý snímek neviditelnými střihy tak, že výsledek působil dojmem jediného kontinuálního záběru. Ale i herci dostávali dlouhé procítěné monology, zásadní statementy ze sebe přímo chrlili a samozřejmě došlo i na emočně vypjaté výlevy.
Film, který chce Oscara
Revenant jako by právě tuhle „usilovnost“ dováděl do naprostého extrému. Zároveň ale podstatně zjednodušil pestrý rej atrakcí, který neustále atakoval diváky Birdmana. V Revenantovi jde v podstatě jen o tři věci – znovu o nesmírně vypiplanou kameru, která má tentokrát šanci zazářit v působivých scenériích zasněžené kanadské divočiny, o „nejlepší film“, jenž opět vypráví o muži, který překonává sebe sama, a konečně o herecký výkon Leonarda DiCapria. Velmi prostý snímek na ploše dvou a půl hodiny sleduje příběh amerického lovce Hugha Glasse, který byl po útoku medvěda ponechám svým zrádným kolegou v divočině napospas jisté smrti, ale který se přesto dokázal doplazit zpět do civilizace, aby se pomstil. Vyprávění i dialogy tu ustupují Lubezkého obrazům, hudbě japonského ambientního skladatele Rjúičiho Sakamota a DiCapriově herecké personě.
Právě o DiCapriovi se v souvislosti s Revenantem mluví nejčastěji. Jeho výkon přitom představuje asi největší paradox – tento vynikající hollywoodský herec nakonec možná dostane Oscara za roli, ve které vlastně dohromady nic moc nehraje. Tvůrci jako by počítali s tím, že akademici si rádi pletou herecký výkon se sportovním. Loni totiž DiCapriovi s jeho famózním ztvárnění Jordana Belforta ve Vlkovi z Wall Street vyfoukl zlatou sošku Matthew McConaughey, který sice v Klubu poslední naděje hraje také velmi dobře, ale kvůli roli navíc zhubnul dvacet kilo. DiCaprio jako by si z toho vzal ponaučení, že na Oscarovou roli je potřeba v první řadě tvrdě fyzicky makat. Coby Hugh Glass ale v podstatě nedělá nic jiného, než že předvádí věci, které ho určitě stály hromadu úsilí, a to především toho fyzického.
Lubezki a Iñárritu se rozhodli celý film natáčet výhradně za přirozeného světla v podmínkách extrémní zimy, což přesně odpovídá logice „výkonnostní“ filmařiny. DiCaprio se tak ve studeném počasí reálně plazil sněhem, lezl do zmrzlých řek, pojídal skutečné bizoní vnitřnosti a dělal další věci, které vypadají dobře v rubrice „trivia“ ve filmových databázích. Znamená to ale, že dobře hrál? Ne tak úplně. Jeho Glass je sbírkou chrčivých zvuků, vytřeštěných grimas a zarputilých pohledů, domodelovaných precizní prací filmových maskérů do podoby zmučeného těla, které je poseté stopami bolesti a utrpení.
Vykalkulované divadlo krutosti
To, že si nějaký režisér, kameraman nebo herec stanoví extrémní podmínky, za nichž bude natáčet, ale ještě samo o sobě není žádná hodnota. Problém Revenanta je hlavně v tom, že se snaží být něčím víc než jen velmi precizně natočeným survival dramatem, tzn. žánrovým filmem, ve kterém jde o to ukázat až nadlidsky houževnaté jedince přežívající v extrémních podmínkách za cenu velkých obětí. Ničím jiným ale Iñárritův film není. Ve scénách, v nichž se tvůrci pokoušejí budovat jakési spirituální podobenství, totiž snímek bolestně naráží na vlastní limity. Iñárritu rozhodně není velký filmový uctívač majestátu přírody jako Terrence Malick – byť má k ruce kameramana, který snímal všechny Malickovy filmy od Nového světa. Nejpatrnější je to ve snových scénách plných primitivního symbolismu, v nichž Glass prochází ruinami kostela, které evokují obrazy Caspara Davida Friedricha), nebo se nad ním vznáší tělo jeho manželky (možná odkaz na Tarkovského Zrcadlo), v rádoby hlubokých rozpravách postav u ohniště o Bohu a v množství záběrů velkolepé divočiny, které mají vzbuzovat pocit vznešenosti přírody, ale často jen připomínají líbivé scenérie z přírodopisných dokumentů.
Iñárritova spiritualita v Revenantovi má spíš blízko k Melu Gibsonovi a jeho režijním počinům Umučení Krista a Apocalypto. Iñárritova novinka se totiž stejně jako Gibsonovy filmy vyžívá v obrazech fyzického násilí a utrpení, v němž se snaží hledat obraz lidského údělu, duchovní prozření nebo rovnou vykoupení. Příběh člověka, který doslova vstane z hrobu poté, co ho roztrhal medvěd, by klidně mohl natočit sám Gibson a všechny krvavé a mokvavé detaily by v něm vypadaly úplně stejně. Gibsonovy filmy jsou ale ve svém fanatismu a spirituální krutosti autentičtější (i když ne kvalitnější). U Iñárrita tohle divadlo krutosti působí víc jako kalkul, další z vějiček na diváky a oscarovou porotu.
Oscary už dávno nevyhrávají ty nejzajímavější filmy, které v daném roce vzniknou. Pokud ale Iñárritu podruhé za sebou svoji šanci promění, bude to vypadat, že existuje jednoznačný a zaručený recept na oscarový úspěch, který ale s kvalitou samotného filmu nemá vůbec nic společného.
Autor je filmový redaktor A2.